Sava Temišvarac - Sava Temišvarac

Nesmí být zaměňována s Sava Rac nebo Sava Temišvarac mladší.
Sava Temišvarac
Rodné jménoSava
Přezdívky)
  • zákaz Sava
  • Sava Rac („Rascian "),
  • Sava Temišvarac („z Temešváru“)
narozenýTemešvar, Temešvarský eyalet, Osmanská říše (nyní Rumunsko)
Věrnost
Roky služby1594–1612
Hodnost
  • vojvoda (Srbština)
  • plukovník
Vojenská historieDlouhá turecká válka
Oceněnírytířství

Sava Temišvarac (Srbská cyrilice: Сава Темишварац„Sava z Temešváru“; fl. 1594–1612) byl srbský vojenský velitel (vojvoda) ve službách Sedmihradsko a pak Svatá říše římská aktivní během Dlouhá turecká válka poté, co vedl Povstání v Banátu (1594) a poté vstoupil do transylvánské armády s dalšími významnými srbskými vůdci.

Povstání v Banátu

Hlavní článek: Povstání v Banátu
Mapa povstání v Banátu.

Biskup Teodor z Vršace a Sava Temišvarac vedl Povstání v Banátu (1594).[1] Rebelové měli, v charakteru a Svatá válka, nesený válečné vlajky s ikona z Svatý Sava.[2][3] Po počátečním úspěchu povstalci do března 1594 vyhnali Osmany z téměř celého území Banátu a Körös.[3] Dne 27. dubna, v odvetu, velkovezír Koca Sinan Pasha měl ostatky Svatý Sava spáleno v Vračar; s cílem odradit Srby, místo toho zesílilo povstání.[3]

Đorđe Palotić, Zákaz Lugos ukradl výzbroj, kterou poslal rebelům, a vyzval je, aby pokračovali v boji; následně slíbil, že sedmihradský vévoda, Zikmund Báthory, se jim brzy objeví.[4] Známý jako zákaz V té době Sava, Teodor a Velja Mironić podepsali a poslali dopis jménem „všichni spahee a klečí, vše z Srbsko a křesťanství “transylvánskému šlechtici Mózes Székely, který už byl na hranici a žádal o pomoc v povstání,[4] vyslat vojáky co nejdříve.[5] V dopise zmínili, že ve Vršaci bylo shromážděno 1 000 ozbrojených mužů.[6] Dopis byl z Vršace zaslán dne 13. června, dva dny po rozhodnutí shromáždění v Gyulafehérvár.[4] Székely však nebyl ochotný překročit transylvánské hranice, takže Srbové zůstali sami.[5]

Hasan Pasha, beylerbey z Temešvarský eyalet, získal pomoc od Velkovezíra a Paša z Budimu se tedy obrátil s armádou čítající 20 000 vojáků a zaútočil Becskerek (Zrenjanin), v rukou 4 300 rebelů, končící rozhodným osmanským vítězstvím.[5] Následně Sinan Paša vzal armádu 30 000 vojáků, která potlačila špatně vyzbrojené Srby.[3] Existovaly represálie, současné zdroje hovořící o „živých záviděli mrtvým“.[3] Srbský boj za svobodu a obnovu národního státu však nebyl ukončen.[3] Po rozdrcení povstání v Banátu se Srbové pod vedením biskupa Teodora přesunuli do Transylvánie; území směrem k Ineu a Teiuș bylo osídleno tam, kde Srbové žili od té doby - Srbové měli své eparchie, otevírali školy, zakládali kostely a tiskárny.[3] V letech 1596–97 ve východní Hercegovině vypuklo povstání Srbů.[7]

Transylvánské armády a císařské armády

Viz také: Dlouhá turecká válka

Sava byl zmíněn v roce 1596[8] během války mezi Zikmund Báthory a Osmanská říše.[9] Báthoryho armáda, která směřovala k osvobození Temešvár, zahrnoval pozoruhodné Srby, jako např Đorđe Rac, Deli-Marko a Sava Temišvarac.[9] Armádě se podařilo dobýt srbskou část města.[10] Tito srbští vůdci, včetně Starina Novak, bojovali jako součást transylvánské armády, ale podnikli nezávislé nájezdy jižně od Dunaje do dnešního Bulharska a Srbska,[11] dokonce zvládat nájezd tak hluboko jako Plovdiv a Adrianople.[12] Srbští velitelé operovali převážně mimo Sedmihradsko s podporou císaře.[13] O srbské vojáky a uprchlíky se postarala válečná rada ve Vídni.[13]

V roce 1604 je Temišvarac zmiňován jako velitel čety v armádě generála Belgioze, v době, kdy tato armáda bojovala v oblasti kolem Temešváru.[8] V roce 1605 spolu s Deli-Markem opustil Sedmihradsko a přešel do západního Maďarska.[8] Dlouhá turecká válka skončila v roce 1606 Mír Zsitvatorok.

