Salm ibn Zijad - Salm ibn Ziyad
Salm ibn Ziyad ibn Abihi | |
|---|---|
 | |
| Umajjád guvernér Khurasan a Sijistan | |
| V kanceláři 681–684 | |
| Monarcha | Yazid I. |
| Předcházet | Abd al-Rahman ibn Zijad (Khurasan) Abbad ibn Ziyad (Sijistan) |
| Uspěl | Abd Allah ibn Khazim al-Sulami |
| Osobní údaje | |
| Zemřel | Pozdní 692 Basra |
| Manžel (y) | Umm Muhammad bint Abd Allah ibn Uthman ibn Abi'l-As al-Thaqafi |
| Děti | Sughdi Muharib |
| Rodiče | Ziyad ibn Abihi |
Abū Ḥarb Salm ibn Ziyād ibn Abīhi (arabština: سالم بن زياد) (Zemřel pozdě 692) byl generál a státník Umajjovský chalífát, který později přeběhl ke kalifátu Abd Allah ibn al-Zubayr Během Druhá muslimská občanská válka před návratem do řad Umayyadů. Salm byl jmenován kalifem Yazid I. (r. 680–683) jako guvernér Khurasan a Sijistan v roce 681. V průběhu své funkce guvernéra zahájil několik expedičních nájezdů na Střední Asie regiony Transoxiana, počítaje v to Samarkand, a Khwarazm. Jeho úspěchy a velkorysé rozdělení válečné kořisti mezi jeho Khurasani Arab vojska si u nich získala širokou popularitu, ale poté, co Yazid zemřel, Salm nebyl schopen udržet si loajalitu k Umayyadům dlouho. Po jeho jednotkách a vybraném nástupci Abd Allah ibn Khazim al-Sulami, dali věrnost konkurenčnímu kalifátu z Abd Allah ibn al-Zubayr, Salm vyrobený pro Basra. Tam se nakonec připojil k táboru Ibn al-Zubayra, ale byl uvězněn Mekka tím druhým. Po zaplacení velkého úplatku byl propuštěn a po smrti Ibn al-Zubayra koncem roku 692 z rukou Umajjů byl znovu jmenován guvernérem Khurasanu. Zemřel však dříve, než se mohl vrátit ke svým povinnostem.
Život
Salm byl třetím nejstarším synem Ziyad ibn Abihi, Umajjád guvernér Irák a virtuální místokrál východní části kalifát.[1] V době Zijadovy smrti v roce 673 si jeho rodina udržovala pevné základy ve východním kalifátu;[1] Zijad byl nahrazen Salmovými bratry Ubayd Alláh v Iráku, Abd al-Rahman v Khurasan, a Abbad v Sijistan.[1] O rok později Yazid I. následoval jeho otce Mu'awiya I. jako kalif v roce 680 jmenoval Salma guvernérem Khurasanu a Sijistanu místo svých bratrů. Salm zase jmenoval dalšího z bratrů, Yazid, jako jeho zástupce guvernéra v Sijistánu.[1] Před svým příjezdem do hlavního města provincie v Merv Salm shromáždil vybranou sílu 2 000 kmenů v Basra, mezi nimiž bylo několik vedoucích Arab šlechtici, včetně veteránů al-Muhallab ibn Abi Sufra z Azd, Abd Allah ibn Khazim z Banu Sulaym, Talha ibn Abdillah z Khuza'a a Umar ibn Ubaydillah ibn Ma'mar z Banu Tamim.[2]
Jednou z prvních Salmových akcí po příjezdu na Merv bylo zatčení a veřejné odsouzení mocného arabského náčelníka Qays ibn al-Haytham al-Sulami, kterého zmocnil Salmův bratr Abd al-Rahman.[3] Podle historika Muhammada Abdulhayyho Shabana bylo jeho zatčení snahou Salma získat podporu vlivného náčelníka Aslam ibn Zura'a, který byl Qays uvězněn a vydírán, a signalizovat odchod politiky přesměrování Abd al-Rahmana příjmy Khurasanu do Damašku namísto vojáků provincie na expedice.[3] V závislosti na zdroji poslal Salm kalifovi Yazidovi jednu pětinu válečné kořisti, kterou jeho síly získaly se zbytkem rozděleným mezi vojáky, nebo distribuoval veškerou kořist mezi sebe a vojáky.[3] V důsledku této politiky a úspěchů na bojišti si Salm získal mezi vojáky širokou popularitu.[1][3] Historik z 9. století al-Tabari zaznamenáno:
„Lidé z Khurasanu nikdy nemilovali guvernéra, protože milovali Salma [ibn] Zijada. V těch dvou letech, kdy tam byl Salm, bylo více než 20 000 dětí pojmenováno Salm kvůli jejich lásce k Salmovi.“ - Ali ibn Muhammad, jistý Arab šejk (kmenový náčelník) z Khurasanu citovaný al-Tabarim.[4]
