Point Valaine - Point Valaine
Point Valaine je hra od Noël Coward. Byl napsán jako prostředek pro Alfred Lunt a jeho manželka Lynn Fontanne, kteří spolu hráli v originále Broadway Výroba byla uvedena v Británii až v roce 1944 a v Londýně byla uvedena až v roce 1947.
Tato hra je příběhem sexuálních intrik, žárlivosti a sebevraždy v Západní Indii. Jeho nápadný odklon od Cowardovy známé komedie o vysoké společnosti se divákům nelíbil a navzdory kasovnímu odvolání Lunts se ucházel pouze o 55 představení na Broadwayi a v Británii s ostatními umělci neudělal nic lepšího.
Pozadí a první produkce
Coward byl blízkým přítelem hvězd manžela a manželky, Alfred Lunt a Lynn Fontanne protože se setkali v roce 1921, a všichni tři se objevili společně v Cowardově Design pro život, který lámal kasovní rekordy Broadway v roce 1932. O dva roky později chtěli Luntovci od Cowarda novou hru, ale byli zděšeni tím, co pro ně napsal. Řekl, že se upřímně pokouší prolomit novou půdu „vytvořením skupiny postav a vytvořením atmosféry co nejdále od všeho, co jsem předtím dělal“.[1] Obvyklým zbabělým vtipům se vyhýbali a dialog byl posetý silným jazykem. Fontanne si byla jistá, že se veřejnosti nebude líbit špinavá zápletka, a předpokládala, že hra nebude trvat déle než šest týdnů. Coward odmítl její pochybnosti, ale byly oprávněné. První noční publikum hru přijalo nehorázně. The Lunts byli zbožňováni a veřejnost se nezabývala tím, že je viděla hrát chybné a špinavé postavy. Cowardův životopisec Philip Hoare píše to Point Valaine bylo jediným selháním společné kariéry Lunts.[2]
Po zkoušce v Bostonu na konci prosince 1934 se hra otevřela u Divadlo Ethel Barrymore v New Yorku dne 16. ledna 1935. Přes velmi příznivý přehled v roce 2006 The New York Times vlivný kritik Brooks Atkinson (viz níže), hra skončila po 55 představeních.[3]
První britská vystoupení podala Old Vic společnost u Divadlo, Liverpool, se uchází o 37 představení od 18. října 1944. Mary Ellis hrála Lindu, Frederick Valk Stefan a Julian Dallas Martin.[4]
První londýnská produkce byla na Ambasádní divadlo, zahájení dne 3. září 1947 a běh na 37 představení. Mary Ellis byla opět Linda, Ben-Astar jako Stefan a Allan Cuthbertson jako Martin.[4]
Role a originální obsazení
Boston a New York 1934–35 | Londýn 1947 | |
---|---|---|
Paní Tillett | Grayce Hampton | Marjorie Hellier |
Major Tillett | Fred Leslie | Charles Cameron |
Paní Birlingová | Lilian Tonge | Doris Rogers |
Elise Birling | Phyllis Connard | Audrey Fildes |
Mortimer Quinn | Osgood Perkins | Anthony Irsko |
Stefane | Alfred Lunt | Ben-Astar |
Lola | Ruth Boyd | Pauline Henriques |
Smět | Alberta Perkins | Louise Toummavoh |
George Fox | Broderick Crawford | Basil Appleby |
Ted Burchell | Philip Tonge | Neville Mapp |
Linda Valaine | Lynn Fontanne | Mary Ellis |
Paní Hall-Fentonová | Gladys Henson | Isobel Olunead |
Gladys | Phyllis Harding | Pat Smylie |
Phyllls | Margaret Curtis | Prudence Hyman |
Sylvia | Valerie Cossart | Alexis Milne |
Hilda James | Everley Gregg | Ambrosine Phillpotts |
Martin Welford | Louis Hayward | Allan Cuthbertson |
Synopse
Hra se odehrává v hotelu Point Valaine na malém ostrově v Britská západní Indie. Hotel vlastní a provozuje Linda Valaine, atraktivní žena ve věku mezi třiceti pěti a čtyřiceti pěti lety. Jedním z hostů hotelu je spisovatel Mortimer Quinn, který přiměje Lindu, aby mu vyprávěla svůj životní příběh. Byla to dcera misionáře, vychovaná místně; aby se vyhnula represivnímu náboženskému prostředí, provdala se za Francouze, i když ho nemilovala, a šla žít Lyons. Byl zabit v první světové válce a ona se vrátila na ostrov, změnila svůj název z Shark Point na Point Valaine a proměnila misijní stanici v hotel. Quinn se jí zeptá na životní příběh jejího zajímavého a tajemného ruského hlavního číšníka Stefana, ale ona se snaží změnit téma. Po rozchodu s Quinnem jde Linda do svého pokoje, kde se k ní připojí Stefan, který, jak je jasné, je jejím milencem.[5]
