Pribina - Pribina

Pro chorvatského středověkého šlechtice viz Pribina, zákaz Chorvatska.
Pribina
KS 10 1944 reverzní. JPG
Pribina (uprostřed) zobrazen na zvrátit z 10 korun mince Slovenská republika
Princ z Nitry (?)
Panování 825 –833
NástupceMojmír I.
Vévoda z Dolní Panonie
Panování846–861
NástupceKoceľ
narozenýC. 800
Zemřel861
ProblémKoceľ
Muntimerus Sclav.[1]
Dům(?)
Jeden pohled na hranice Nitrianské knížectví kolem 833

Pribina (asi 800 - 861) byl a slovanský princ, jehož dobrodružná kariéra, zaznamenaný v Obrácení Bavorů a Karantan (historické dílo napsané v roce 870) ilustruje politickou nestálost franko-slovanských hranic své doby.[2] Pribina byl prvním panovníkem slovanského původu, který postavil a křesťan kostel na slovanském území v Nitra, a také první, kdo přijal křest.[3]

Byl napaden a vyloučen ze své vlasti Mojmir I., vévoda moravský.[4] Pribina nejprve uprchl do Ratpotu, jednoho z pohraničních pánů East Francia.[4] Poté putoval dovnitř Centrální a Jihovýchodní Evropa již několik let.[4] Nakonec koncem 30. let Louis Němec, král Východní Francie udělil Pribinovi pozemky poblíž Balaton (nyní v Maďarsko ) kde založil své knížectví pod královskou nadvládou.[4][5] Zemřel v boji proti Moravané.[6]

Časný život

Podle okrajové notace k Konverze která již byla začleněna do jejího hlavního textu, nacházely se Pribinovy ​​alodiální země v Nitrava ultra Danuvium kde arcibiskup Adalram ze Salcburku (821–836) vysvěcen kostel,[7][8] Od té doby Nitrava byl identifikován, i když ne jednomyslně, s moderní Nitrou na Slovensku, je Pribina považován za vládce velké raně středověké tvrze vyhloubené v tomto městě.[7][8] Vysvěcení kostela v Nitrava se konalo kolem roku 827, takže to byl vůbec první kostel východní Evropa jehož existence je písemně doložena.[7][9] Že kostel byl vysvěcen pro samotného Pribinu (který přesto zůstal a katechumen ), nebo pro jeho manželku nelze rozhodnout.[10][11] Zdá se, že byla členkou Bavorský Wilhelminer rodina.[7]

Ať už Pribina držel Nitrava jako nadporučík Mojmíra I., prvního známého vládce Moravy, nebo byl - možná druhým nebo třetím - princem nezávislé slovanské knížectví je stále diskutován moderními historiky.[10][12] Nejlepší zdroj jeho života,[13] the Conversio Bagoariorum et Carantanorum nikdy ho nepovažoval za dux (gentilis).[13] Nicméně podle Konverze, "byl veden přes Dunaj „Mojmírem, vévodou Moravanů“ krátce po obraně východní pochody ve východní Francii převzal Ratpot kolem roku 833.[7][14][15]

Putování

Poté, co byl vyloučen, Pribina uprchl do Ratpotu, který ho představil Ludvíkovi Němci.[8] Král nařídil, aby byl Pribina pokřtěn v kostele sv Traismauer (Rakousko ) a poté sloužit se svými následovníky v Ratpotově armádě.[7] Netrvalo dlouho a Ratpot a Pribina vypadli, a ten v obavě o svůj život uprchl se svým synem Koceľ do První bulharská říše.[16] Nicméně, Malamir Bulharska v té době uzavřel mír s východní Francií, a tak ho Pribina nemohl přesvědčit, aby zakročil proti Franks.[17]

Následně Pribina odešel Dolní Panonie, oblast ovládaná slovanským princem, Ratimir.[16] Jelikož Dolní Panonie byla součástí Ratpotovy prefektury, Ratimirovo přechovávání Pribiny se rovnalo vzpouře.[7] Proto v roce 838 Louis Němec poslal Ratpota do čela velké bavorské armády, aby Ratimira rozdrtil, ale Pribina a jeho následovníci se uchýlili k počtu Kraňsko Salacho.[7][16] Ten v krátké době zprostředkoval smíření mezi Ratpotem a Pribinou.[7][16]

