Radbruchův vzorec - Radbruch formula

The Radbruchův vzorec (Němec: Radbruchsche Formel) je teorie práva, která byla poprvé formulována v eseji z roku 1946 německým profesorem práva a politikem Gustav Radbruch. Podle této teorie musí soudce, který narazí na konflikt mezi zákonem a tím, co vnímá jako spravedlivé, rozhodnout proti jeho použití, pokud - a pouze v případě - že se právní koncept, který stojí za tímto zákonem, jeví jako „nesnesitelně škodlivý“ nebo „úmyslné ignorování“ lidské rovnosti před zákonem.

Radbruchův vzorec má kořeny v situaci a systém občanského práva. Věří se[lasičková slova ] být reakcí na Radbruchovu zkušenost s justicí v nacistické Německo a byla mnohokrát použita při rozhodování soudů ve Spolkové republice Německo. Někteří autoři,[lasičková slova ] Radbruchova esej Gesetzliches Unrecht und übergesetzliches Recht, který nejprve zahrnoval jeho teorii, je považován za jeden z nejvlivnějších německých právně-filozofických spisů 20. století.[1]

Formace a obsah

Před druhá světová válka, Radbruch se zdá být zastáncem bezpodmínečného právní pozitivismus, který vyžaduje přísné oddělení práva a morálky. V důsledku toho by soudci museli bez výjimky uplatňovat pozitivní právo (tj. Zákony). Zdá se, že zkušenost Třetí říše (kde Radbruch, tehdejší profesor, měl zakázáno vyučovat), změnila Radbruchův názor. Krátce po skončení války Radbruch poprvé uvedl svůj vzorec v eseji z roku 1946:

Výňatek:

Der Konflikt zwischen der Gerechtigkeit und der Rechtssicherheit dürfte dahin zu lösen sein, daß das positive, durch Satzung und Macht gesicherte Recht auch dann den Vorrang hat, wenn es inhalatlich ungerecht und unzweckmäßig ist, es sei denn ein so unerträgliches Maß erreicht, daß das Gesetz als „unrichtiges Recht“ der Gerechtigkeit zu weichen hat. Es ist unmöglich, eine schärfere Linie zu ziehen zwischen den Fällen des gesetzlichen Unrechts und den trotz unrichtigen Inhalts dennoch geltenden Gesetzen; eine andere Grenzziehung aber kann mit aller Schärfe vorgenommen werden: wo Gerechtigkeit nicht einmal erstrebt wird, wo die Gleichheit, die den Kern der Gerechtigkeit ausmacht, bei der Setzung positiven Rechts bewußt verleugnet wasden vielmehr entbehrt es überhaupt der Rechtsnatur. Denn man kann Recht, auch positives Recht, gar nicht anders definieren als eine Ordnung und Satzung, die ihrem Sinne nach bestimmt ist, der Gerechtigkeit zu dienen.[2]

Výňatek (překlad):

Konflikt mezi spravedlností a spolehlivostí práva by měl být řešen ve prospěch pozitivního práva, zákona uzákoněného řádnou mocí a mocí, a to i v případech, kdy je to nespravedlivé z hlediska obsahu a účelu, s výjimkou případů, kdy je rozpor mezi pozitivní právo a spravedlnost dosahuje úrovně tak neúnosné, že zákon musí ustoupit spravedlnosti, protože je třeba jej považovat za „chybný zákon“. Je nemožné stanovit ostřejší hranici mezi případy právní nespravedlnosti a zákony, které jsou použitelné navzdory jejich nevhodnému obsahu; lze však rigidně vytyčit další demarkační linii: Tam, kde se o spravedlnost ani neusiluje, kde se v procesu legislativy vzdává rovnosti, která je jádrem spravedlnosti, tam zákon není jen „chybný zákon“, ve skutečnosti vůbec nemá právní povahu. Je tomu tak proto, že právo, dokonce ani pozitivní právo, nelze definovat jinak než zpravidla, což má přesně sloužit spravedlnosti.

Radbruch zopakoval svůj koncept v knize Vorschule der Rechtsphilosophie (zveřejněno posmrtně).

Příjem u soudu

Němci Federální ústavní soud a Federální soudní dvůr mnohokrát použili Radbruchův vzorec. Jeho první soudní vystoupení byla v případech týkajících se národně socialistických zločinů. Obžalovaní v těchto případech tvrdili, že podle národně socialistických zákonů platných v době jejich jednání byly jejich skutky legální. Soudy podle Radbruchova vzorce tvrdily, že některé zákony byly tak nesnesitelné, že vůbec nebyly zákonné, a proto nemohly být použity k ospravedlnění dotčených skutků. V poslední době se Radbruchův vzorec objevil v pokusech proti Východoněmecký vojáků, nařízeno chránit vnitřně-německé hranice.

Reference

  1. ^ Například S. Paulson a R. Dreier, „Einführung in die Rechtsphilosophie Radbruchs“, in: Gustav Radbruch: Rechtsphilosophie, Studienausgabe (Heidelberg, 1999), s. 235–250
  2. ^ G. Radbruch, Gesetzliches Unrecht und übergesetzliches Recht, Süddeutsche Juristenzeitung (1946), str. 107