Pál Funk - Pál Funk

Pál Funk, rozený Pál Pinkász,[1] odborně známý také jako Angelo, (31. ledna 1894, Budapešť, Maďarsko –13. Prosince 1974, Budapešť, Maďarsko) byl předním fotografem dvacátého století v Maďarsku. Byl také kameramanem a módním návrhářem.[2]

Časný život

Byl částečně italského původu a do jeho rodiny patřilo mnoho umělců. Jeho pradědeček, Alessandro Angelo, tvůrce fresek v Hofburg v Vídeň, a také údajně navržené sady pro Gioachino Rossini. Členové rodiny přijali jméno umělce „Angelo“ na počest svého slavného předchůdce.[1]

Pal Funk začal fotografovat v deset, ale jeho umělecká studia se neomezovala pouze na fotografii: v roce 1910 navštěvoval malířskou školu Carla Bauera v Mnichově a poté peterský fotografický ateliér v Hamburku, Dührkopp-studio v Berlíně, v ateliérech Rudolf Dührkoop a Nicola Perscheidin Berlín, s Léopold-Émile Reutlinger v Paříži, s Marcusem Adamsem a s E. O. Hoppé v Londýně. V roce 1914 se vrátil z Francie domů a poté během první světové války strávil čtyři roky v armádě.[1]

Jeho manželka Anna Misley byla tanečnicí v opeře.

Kariéra

Po návratu domů začal pracovat ve studiu Aladár Székely v Budapešti jako první asistent a po několika neúspěšných pokusech otevřel své první studio v roce 1919 na adrese 14 Vilmos császár út. V letech 1920 až 1946 se jeho ateliér nacházel v Budapešti, IV. Váci St. Nedlouho poté fotografoval znovu v Paříži a Nice a poté až do roku 1938 pracoval v Paříži a Amsterdamu v dočasných ateliérech.

Mezi mezinárodně používaná jména patří P. F. Angelo, Angelo Pál, Paul Angelo, Funk Pál a Funk Pinkász.

V roce 1923 pracoval také v Paříži jako návrhář módy a kostýmů.[1]

Mezi válkami se jeho práce objevovaly v časopisech jako Vanity Fair, Harper’s Bazaar, Cinéma, Die Dame, Berliner Leben, Berliner Zeitung Illustrirte.

V roce 1926 byl jmenován členem Královské fotografické společnosti Velké Británie.

Mezi těmi, které fotografoval, byli Charlie Chaplin, Serge Lifar, Josephine Baker, Vaslav Nižinskij, Isadora Duncan, Pablo Picasso a Béla Bartók.[3]

Po pedagogické stránce přednesl více než sedmdesát přednášek o maďarské fotografii, estetice moderní fotografie a portrétní a nahé fotografii. Byl také předsedou zkušební komise pro Master of Photographers.

V letech 1927 až 1937 napsal desítky článků pro Fotóművészeti Hírek (Photography News journal) a od roku 1934 do roku 1938 byl jedním z redaktorů časopisu Magyar Fotográfia (Maďarská fotografie).[1]

Během druhé světové války byl kvůli svému židovskému původu zadržen gestapem, ale naštěstí se mu podařilo uniknout osudu mnoha dalších maďarských Židů.

Tvorba filmu

Poprvé se začal věnovat filmové tvorbě během první světové války ve spolupráci s Mihályem Kertészem (Michael Curtiz ) z roku 1916,[4] a poté strávil několik měsíců v roce natáčením francouzsko-britské filmové spolupráce. Pracoval také pro Metro-Goldwyn-Mayer s takovými umělci jako Rex Ingram, Erich Pommer, Fritz Lang Alexander Wolkoff, Ernst Lubitsch a Harry Lachman.

Podle některých zdrojů natočil první maďarský zvukový film.[1] Podílel se také na natáčení prvního komerčního filmu v roce 1927. Kameramanem byl István Eiben. Podle některých zdrojů pracoval s filmy pravidelně sedm, jiní více než deset let.[1]

Poválečná kariéra

V roce 1945 zahájil Angelo Fotó Akadémiát (Angelo Photography Academy), na kterou se snažil pozvat renomované fotografy jako lektory.[1]

Kromě studiové fotografie se významně podílel také na zakládání a fungování profesních organizací. Po druhé světové válce se podílel na činnosti sdružení maďarských amatérských fotografů MADOME a v roce 1956 byl také zakládajícím členem Svazu maďarských fotografů.

Jeho ateliér byl znárodněn v roce 1951 a od té doby pracoval jako jednoduchý kvalifikovaný dělník, člen Budapesti Fényképész Kisipari Termelő Szövetkezet (Budapest Photography's Small-Scale Production Cooperative) - nicméně ve stejných prostorách jako jeho ateliér. Angelo se snažil splnit očekávání věku, stal se stakhanovit během své kariéry fotografoval přibližně 450 000 lidí. Kromě práce pro družstvo fotografoval stále více pro své vlastní potěšení, aby uspokojil své umělecké sklony. Jeho pozdní obrazy nemají živé postavy, jeho obrazový svět se stal surrealistickým a mimozemským.[1]

Retrospektivy

  • Seelenverwandt. Ungarische Fotografen 1914 - 2003, Martin-Gropius-Bau, Berlín, 10. června - 29. srpna 2005[5]
  • Mouvement, rythme, danse - Les débuts de la danse moderne en Hongrie (1902-1950), Institut Hongrois, Paříž, 7. listopadu - 14. prosince 2013[6]
  • Spřízněné duše. Péter Nádas and Hungarian Photography 1912-2003, Fotomuseum Den Haag, Den Haag, 25. září 2004 - 3. ledna 2005,[7]

Reference

  1. ^ A b C d E F G h i Gömör, Béla (2002). Kis fotótéka. GMR Reklámügynökség. ISBN  9630083183.
  2. ^ Kincses, Károly (2002). „ANGELO - FUNK PÁL - ÜRÜGYÉN: Magyar fotográfia magyar megítélése“. Fotóművészet. XLV (5–6). Citováno 2012-01-15.
  3. ^ „ANGELO (FUNK, PÁL) BUDAPEŠŤ, 1894 - 1974, BUDAPEŠŤ“. Citováno 21. června 2020.
  4. ^ „KATALOG 54. LONDÝNSKÉHO MEZINÁRODNÍHO ANTIKVARIÁNSKÉHO VELETRHU 9. - 11. ČERVNA 2011“ (PDF). Citováno 21. června 2020.
  5. ^ „Seelenverwandt. Ungarische Fotografen 1914-2003“. Citováno 21. června 2020.
  6. ^ „Mouvement, rythme, danse - Les débuts de la danse moderne en Hongrie (1902-1950)“. Citováno 21. června 2020.
  7. ^ „Kindred Spirits. Péter Nádas a maďarská fotografie 1912-2003“. Citováno 21. června 2020.

Obrázky

Další čtení