Louis Němec nyní navrhl plán řešení probíhající nestability v Dolní Panonii tím, že se sám Pribina stane novým klientským vládcem tohoto regionu.[7] 10. ledna 846 na žádost svých následovníků král udělil Pribinovi pozemky poblíž Balatonu na řece Zala kde měl vládnout jako věřící Louis Němec dux ("vévoda").[7][15][16]

Po těchto událostech převzal Ratpot obranu pohraničí. V jeho době přijel do Ratpotu jeden z Pribinů, který jel přes Dunaj Mojmír, vévoda z Moravan. Ratpot ho brzy představil našemu pánovi a králi Louisovi. Na rozkaz krále byl Pribina představen víře a pokřtěn v kostele sv. Martina na místě zvaném Traismauer, to znamená na statku patřícím salcburskému arcibiskupství. Časem byl pochválen Ratpotovi, u kterého nějaký čas pobýval. Mezitím se však mezi nimi začaly objevovat neshody. Pribina a jeho muži, spolu s jeho synem Kocilem, z toho úzkosti uprchli do země Bulharů. O nějaký čas později odešel z Bulharů dux Ratimarovo území. V té době král Ludvík poslal Ratpota s velkou silou vyhnat prince Ratimara. Neměl důvěru v to, že se může bránit, a vydal se na útěk společně se svými muži, kteří unikli z masakru. Výše uvedený Pribina se zastavil a spolu se svými muži překročil řeku Sávu, kde mu poskytl útočiště hrabě Salacho a dosáhl jeho smíření s Ratbotem. Jakmile tato příležitost nastala, dal král na žádost svých věrných mužů Pribinu jako beneficius pro oblast Dolní Panonie kolem řeky Zala. Poté tam začal žít, vybudovat pevnost v určitém lese a bažině na řece Zala, shromáždil okolní národy a v této zemi se mu velmi dařilo.

— Obrácení Bavorů a Karantan[18]

Dux v Dolní Panonii

Mapa Pribinových zemí
Knížectví Dolní Panonie za vlády Pribiny

Hlavním úkolem Pribiny bylo shromáždit skupiny Slovanů, kteří utíkali z různých směrů, a udržovat je loajální vůči Frankům.[17] Za tímto účelem začal v roce 846 stavět velkou pevnost jako své mocenské sídlo v regionu Balaton, na území moderní Zalavár obklopen lesy a bažinami podél řeky Zala.[15][17][19] Jeho mimořádně dobře opevněný hrad, který se stal známým jako Blatnohrad (Blatnograd)[20] nebo Moosburg („Bažinová pevnost“) sloužila jako opora proti Bulhaři a Moravané.[15][17][19] Pribinova autorita se táhla od Rába řeka na sever, do Pécs na jihovýchod a do Ptuj na západ.[21]

Pribina se zavázal pokřesťanštit místní obyvatelstvo a postavil v regionu kostely.[5] Salcburský arcibiskup na jeho žádost vysvětlil řadu kostelů v Dolní Panonii, mezi nimi i jeden v moderním Pécs.[22] Pribina také daroval tři sta usedlostí a vinic na koleni řeky Zaly pro klášter Niederaltaich, což potvrdil v roce 860 Louis Němec.[23]

Zdá se, že Pribina hrál prominentní roli v kampaních Ludvíka Němce proti Mojmírovi I. Moravskému.[24] Například v roce 846 mu král poskytl velkorysý dar sto usedlostí na bavorských pochodech, pravděpodobně proto, aby pomohl zásobovat Pribinova vojska v nadcházejícím tažení.[25] Navíc v roce 847 Ludvík Němec převedl všechny Pribiny výhody poblíž Balatonu, uložte ty, které držel od salcburského arcibiskupa, do osobního majetku, abyste ho odměnili za jeho věrnou službu, pravděpodobně v nedávných kampaních proti Bohemians a Moravané.[26]

O Pribinově smrti panuje určitá nejistota.[27] Možná byl zabit v bitvě s Moravany, kteří podporovali syna Ludvíka Němce, Carloman ve vzpouře proti králi, nebo mohl být zajat a předán Moravanům Carlomanem.[27][28] Jeho syn Koceľ byl dosazen jako vládce Dolní Panonie v roce 864 Ludvíkem Němcem.[29]

