Polyfonie (ruská pravoslavná liturgie) - Polyphony (Russian Orthodox liturgy)

V Ruský pravoslavný liturgie 16.-18. století, polyfonie (ruština: многогласие, mnogoglasiye, doslovně "mnohohlasý"), někdy polyvocalita,[1] byla tradice provádění několika částí bohoslužby na stejném místě ve stejnou dobu; zejména zpívat několik různých chorálů současně, aby se ušetřil čas. Přesto, že byl zakázán ve prospěch monofonie (ruština: единогласие, edinoglasiye, doslovně „jednohlasý“), tj. postupné zpívání chorálů, přetrvávalo po nějakou dobu.

Dějiny

Tradice polyfonie vznikla na počátku 16. století, kdy se zpěv transformoval z provedení recitativně komplikovaně zpívané. Současně se přísný režim služby přijímaný v klášterech stal normou v běžných církvích.[2] V důsledku toho se plná bohoslužba postupně extrémně prodlužovala.[3][4] Polyfonie byla zavedena pod záminkou šetření času a výdrže laiků, ale postupně se vyvinula do absurdity, kdy podle stížností bylo zpíváno až 6 chorálů současně, přičemž kanoři se snažili přes sebe křičet. The Stoglavy Sobor zakazoval polyfonii v polovině 16. století, ale po zákazu to nějakou dobu pokračovalo.

Reference

  1. ^ Roudometof, V. (2013). Globalizace a pravoslavné křesťanství: Proměny náboženské tradice. Taylor & Francis. p. 64. ISBN  9781135014698. Citováno 2014-10-24.
  2. ^ Pierre Pascal, Avvakum et les débuts de Raskol , str. 58-59, jak je uvedeno v Rusko za prvních Romanovců z ruské cambridgeské historie, svazek 1.
  3. ^ Velká sovětská encyklopedie,s odvoláním na Преображенский А. В., Вопрос о единогласном пении в русской церкви XVII-го века. Исторические сведения и письменные памятники, Petrohrad, 1904.
  4. ^ Кирилл Яковлевич Кожурин, Boyarynya Morozova, Kapitola "Nikon", s odvoláním na:
    • Каптерев Н. Ф. Патриарх Никон и царь Алексей Михайлович. Сергиев Посад, 1909. Т. 1. С. 86.
    • Стоглав. Собор, бывший в Москве при великом государе царе и великом князе Иване Васильевиче (в лето 7059). 2-е изд., Испр. СПб., 2002. С. 60.
    • Каптерев Н. Ф. Патриарх Никон и царь Алексей Михайлович. Т. 1. С. 85.