Protovestiarios - Protovestiarios
Protovestiarios (řecký: πρωτοβεστιάριος, "za prvé vestiarios") byla vysoká byzantský soudní pozice, původně vyhrazeno pro eunuchové. V pozdním byzantském období (12. – 15. Století) označoval nejvyššího finančního úředníka Impéria a byl rovněž přijat středověká srbština státy.
Historie a funkce
Titul je poprvé doložen v roce 412, jako přichází Sacrae vestis, úředník odpovědný za „posvátný byzantský císař“ šatník " (latinský: Sacra vestis), spadající pod praepositus commun cubiculi. v řecký, použitý termín byl oikeiakon vestiarion (οἰκειακόν βεστιάριον, „soukromý šatník“), a pod tímto názvem zůstalo známé od 7. století. Kancelář jako taková byla odlišná od veřejné nebo císařské šatny basilikon vestiarion, kterému byl svěřen státní úředník, chartoularios tou vestiariou.[1][2] Soukromý šatník také zahrnoval část soukromého byzantského císaře pokladnice a ovládal rozsáhlý štáb.[1]
V důsledku toho se držitelé této kanceláře dostali na druhé místo za parakoimomenos v soudní hierarchii, která funguje jako její pomocníci. Do 11. století byla vyhrazena pro eunuchové, ale v 9. – 11. století několik protovestiarioi byli jmenováni jako generálové a velvyslanci.[3] V 11. století se titul dále zvýšil na důležitosti a zastiňoval kouropalates;[4] přeměněn na čestný titul, začal být dáván také neeunuchům, včetně členů císařské rodiny.[5] Jako takový titul přežil až do pozdních hodin Palaiologan období, jeho držitelé, včetně vysoce postavených ministrů a budoucích císařů.[3] V polovině 14. století Kniha kanceláří z Pseudokodinos uvádí pořadí na šestém místě v hierarchii paláce, mezi panhypersebastos a Megas doux.[6] Odznaky protovestiarios jako zlatý a zelený personál kanceláře (dikanikion) se zlatým a barevným sklem, zelenými botami a zeleným pláštěm (tamparion) a zelené sedlo se zlatým copem podobné panhypersebastos.[7]
Ženský ekvivalent byl protovestiaria (řecký: πρωτοβεστιαρία), vedoucí služebníků císařovny. Protovestiarioi jsou rovněž doloženy soukromým občanům, v takovém případě se nadpis opět týká jejich hlavního služebníka a pokladníka.[3]
Pozoruhodný protovestiarioi
- Constantine Leichoudes, později patriarcha 1059–63, jako Konstantin III
- Andronikos Doukas (Fl. 1071–77), sloužil Romanosovi IV a Michaelovi VII
- Alexios Raoul pod John III Vatatzes
- George Mouzalon, hlavní ministr Theodore II Laskaris a krátkotrvající vladař
- Alexios V Doukas, krátce císař v roce 1204
- John III Vatatzes, Císař Nicaea 1222–54
- Michael Tarchaneiotes, synovec Michael VIII Palaiologos a obecně
- Michael Apsaras, hlavní ministr despotu z Epiru, Thomas Preljubović
V Srbsku
Titul byl rovněž přijat v EU středověká srbština uvádí jako protovestijar (Srbská cyrilice: протовестијар / протовистијар, archaické: протовистіар[8]), a rovněž s sebou přinesl fiskální odpovědnost, což odpovídá „ministrovi financí“.[9] Podle historika Johna V. A. Fine, Jr., „Hlavním finančním úředníkem odpovědným za státní pokladnu a její příjmy byl protovestijar. Tuto pozici pravidelně zastával obchodník z Kotor kdo rozuměl finančnímu řízení a účetnictví. Protovestijars i logothetes byli využíváni jako diplomaté, zejména protovestijáři byli vysíláni na západ, protože jako občané Kotoru věděli italsky a latinsky. “[10]
Bylo to zmíněno za vlády krále Stefan Uroš I. (r. 1243–1276).[11] Stefan Dušan (r. 1331–1355) povýšil šlechtu a duchovenstvo, když byl korunován na císaře; komorník Nikola Buća z Kotoru byl jmenován protovestijar.[9][12][13] Moc protovestijaru nejlépe dosvědčuje přísloví odvozeno od Nikoly Buće: „Car da - al Buća ne da“ (Císař dává, ale Buća ne).[14][15][16] The Bućova rodina produkoval několik protovestijarů, včetně Nikolova synovce Trifuna Mihajlova Bućy (fl. 1357), jednoho z nejvýznamnějších lidí své doby, který sloužil nástupci císaře Dušana Uroši V.[16]
Tvrtko I. (Zákaz Bosny, 1353–77, Král 1377—1391) přidal hodnosti logotet a protovestijar po srbském vzoru poté, co se korunoval králem. Prvním Tvrtkovým protovestijarem byl Ragusan, kapedan Ratko, povýšený v roce 1378.[17]
Balša II (Lord of Zeta, 1378–85), přidal hodnost do služby po převzetí Durrazzo na jaře 1385 byl jmenován Filip Bareli.[18]
Achájské knížectví
Název protovestiarios byl rovněž přijat v EU Franské Achájské knížectví, kde označila kancelář ekvivalentní Západu komorník a je pověřen vedením seznamu léno - držitelé. Tento úřad byl často poskytován domorodým Řekům.[19]
Viz také
- Vestararius, papežský úřad derivát protovestiarios
- Logothetes ton oikeiakon
Reference
- ^ A b Bury 1911, str. 125.
