Protovestiarios - Protovestiarios

Nesmí být zaměňována s úřadem z doby Palaiologan Protovestiarites.

Protovestiarios (řecký: πρωτοβεστιάριος, "za prvé vestiarios") byla vysoká byzantský soudní pozice, původně vyhrazeno pro eunuchové. V pozdním byzantském období (12. – 15. Století) označoval nejvyššího finančního úředníka Impéria a byl rovněž přijat středověká srbština státy.

Historie a funkce

Titul je poprvé doložen v roce 412, jako přichází Sacrae vestis, úředník odpovědný za „posvátný byzantský císař“ šatník " (latinský: Sacra vestis), spadající pod praepositus commun cubiculi. v řecký, použitý termín byl oikeiakon vestiarion (οἰκειακόν βεστιάριον, „soukromý šatník“), a pod tímto názvem zůstalo známé od 7. století. Kancelář jako taková byla odlišná od veřejné nebo císařské šatny basilikon vestiarion, kterému byl svěřen státní úředník, chartoularios tou vestiariou.[1][2] Soukromý šatník také zahrnoval část soukromého byzantského císaře pokladnice a ovládal rozsáhlý štáb.[1]

V důsledku toho se držitelé této kanceláře dostali na druhé místo za parakoimomenos v soudní hierarchii, která funguje jako její pomocníci. Do 11. století byla vyhrazena pro eunuchové, ale v 9. – 11. století několik protovestiarioi byli jmenováni jako generálové a velvyslanci.[3] V 11. století se titul dále zvýšil na důležitosti a zastiňoval kouropalates;[4] přeměněn na čestný titul, začal být dáván také neeunuchům, včetně členů císařské rodiny.[5] Jako takový titul přežil až do pozdních hodin Palaiologan období, jeho držitelé, včetně vysoce postavených ministrů a budoucích císařů.[3] V polovině 14. století Kniha kanceláří z Pseudokodinos uvádí pořadí na šestém místě v hierarchii paláce, mezi panhypersebastos a Megas doux.[6] Odznaky protovestiarios jako zlatý a zelený personál kanceláře (dikanikion) se zlatým a barevným sklem, zelenými botami a zeleným pláštěm (tamparion) a zelené sedlo se zlatým copem podobné panhypersebastos.[7]

Ženský ekvivalent byl protovestiaria (řecký: πρωτοβεστιαρία), vedoucí služebníků císařovny. Protovestiarioi jsou rovněž doloženy soukromým občanům, v takovém případě se nadpis opět týká jejich hlavního služebníka a pokladníka.[3]

Pozoruhodný protovestiarioi

V Srbsku

Titul byl rovněž přijat v EU středověká srbština uvádí jako protovestijar (Srbská cyrilice: протовестијар / протовистијар, archaické: протовистіар[8]), a rovněž s sebou přinesl fiskální odpovědnost, což odpovídá „ministrovi financí“.[9] Podle historika Johna V. A. Fine, Jr., „Hlavním finančním úředníkem odpovědným za státní pokladnu a její příjmy byl protovestijar. Tuto pozici pravidelně zastával obchodník z Kotor kdo rozuměl finančnímu řízení a účetnictví. Protovestijars i logothetes byli využíváni jako diplomaté, zejména protovestijáři byli vysíláni na západ, protože jako občané Kotoru věděli italsky a latinsky. “[10]

Bylo to zmíněno za vlády krále Stefan Uroš I. (r. 1243–1276).[11] Stefan Dušan (r. 1331–1355) povýšil šlechtu a duchovenstvo, když byl korunován na císaře; komorník Nikola Buća z Kotoru byl jmenován protovestijar.[9][12][13] Moc protovestijaru nejlépe dosvědčuje přísloví odvozeno od Nikoly Buće: „Car da - al Buća ne da“ (Císař dává, ale Buća ne).[14][15][16] The Bućova rodina produkoval několik protovestijarů, včetně Nikolova synovce Trifuna Mihajlova Bućy (fl. 1357), jednoho z nejvýznamnějších lidí své doby, který sloužil nástupci císaře Dušana Uroši V.[16]

Tvrtko I. (Zákaz Bosny, 1353–77, Král 1377—1391) přidal hodnosti logotet a protovestijar po srbském vzoru poté, co se korunoval králem. Prvním Tvrtkovým protovestijarem byl Ragusan, kapedan Ratko, povýšený v roce 1378.[17]

Balša II (Lord of Zeta, 1378–85), přidal hodnost do služby po převzetí Durrazzo na jaře 1385 byl jmenován Filip Bareli.[18]

Achájské knížectví

Název protovestiarios byl rovněž přijat v EU Franské Achájské knížectví, kde označila kancelář ekvivalentní Západu komorník a je pověřen vedením seznamu léno - držitelé. Tento úřad byl často poskytován domorodým Řekům.[19]

Viz také

Reference

  1. ^ A b Bury 1911, str. 125.
  2. ^ Haldon 1997, str. 181.
  3. ^ A b C Kazhdan 1991, str. 1749.
  4. ^ Gibbon 1860, str. 242.
  5. ^ Holmes 2005, str. 84.
  6. ^ Verpeaux 1966, str. 137.
  7. ^ Verpeaux 1966, str. 153.
  8. ^ Blagojević 2001, str. 119
  9. ^ A b Novaković 1966, str. 148: „тако је царев протовистијар (по данашњој терминологији: министар финансија), Никола Бућа, по ро
  10. ^ Fajn 1994, str. 313–314.
  11. ^ Ћирковић, Сима (1999). Михальчић, Раде (ed.). Лексикон српског средњег века. Znalost. str. 596. ПРОТОВЕСТИЈАР - титула преузета из Ви- зантије и прихваћена у неким деловима српске др- жаве пре пре пре пре пре пре пере Неки про- тобистар Вратимир отесао је међе села Осојника у Сланском приморју заједно са кнезом Стефаном, епископом Спиридоном и епископом Методијем. Знатно касније, 1323. године, у служби краља Вла- дислава II, сина ...
  12. ^ Fajn 1994, str. 651
  13. ^ Blagojević 2001, str. 188
  14. ^ Kostić (2001). „Uvodni tekstovi“. Nemanjići i Boka (v srbštině).
  15. ^ Vizantološki institut 2004, str. 389–390
  16. ^ A b Kalezić 1970, str. 130
  17. ^ Vladimir Ćorović (1923). Luka Vukalović i hercegovački ustanci od 1852-1962. g, svazky 45-47. Srpska kraljevska akademija nauka i umetnosti. str. 42. Поред логотета, кога је довео из Рашке, он уводи и чин протовестијара. А чин даје у прво време двојици људи, који нису били Босанци. Један од протовестијара био је Дубровчанин презвитер Ратко, који је 1375. постао банов капела
  18. ^ Ружа Ћук (1986). Srbsko a Benátky ve 13. a 14. století. Просвета. str. 164. IIалша II је, после за- узимања Драча у пролеће 1385. године, увео службу протовестијара. Његов протовестијар постао је тада Филип Барели.210 Пошто се Бал- ша II често налазио у финанеијским ...
  19. ^ Bon 1969, str. 83.

Zdroje