V letech 1606–07 byl velitelem srbských vojáků Sopron.[8] V roce 1607 byl Temišvarac a skupiny přesídleny ze Šopronu do Győr.[8] Zde Temišvarac požádal Radu války, aby vyplatila vojákům nevyplacený žoldák a aby byla jeho pozice regulována.[8] V roce 1608 požádal náprava z Rady války, která odpověděla, že v případě potřeby bude mít na mysli jeho a jeho skupinu.[8] Rada války byla známá nevyplacenými platy.[14] Císař Rudolf II. Mu udělil hodnost plukovník, ale Temišvarac nebyl potěšen, protože toto rozhodnutí mělo hodnotu pouze v době války, když si chtěl zajistit slušný život v době míru.[8] V prosinci 1608 podal znovu žádost o případ.[8]

Zároveň došlo k velkému zvratu událostí, Císař Rudolf II začal se hádat se svým bratrem, Matthias, během nichž Temišvarac, Đorđe Rac a Deli-Marko podporovali posledně jmenovaného a připojili se ke svým lidem.[8] Pochodu na Rudolfa II. Se zúčastnily všechny žoldnéřské skupiny pod velením tří srbských vůdců.[15] Temišvarcova skupina způsobila během svého návratu z českých zemí velké škody obyvatelstvu.[8] Kapela se opět vrátila do Győru.[8]

Vystěhovaní Srbové z Transylvánie začali být nespokojeni s vládou poté, co bylo rozhodnuto, že Temišvarac, který během války velil Srbům, byl během mírového období zakázán vydávat rozkazy soudcům, radním a dalším Srbům.[14] Srbští uprchlíci poté požádali Radu války, aby jim přidělila několik opuštěných vesnic Győr, aby rozšířili své vojenské hranice (krajište).[14] Temišvarac přijal nabídku polského hraběte Mikuláše z Komorowa, aby se k němu přidal s 200 svými jezdci.[14] Rakouská vláda tentokrát přijala srbské požadavky.[14]

Nějaká srbská šlechta přijala vojenskou službu na konci roku 1609, zatímco Sava Temišvarac byl na žádost krále Matyáše v roce 1610 poslán do Vídně, kde obdržel diplom, který chválil a pozvedl jeho vojenskou práci, když měl jako velitel tisíce srbských jezdců, vedených v Horním Maďarsku, Sedmihradsku a na východě České země.[14] Podobné diplomy obdrželi i další srbští velitelé a kapitáni, například ti, kteří se jmenovali „Rac“.[14] Pobřeží tedy přistává směrem k Dunaji se středem v Győr, působila jako příhraniční pevnost proti osmanské hrozbě.[14]

Po Rudolfově smrti v roce 1612 byl Matthias korunován na císaře, po kterém ve svém novém právu podepsal mírovou smlouvu s Osmany.[15]

Dědictví

Sava Rac-Temišvarac byl jedním z nejpozoruhodnějších Srbů v historii Transylvánie, spolu s Jovanem Racem, Adamem Racem, biskupem Savou Brankovićem a hrabětem Đorđe Branković, mezi ostatními.[16]

Viz také

Reference

  1. ^ Čedomir Marjanović (2001). Istorija Srpske crkve. Ars Libri. str. 178.
  2. ^ Nikolaj Velimirović (leden 1989). Život svatého Sávy. Seminární tisk sv. Vladimíra. str. 159. ISBN  978-0-88141-065-5.
  3. ^ A b C d E F G Cerović 1997, Oslobodilački pokreti u vreme Turaka.
  4. ^ A b C Samardžić a kol. 1993, str. 245.
  5. ^ A b C Karlovačka mitropolija 1910, str. 45

    Али Секељ не хтеде ни сада прећи ердељску границу, већ остави Србе њиховој судбини. Беглербег темишварски Хасан добије помоћи од великог везира и од будимског паше, те са војском од 20.000 душа нападне код Бечкерека српске устанике, којих је било на 4300 душа. Битка се брзо свршила са потпуним поразом ...

  6. ^ Popović 1990, str. 302.
  7. ^ Samardžić a kol. 1993, str. 324.
  8. ^ A b C d E F G h i j k l Kolundžija 2008, str. 251.
  9. ^ A b Popović 1990, str. 184.
  10. ^ Etnografski institut (1952). Posebna izdanja. 4–8. Naučno delo. str. 199.
  11. ^ Slavko Gavrilović (1993). Iz istorije Srba u Hrvatskoj, Slavoniji i Ugarskoj: XV-XIX vek. „Filip Višnjić“. str. 17.
  12. ^ Даница: српски народни илустровани календар за годину ... Вукова задужбина. 2008. str. 477.
  13. ^ A b Samardžić a kol. 1993, str. 277.
  14. ^ A b C d E F G h Samardžić a kol. 1993, str. 280.
  15. ^ A b Samardžić a kol. 1993, str. 279.
  16. ^ Matica srpska; Tihomir Ostojić; Jovan Radonić (1929). Knjige. 50. Novi Sad. str. 252–253. Од ерделских Срба из овог доба заслужу ^ у спешена ЛованРац-Тохол> евиЬ-Смедеревац, Сава Рац-Темишварац, Адам Рац од Галго-а, епископ Сава БранковиН и брат му ЪорЬе БранковиЬ.

Zdroje