Hranice (román) - Pyre (novel)

Tento článek obsahuje Tamil skript. Bez řádného podpora vykreslování, možná uvidíte otazníky nebo pole, chybné samohlásky nebo chybějící spojky místo tamilského písma.

Hranice

První vydání obálky Pyre (anglický překlad)
Autor	Perumal Murugan
Originální název	Pūkkul̲i
Překladatel	Aniruddhan Vasudevan
Cover umělec	Ahlawat Gunjan, autorská práva Harshad Marathe
Země	Indie
Jazyk	Tamil
Žánr	Domácí fikce, Román
Vydavatel	Publikace Kalachuvadu, Hamish Hamilton (Anglický překlad)
Datum publikace	2013
Publikováno v angličtině	2016
Typ média	Tisk
Stránky	216 (Anglický překlad)
ISBN	978-0-670-08775-4
OCLC	1026816496
Dewey Desetinné	PL4758.9.P389 P85 2016

Hranice (původní název: Pūkkul̲i, Tamil: பூக்குழி) je román od Perumal Murugan který popisuje milostný příběh v sociální oblasti nenávist vyvolaná kastou.^[1] To bylo původně publikováno v Tamil v roce 2013 a následně přeloženy do Angličtina Aniruddhan Vasudevan v roce 2016.^[2] Román byl do užšího výběru pro Cena DSC pro jihoasijskou literaturu 2017.^[3]

Tamilská verze je věnována R. Ilavarasanovi, mladému Dalitovi, který byl po jeho smrti objeven mrtvý na železniční trati manželství mezi kastami způsobil násilí ze své komunity.^[4][5]

Shrnutí spiknutí

Román se odehrává v dálkovém ovladači Kattuppati Tamil Nadu vesnice v jižní Indii. Kumaresan a Saroja, novomanželé, přijedou autobusem, aby žili v Kumaresanově domě na skále ve vesnici. Jejich manželství je mezi kastou, prováděné tajně poté, co uprchli ze Sarojova domu v Tholuru, a Kumaresan věří, že nikdo nebude vědět o Sarojově odlišném kasta pokud to popírají. Když dorazí do svého domu, Marayi, matka Kumaresan, proklíná svou smůlu, že se její syn oženil se Sarojou. Její žalozpěv přitahuje pozornost mnoha obyvatel vesnice, kteří se hrnou do domu, aby viděli novou nevěstu a škádlili ji o manželství. Nevěří, že člověk tak spravedlivý jako Saroja by patřil do stejné kasty jako oni.

Jak dny ubíhají, Saroja se musí smířit s neustálými urážkami Marayi a otázkami a komentáři vesnických lidí ohledně její kasty. Návštěva Kumaresanových prarodičů zkysne, když ho jeho dědeček udeří a říká, že způsobil ostudu rodině. Saroja připomíná jejich poměr v Tholuru, kde Kumarasena přišla pracovat s pomocí Bhai Anny. Kumarasena pracovala v balicí a distribuční jednotce sodové láhve pro Soda Bottle Bhai a byla Sarojovou sousedkou. Často si navzájem ukradli pohledy, dokud v Kumaresanových rukou nevybuchly některé láhve od sodovky a Saroja mu nechala nějaké jídlo. Saroja věděla, že její otec a bratr by jejich manželství nikdy neschválili, a utekla s Kumarasenou, aby se vzali.

V jejich vesnici se rada rozhodne bojkotovat je z jakéhokoli společenského setkání a veřejné studny. Kumarasena a Saroja jsou stále pozváni na a obřad dospívání vzdáleného příbuzného z jiné vesnice. Kumarasena se snaží usadit s distribucí sodovkových lahví v několika vesnicích. Vezme Saroju s sebou do Virichipalayam, kde našel obchod s penězi získanými od přátel. Saroja doufá, že se usadí ve Virichipalayamu a daleko od své vesnice. Kupují talíř dárků na obřad, na který jsou pozváni. Rozhodnou se jít přímo do chrámu, kde se bude obřad konat, místo aby šli dolů s dalšími lidmi z jejich vesnice. Na ceremonii je Kumarasena ponížen svým strýcem a požádán, aby okamžitě odešel.

