Paula Acker - Paula Acker

Paula Acker (nar Paula Löffler: 3. února 1913 - 7. listopadu 1989) byl a Němec dopisovatel, novinář a redaktor novin. Byla také aktivistkou a důstojnicí Komunistická strana a jeho Východoněmecký nástupce Socialistická jednotná strana („Sozialistische Einheitspartei Deutschlands“ / SED).^[1]

Život

Paula Löffler se narodila v roce Tübingen. Její otec byl stavební dělník. Navštěvovala střední a střední školy v Liberci Schwenningen, kousek na jih. V roce 1928 nastoupila do mládežnického křídla levicově orientované internacionály Přátelé přírody hnutí. V letech 1928 až 1930 absolvovala střední školu na „obchodní škole“ zaměřené na podnikání a vycvičila se na obchodní pozici v průmyslu. V letech 1930 až 1936 byla zaměstnána v Schwenningen jako korespondentka se specializací na cizí jazyky, zejména francouzštinu a angličtinu.^[1]

V roce 1931, přestože jí do jejích jednadvacátých narozenin zbývají ještě tři roky, nastoupila do komunistická strana.^[1]

V této době se také provdala za Wilfrieda Ackera (1908-1979), který byl členem komunistické strany od roku 1928.^[2] V lednu 1933 se politický kontext dramaticky změnil, když Nacistická strana převzal moc a převedeny Německo do jeden-stranická diktatura. Práce pro politickou stranu - s výjimkou nacistické strany - byla nyní nezákonná. Je známo, že od roku 1934 se Paula Acker věnovala nelegální práci pro region Komunistická strana ve Stuttgartu. Kódy stran, které se pro ni používaly, zahrnovaly „Trudi“ a „Erika“. Byla zatčena v roce 1936 a držena ve vazbě do roku 1939. Obvinění bylo obvyklé při přípravě na spáchání velezrady („Vorbereitung zum Hochverrat "): z přesvědčení byla odsouzena k 30měsíčnímu vězení. Mezi zdroji není jednomyslnost ohledně místa, kde byla původně držena, ale zdá se, že byla původně držena v ženském vězení v Horní Bavorsko před převedením na poslední část svého funkčního období do a Gestapo zadržovací středisko v Stuttgart.

Její manžel byl zatčen v roce 1933, ale poté, co byl v roce 1935 propuštěn, uprchl do Curych.^[2] V září 1937 byl ze Švýcarů vyloučen do Francie, ale téměř okamžitě se mu podařilo vrátit se do Švýcarska, kde se tajně usadil v Basileji jako vůdce švýcarské skupiny Němečtí komunisté v exilu.^[2] Při svém propuštění v roce 1939 uprchla Paula také do Švýcarska,^[1] kde pracovala jako technický a redaktorský pracovník na internetu Basilej založené noviny „Der Deutsche“. Měla také kontakty s prvky (v Německu ilegálního) hnutí „Freies Deutschland“. V roce 1941 se objevily zprávy, ze kterých byla propuštěna Německá komunistická strana protože se věřilo, že spolupracovala s Gestapo. V roce 1945 byla znovu uvedena do komunistické strany a její vyloučení z ní by bylo prohlášeno za neopodstatněné.^[1]

Wilfried Acker byl znovu zatčen Švýcarem v dubnu 1942, ale tentokrát nebyl deportován.^[2] Paula zůstala na svobodě a pracovala od roku 1944 v Ženeva pro Noel Field a jeho Unitářský servisní výbor,^[1] americká organizace pro podporu uprchlíků sponzorovaná USA.

Válka skončila v květnu 1945: Wilfried byl propuštěn švýcarskými úřady a Ackersovi se oba mohli rychle vrátit do Německa. V letech 1945 až 1947 pracovala Paula Acker v místní samosprávě doma v Schwenningen, kde byla pověřena vedením odboru sociálních služeb. V letech 1946 až 1951 byla také členkou okresní rady.^[1] Také s ní pokračovala strana práce s názvem „vedoucí ženské práce“ („Leiterin der Frauenarbeit“) pro Jižní Württemberg. Byla členkou regionální stranické exekutivy v letech 1948 až 1951.^[1] V květnu 1949 Americká okupační zóna byla sloučena s britskou a francouzskou okupační zónou a vytvořena Německá spolková republika (západní Německo). Ve všeobecných volbách, které následovaly, kandidovala Paula Acker neúspěšně jako kandidátka komunistické strany na volby do nové země národní parlament (Bundestag).

Stále více se také angažovala v žurnalistice (související s komunistickou stranou). V letech 1947/48 pracovala jako redaktorka ve vydavatelství Südwestverlag Offenburg. V letech 1948–1950 byla šéfredaktorkou časopisu „Unsere Stimme“ ("Náš hlas"), komunistické noviny se sídlem v Stuttgart. V letech 1950/51 byla šéfredaktorkou „Frau von heute“ („Dnešní žena“) se sídlem v Düsseldorf.^[1] V roce 1951 byla kvůli svému sdružení, v letech 1944/45, uvolněna ze všech stranických kanceláří Noel Field. Field byl zatčen v roce 1949 a identifikován jako špión. Zdá se, že špehoval jak pro Sověty, tak pro Američany, a zdroje jsou stále nejasné, pokud jde o jeho loajalitu v různých fázích. Field sám nikdy nečelil soudu, ale po roce 1949 se mnoho z jeho bývalých kontaktů objevilo v předváděcích procesech ve střední a východní Evropě a ze strany Sovětského svazu a jeho spojenců rostlo rozhořčení, které evidentně špehoval pro Američany. V roce 1951 Paula Acker podle pokynů od párty, přestěhoval se do Německá demokratická republika (východní Německo) který byl založen v říjnu 1949, jako znovuobjevení toho, co do té doby bylo podáváno jako Zóna sovětské okupace.^[1]

Ve východním Německu se připojila k SED (párty) který byl vytvořen pod kontroverzní okolnosti v roce 1946 a nyní se stala vládnoucí stranou v novém němčině jeden-stranická diktatura.^[1] V letech 1951 až 1958 pracovala na Lausitzer Rundschau, noviny založené původně v Görlitz a následně v Cottbus. Od roku 1955 do roku 1958 byla šéfredaktorkou.^[3]

V letech 1958 až 1971 pracovala s Agitační komise z politbyro mocných stranický ústřední výbor, občas úzce spolupracuje s Walter Ulbricht. Acker byl úzce zapojen do různých propagandistických kampaní zaměřených na západní Německo. Působila také v letech 1958 až 1989 jako členka Národní fronta, od roku 1962 jako vedoucí sekretariátu své národní rady. Struktura používaná tímto rozhodnutím byla Národní fronta SED (párty) ovládat ostatní politické strany a masové organizace, které dodávaly prvek inkluzivity, který považovali za nezbytný. V letech 1963 až 1978 byla také členkou ženské komise stranického ústředního výboru.^[1]

Ocenění a vyznamenání

Reference