Mezi nově příchozími v hotelu je Martin Welford, galantní mladý letec, který se zotavuje z havárie a ztratí se v džungli. Zamiluje se do Lindy, která mu řekne, že je na něj příliš stará, ale nakonec mu padne do náruče. Stefan tuto aféru objeví a svou žárlivost a vztah s Lindou vyjasní Martinovi, který je zděšen. Linda si uvědomuje, že Martin s ní už nikdy nebude mluvit, a vztekle se vzdá Stefana. Říká mu, že ho nikdy nemilovala a nikdy mu neodpustí: „Jdi pryč a zemři!“. Linda ho nevidí a skočí z balkonu do moře.[5]
Následujícího rána rozčarovaný Martin utěšuje Quinn, který hádal o sexuálním trojúhelníku. Říká mladému muži, že až bude starší, bude se moci dívat s odstupem zpět a litovat Lindy. Shromážděné hosty vyruší při snídani výkřik hotelové služky venku. Quinn jde vyšetřovat a vrací se hlásit, že Stefana našli utopeného. Linda „drsným, chladným hlasem“ říká Stefanův epitaf: „Musím vidět zapojení nového hlavního číšníka“.[5]
Kritický příjem
Brooks Atkinson poznamenal o „pocitu hrozící hrůzy“, který vyvolal Coward; „Pan Coward ví, jak odvádět ošklivost a násilí z tropické atmosféry.“ Zjistil, že Stefanova sebevražda je „vyvrcholením neurčité, rostoucí horečky v odděleném životě Point Valaine a pana Cowarda dostatečně důmyslné, aby zachytilo plnost zla“. Atkinson také velmi ocenil hvězdy a naznačil, že za jejich výkony vděčí především vliv hry.[6] Atkinsonův kolega kritik Percy Hammond si toto dílo užil, ale myslel si, že je to „malá hra a velká show“, hlavně pozoruhodné pro výkony Lunts.[7] Burns Mantle dovnitř Chicago Tribune pochválil Cowarda za to, že se odtrhl od svého chování ve vysoké společnosti, ale litoval svého výběru tak „ošklivého a zakazujícího“ tématu a kritizoval Lunty za to, že se ujali své role.[8] Newyorský korespondent Časy myslel si, že hra má „skutečnou a násilnou emocionální sílu: moc zcela odlišnou od všeho, co předtím udělal pan Coward,“ ale dodal, že byl v menšině mezi recenzenty, kteří hodnotili dílo vysoce.[9]
Když byla hra uvedena v Londýně v roce 1947, Philip Hope-Wallace komentoval Manchester Guardian že se zdálo záhadou, proč vážná hra od tak významného spisovatele, jako je Coward, nebyla v Londýně uvedena dříve, ale ačkoliv „na papíře se v tomto příběhu zdálo mnoho ctnosti“, ukázalo se, že je „jednou z těch her, které prostě selhat kvůli nedostatku zásadní výmluvnosti .. neustálé vynechávání jiskry, i přes některé ostré náčrtky “.[10] Recenzent v Časy usoudil, že „jednoduchý příběh má prsten pravdy a jeho ústřední postava je zobrazena po celé délce, po celé hloubce… mnoho pasáží se hluboce pohybuje.“[11]
Když byla hra oživena na Chichester Festival v roce 1991 recenzent v Opatrovník pomyslel si, že „divadelní blesk z čista jasna ... vzácný nález“. „Nikdy předtím ani poté [Coward] nepísal o sexuální politice a erotickém vztahu, který s takovou mocí a přesvědčením překonává hranice třídy a postavení.“[12]
Podle Hoare je hra „neuspokojivou skladbou, která nedokáže prozkoumat otázky, které vyvolává“. Najde dluh Somerset Maugham v postavách a míle a naznačuje, že postava Mortimera Quinna je evokací Maughama,[2] komu je publikovaný text hry věnován.[13]
Probuzení
Hra byla představena na Chichester Festival v červnu 1991, s Sara Kestleman jako Linda a Jack Klaff jako Stefan,[12] a na Shaw Festival v roce 1992.[14]
Odkazy a zdroje
Reference
- ^ Hoare, str. 263
- ^ A b Hoare, str. 264
- ^ Mander a Mitchenson, s. 190 a 194–195
- ^ A b Mander a Mitchenson, str. 190
- ^ A b C Mander a Mitchenson, str. 191–194
- ^ Posouzení, The New York Times, 17. ledna 1935, citováno v Mander a Mitchenson, str. 194–195
- ^ Hammond, Percy. "Point Valaine", Oakland Tribune, 27. ledna 1935, s. 69
- ^ Plášť, Burns. "Point Valaine", Chicago Tribune, 27. ledna 1937, s. 67
- ^ "Point Valaine", Časy, 29. ledna 1935, s. 10
- ^ Hope-Wallace, Philip. "Point Valaine", Manchester Guardian, 5. září 1947, s. 4
- ^ "Ambasádní divadlo", Časy, 4. září 1947, s. 7
- ^ A b De Jongh, Nicholas. "Zbabělý kartáč s nebezpečím", Opatrovník, 7. června 1991, s. 36
- ^ Mander a Mitchenson, str. 195
- ^ Portman, Jamie. "Surové emoce: Zbabělý vtip chybí v Point Valaine", Záznam, 10. srpna 1992, s. D12
Zdroje
- Hoare, Philip (1995). Noël Coward, Životopis. Londýn: Sinclair-Stevenson. ISBN 978-1-4081-0675-4.
- Mander, Raymond; Joe Mitchenson (1957). Divadelní společník zbabělci. Londýn: Rockliff. OCLC 470106222.