Po návratu domů Kumarasena zjistí, že Saroja je těhotná. Saroja věří, že příchod dítěte přesvědčí Kumarasenu, aby s ní opustila vesnici. Kumarasena musí na několik dní opustit vesnici, aby navštívil jeho obchod, ale Saroja ho naléhá, ​​aby se vrátil v noci, ať už je pozdě. Té noci jde Saroja ke křovím poblíž skály, aby se vyprázdnila, a zaslechne Marayi spiknutí s dalšími vesničany, aby ji zabili v Kumaresanově nepřítomnosti. Rozhodnuta se nenechat chytit a skrývá se hluboko v křoví. Když si vesničané uvědomí, kde je, rozsvítili keře ze všech stran, v nichž byla Saroja, právě když je slyšet Kumaresanův cyklus, jak se vrací do vesnice.

Motivy

Aniruddhan Vasudevan, překladatel románu, popsal předmět a do poznámky překladatele napsal:

Jedná se o román o kastě a pružné síle, kterou to je, ale také o to, jak se zdá, že se podivně zranitelná kasta a její strážci cítí tváří v tvář lásce, a jak se často zdá, že se prosazuje jak při každodenních diskriminačních akcích, stejně jako ve chvílích nepředstavitelného násilí.^[6]

Nesnášenlivost kasty

Penguin India Popis románu popisuje jeho kastovní téma: „Navzdory pronikavému popírání mladého páru vesničané silně podezřívají, že Saroja musí patřit do jiné kasty. Je jen otázkou času, kdy jejich podezření ztvrdne v jistotu a pobouření , pustili se do vymáhání své pomsty. Ničivý příběh nevinné mladé lásky postavený proti mrazivé divokosti Pyre vyvolává děsivou vizi nesnášenlivosti. “^[8]

Recenze uvádí, že kastová zvěrstva v románu naznačují „násilí a spoluvinu ... se souhlasem většiny“.^[9] V celém příběhu musí Saroja a Kumaresan čelit kastovním ponížením v podobě ohnivých slov a odlidšťujícího fyzického týrání.^[10] Ačkoli Sarojova přesná kasta nebo její hierarchický vztah s Kumaresanovou kastou nejsou vesničanům známy,^[10] její světlá kůže, na rozdíl od jejich tmavých kůží, se pro ně stává dostatečným důvodem k podezření na její kastu.^[11] The manželství mezi kastami se stává důvodem znečištění kastovní čistoty celé vesnice, ze které je proto Kumaresan a jeho rodina bojkotováni.^[7]

Kontrast mezi městem a vesnickým životem

Román se odehrává na různých místech a život ve městě je často v kontrastu se životem na vesnici. Prostřednictvím symbolů „tvrdého skalnatého povrchu (povrchů)“ a „pusté, drsné“ krajiny popisuje vesnice „zkostnatělý nepropustný sociální struktura organizované kolem kastovních linií, které neumožňují žádnou sociální plynulost “.^[7] Naproti tomu je město svobodné, kde „[Saroja] může blikat úsměvem a je mu úsměv oplateno“.^[7]

Recenzenti také poukázali na bohatou evokaci Kongu přistát v příběhu a připustit, že Muruganův „výmluvný“ jazyk a „žiletkové metafory“ oživují ve vesnických scénách přírodu,^[11][12] zejména u odstavců jako:

Nikdy předtím nestála bosýma nohama na skále. Dotklo se jí to kombinovaným vjemem Kumaresanových měkkých rukou a jeho drsného objetí, jehož vzpomínka ji při každé chůzi po povrchu skály rozechvěla rozkoší. Ale musela být opatrná. Mohlo by se dokonce vytrhnout i nepatrné zakopnutí a nehty na nohou nebo by mohla spadnout jako první. Nakonec si zvykla chodit naboso po skále. Jako dítě, které se učí chodit, opatrně položila jednu nohu před druhou.

Jedna recenze však kritizuje zastoupení venkovského života jako nevýrazné, což Murugan namaloval jako „mimozemské a exotické“, aby zaujal čtenáře, který nikdy nebyl na venkově Indie.^[13] Další přezkum, který se zasazuje o podobné obavy, jej odmítá jako problém s nastavením románu, který je podle něj uveden v 80. letech.^[11]

Reference