- ^ Haldon 1997, str. 181.
- ^ A b C Kazhdan 1991, str. 1749.
- ^ Gibbon 1860, str. 242.
- ^ Holmes 2005, str. 84.
- ^ Verpeaux 1966, str. 137.
- ^ Verpeaux 1966, str. 153.
- ^ Blagojević 2001, str. 119
- ^ A b Novaković 1966, str. 148: „тако је царев протовистијар (по данашњој терминологији: министар финансија), Никола Бућа, по ро
- ^ Fajn 1994, str. 313–314.
- ^ Ћирковић, Сима (1999). Михальчић, Раде (ed.). Лексикон српског средњег века. Znalost. str. 596.
ПРОТОВЕСТИЈАР - титула преузета из Ви- зантије и прихваћена у неким деловима српске др- жаве пре пре пре пре пре пре пере Неки про- тобистар Вратимир отесао је међе села Осојника у Сланском приморју заједно са кнезом Стефаном, епископом Спиридоном и епископом Методијем. Знатно касније, 1323. године, у служби краља Вла- дислава II, сина ...
- ^ Fajn 1994, str. 651
- ^ Blagojević 2001, str. 188
- ^ Kostić (2001). „Uvodni tekstovi“. Nemanjići i Boka (v srbštině).
- ^ Vizantološki institut 2004, str. 389–390
- ^ A b Kalezić 1970, str. 130
- ^ Vladimir Ćorović (1923). Luka Vukalović i hercegovački ustanci od 1852-1962. g, svazky 45-47. Srpska kraljevska akademija nauka i umetnosti. str. 42.
Поред логотета, кога је довео из Рашке, он уводи и чин протовестијара. А чин даје у прво време двојици људи, који нису били Босанци. Један од протовестијара био је Дубровчанин презвитер Ратко, који је 1375. постао банов капела
- ^ Ружа Ћук (1986). Srbsko a Benátky ve 13. a 14. století. Просвета. str. 164.
IIалша II је, после за- узимања Драча у пролеће 1385. године, увео службу протовестијара. Његов протовестијар постао је тада Филип Барели.210 Пошто се Бал- ша II често налазио у финанеијским ...
- ^ Bon 1969, str. 83.
Zdroje
- Blagojević, Miloš (2001), Državna uprava u srpskim srednjovekovnim zemljama (v srbštině), Službeni list SRJ
- Bon, Antoine (1969). La Morée franque. Recherches historiques, topographiques et archéologiques sur la principauté d'Achaïe (francouzsky). Paris: De Boccard.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Bury, John Bagnell (1911). Císařský správní systém devátého století - s přepracovaným textem Kletorologion of Philotheos. London: Oxford University Press.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Dobře, John Van Antwerp (1994). Pozdně středověký Balkán: kritický průzkum od konce dvanáctého století po dobytí Osmanem. Ann Arbor: University of Michigan Press. ISBN 978-0-472-08260-5.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Gibbon, Edward (1860). Historie úpadku a pádu římské říše. New York, New York: Harper & Brothers.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Haldon, John F. (1997). Byzanc v sedmém století: Proměna kultury. Cambridge, Velká Británie: Cambridge University Press. ISBN 978-0-521-31917-1.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Holmes, Catherine (2005). Basil II a správa říše (976–1025). Oxford, Velká Británie: Oxford University Press. ISBN 978-0-19-927968-5.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Kalezić, Danilo (1970). Kotor (v chorvatštině). Grafički zavod Hrvatske.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Kazhdan, Alexander, vyd. (1991). Oxfordský slovník Byzance. New York a Oxford: Oxford University Press. ISBN 978-0-19-504652-6. Chybějící nebo prázdný
| název =
(Pomoc)CS1 maint: ref = harv (odkaz) - Novaković, Stojan (1966), Iz srpske istorije (v srbštině), Matica srpska
- Verpeaux, Jean, ed. (1966). Pseudo-Kodinos, Traité des Offices (francouzsky). Paris: Centre National de la Recherche Scientifique.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Vizantološki institut (2004). Zborník radova, svazek 41–42 (v srbštině). Bělehrad: Vizantološki institut (Srpska akademija nauka i umetnosti).CS1 maint: ref = harv (odkaz)