Viz také

Reference

  1. ^ Wolfram 1979, str. 179ff.
  2. ^ Goldberg 2006, s. 16., 83-84.
  3. ^ Spiesz et al. 2006, s. 20.
  4. ^ A b C d Curta 2006, str. 333
  5. ^ A b Kirschbaum 2007, str. 232
  6. ^ Goldberg 2006, str. 267
  7. ^ A b C d E F G h i j k Goldberg 2006, str. 84
  8. ^ A b C Bowlus 1994, str. 105
  9. ^ Bartl 2002, str. 17
  10. ^ A b Vlasto 1970, str. 24
  11. ^ Sommer et al. 2007, s. 221.
  12. ^ Kirschbaum 2007, s. 207., 232.
  13. ^ A b SZŐKE, Béla Miklós, A KÁRPÁT-MEDENCE A KAROLING-KORBAN ÉS MAGYAR HONFOGLALÁS, str. 2.
  14. ^ Bowlus 1994, s. 101., 104., 106.
  15. ^ A b C d Bartl 2002, str. 19
  16. ^ A b C d E Bowlus 1994, str. 104
  17. ^ A b C d Róna-Tas 1999, str. 243
  18. ^ Wolfram 1979, str. 50–53
  19. ^ A b Goldberg 2006, str. 85
  20. ^ Chropovský 1989, str. 73.
  21. ^ Luthar 2008, str. 105
  22. ^ Curta 2006, str. 134
  23. ^ Bowlus 1994, str. 134
  24. ^ Goldberg 2006, str. 139
  25. ^ Goldberg 2006, str. 139–140
  26. ^ Goldberg 2006, str. 142
  27. ^ A b Róna-Tas 1999, str. 244
  28. ^ Bartl 2002, str. 20
  29. ^ Goldberg 2006, str. 273–274

Zdroje

  • Bartl, Július (2002). Slovenské dějiny: Chronologie a lexikon. Vydavatelé Bolchazy-Carducci. ISBN  0-86516-444-4.
  • Bowlus, Charles R. (1994). Frankové, Moravané a Maďaři: Boj o střední Dunaj, 788–907. University of Pennsylvania Press. ISBN  0-8122-3276-3.
  • Chropovský, Bohuslav (1989), Slované: jejich význam, politické a kulturní dějiny, Praha: Tisková agentura OrbisCS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Curta, Florin (2006). Jihovýchodní Evropa ve středověku, 500–1250. Cambridge University Press. ISBN  978-0-521-89452-4.
  • Goldberg, Eric J. (2006). Boj o impérium: Království a konflikty za vlády Ludvíka Němce, 817–876. Cornell University Press. ISBN  978-0-8014-7529-0.
  • Kirschbaum, Stanislav J. (2007). Historický slovník Slovenska. Scarecrow Press, Inc. ISBN  978-0-8108-5535-9.
  • Luthar, Oto (2008). Země mezi: Historie Slovinska. Peter Lang. ISBN  978-3-631-57011-1.
  • Róna-Tas, András (1999). Maďaři a Evropa v raném středověku: Úvod do raně maďarských dějin. Středoevropský univerzitní tisk. ISBN  978-963-9116-48-1.
  • Sommer, Petr; Třeštík, Dušan; Žemlička, Josef; Opačić, Zoë (2007). Čechy a Morava. V: Berend, Nora (2007); Christianizace a vzestup křesťanské monarchie: Skandinávie, střední Evropa a Rus, c. 900–1200; Cambridge University Press; ISBN  978-0-521-87616-2.
  • Spiesz, Anton; Čaplovič, Dušan; Bolchazy, Ladislaus J. (2006). Ilustrované slovenské dějiny: boj o suverenitu ve střední Evropě. Bolchazy-Carducci Publishers, Inc. ISBN  978-0-86516-426-0.
  • Vlasto, A. P. (1970). Vstup Slovanů do křesťanstva: Úvod do středověkých dějin Slovanů. Cambridge University Press. ISBN  0-521-07459-2.
  • Wolfram, Herwig (1979). Conversio Bagoariorum et Carantanorum: Mise Das Weissbuch der Salzburger Kirche über die erfolgreiche v Karantanien a Pannonien. Böhlau Quellenbücher. ISBN  978-3-205-08361-0.

externí odkazy