Salm zaznamenal vítězství a zisky během svých nájezdů přes Řeka Oxus proti Soghdian knížata Transoxiana a Samarkand v Střední Asie. Je připočítán jako první arabský velitel, který se během zimy utábořil na území východně od Oxusu.[1][5] Arabské armády, které od roku 671 přecházely na východ od Oxusu, se dříve v zimě zdržovaly táboření, protože nebyly zvyklé na silné středoasijské nachlazení a následnou potřebu těžšího a teplého oblečení.[5] Jeho manželka Umm Muhammad bint Abd Allah, vnučka Uthman ibn Abi'l-As al-Thaqafi, přešel s ním a stala se první arabskou ženou, která překročila Oxus.[6][7] Porodila jednoho z jeho synů, kterému dali jméno Sughdi na počest jeho rodiště Sogdhia.[8]
Salm také vedl nájezdy do Khwarazm.[1] Jeho zástupci v Sijistánu a Zabulistánu, kterému byl pod velením, je bratr Abu Ubayda nebyli schopni napodobit Salmovy úspěchy v regionu, který odpovídá dnešní době Afghánistán.[1] Tady je Zunbils Zabulistánu a šáhů Kábul postavili tvrdý odpor proti Arabům a Yazid a Abu Ubayda byli nakonec zabiti a zajati během vojenských výprav proti nim.[1]
Po smrti kalifa Yazida a chaosu, který nastal kvůli nejistotě vedení v hlavním městě Umajjů v Sýrie Salm zpočátku udržoval loajalitu Khurasanových arabských vojsk s Umayyady.[1] Brzy poté však přeběhli a Salm byl nucen opustit provincii kvůli sídlu svého bratra Ubajda Alláha v Basře.[1] Jeho zvolený nástupce, Abd Allah ibn Khazim al-Sulami mezitím se objevil ovládnout východní kalifát a platil věrnost anti-Umayyad, Mekka - uchazeč o kalifát, Abd Allah ibn al-Zubayr.[1] Na rozdíl od Ubayda Alláha se Salm rozhodl připojit k věci Ibn al-Zubayra, ale loajalisté Zubayrida ho přesto zatkli v Basře a přivedli do Mekky, kde byl držen v zajetí.[1] Ibn al-Zubayr vydíral Salma, který nakonec zaplatil bývalým čtyřem milionům dirhamů, které získal během své vlády nad Khurasanem, aby mu zajistil svobodu.[1] Zůstal v Mekce až do umajjovského generála al-Hajjaj ibn Yusuf obležený Ibn al-Zubayr.[1] Salm byl prominut umajjovským kalifem Abd al-Malik, který ho obnovil jako guvernéra Khurasanu.[1] Než se však mohl dostat do provincie, Salm zemřel v Basře v roce 692.[1] Salmův vnuk, Maslama ibn Muharib ibn Salm (zemřel v letech 765–785), byl historikem z Basry, jehož zprávy byly použity v dějinách historiků z 9. století al-Mada'ini a al-Tabari.[9]
Reference
Bibliografie
- Bosworth, C. E. (1968). Sīstān pod Araby: od islámského dobytí po vzestup Ṣaffaridů (30-250, 651-864). Řím: Istituto italiano per il Medio ed Estremo Oriente.
- Bosworth, C. E. (1995). „Salm b. Ziyād b. Abīhi“. v Bosworth, C. E.; van Donzel, E.; Heinrichs, W. P. & Lecomte, G. (eds.). Encyklopedie islámu, nové vydání, svazek VIII: Ned – Sam. Leiden: E. J. Brill. str. 997. ISBN 978-90-04-09834-3.
- Howard, I. K. A., vyd. (1990). Historie al-arabarī, díl XIX: Caliphate of Yazīd ibn Muʿāwiyah, A.D. 680–683 / A.H. 60–64. SUNY Series in Near Eastern Studies. Albany, New York: State University of New York Press. ISBN 978-0-7914-0040-1.
- Hawting, G.R., vyd. (1989). History of al-Ṭabarī, Volume XX: The Collapse of Sufyānid Authority and the Coming of the Marwānids: the Caliphates of Muʿāwiyah II and Marwān I and the Beginning of the Caliphate of ʿAbd al-Malik, A.D. 683–685 / A.H. 64–66. SUNY Series in Near Eastern Studies. Albany, New York: State University of New York Press. ISBN 978-0-88706-855-3.
- Levy, Reuben (2000). Orientalismus: Rané zdroje, svazek 12: Sociální struktura islámu (2. vyd.). Routledge. ISBN 0-415-20910-2.
- McAuliffe, Jane Dammen, vyd. (1995). Historie al-Ṭabarī, svazek XXVIII: Potvrzená ʿAbbāsidova autorita: Raná léta al-Mansūra, A.D. 753–763 / A.H. 136–145. SUNY Series in Near Eastern Studies. Albany, New York: State University of New York Press. ISBN 978-0-7914-1895-6.
- Shaban, M. A. (1970). Abbasidova revoluce. Cambridge University Press. 160–161. ISBN 0-521-29534-3.