Otto Frank (fyziolog) - Otto Frank (physiologist)

Otto Frank
Otto frank fyziolog.jpg
narozený21. června 1865
Groß-Umstadt
Zemřel12. listopadu 1944 (1944-11-13) (ve věku 79)
Mnichov
NárodnostNěmec
Známý jakoFrank – Starlingův zákon srdce, Efekt Windkessel
Vědecká kariéra
Polefyziologie, kardiologie

Otto Frank (21. Června 1865 - 12. Listopadu 1944) byl německý lékař a fyziolog, který se několika důležitými příspěvky srdeční fyziologie a kardiologie. The Frank – Starlingův zákon srdce je pojmenován po něm a Ernest Starling.

Rodina a časný život

(Friedrich Wilhelm Ferdinand) Otto Frank se narodil v roce Groß-Umstadt a byl synem Georga Franka (1838–1907), lékaře a praktického lékaře, a Mathilde Lindenbornové (1841–1906). Otto Frank se oženil s Theresem Schusterem na katolické svatbě v Mnichově.[1]

Školení a práce

Otto Frank studoval medicínu v Mnichov a Kiel mezi 1884 a 1889 (kolaudace v Mnichově 1889). V letech 1889 až 1891 absolvoval v matematice, chemii, fyzice, anatomii a zoologii výcvik Heidelberg, Glasgow, Mnichov a Straßburg. Poté pracoval až do roku 1894 jako asistent Carl Friedrich Wilhelm Ludwig v Physiologisches Institut v Lipsko. Tam v roce 1892 dokončil doktorské studium (povýšení).

Následně od roku 1894 pracoval Frank jako asistent v Carl von Voit Fyziologický ústav v Mnichově, kde studoval srdeční funkce pomocí přístupů odvozených z dřívějších termodynamických analýz kosterní sval kontrakce.[2] Jeho práce na chování srdečního svalu byla tématem jeho postdoktorandské práce. V roce 1902 se stal mimořádným profesorem a v letech 1905 až 1908 se tomuto tématu věnoval dále, než se stal řádným profesorem (ordinariát). Poté se vrátil do Mnichova, aby v této práci pokračoval. Carl J. Wiggers navštívil Frankovu laboratoř v roce 1912 a zjistil, že Frank je „skvělý analytik, zručný systematik, talentovaný matematik a kreativní myslitel ...“, ale je tajný a těžko se s ním pracuje. Wiggers se vrátil do USA na podzim roku 1912 a měl s sebou „pašované“ kopie některých Frankových zařízení,[3] navzdory tomu se zdá, že Wiggers a Frank následně udržovali srdečné vztahy. Zdá se, že Frank byl náročný učitel a Richard Bing, redaktor časopisu Journal of Molecular and Cellular Cardiology, který studoval u Franka, ho připomněl jako „... svatý teror, nenávidící průměrnost a mnoho studentů kouslo prach při zkoušce z fyziologie“.[4] Frank pokračoval v práci v Mnichově až do svého nuceného odchodu do důchodu v roce 1934 kvůli jeho opozici vůči nacistickému režimu.

Úspěchy

Frankův počáteční výzkum se týkal absorpce tuků. Ale ve své postdoktorské práci (Habilitační schrift) Frank zkoumal izometrické a izotonické kontraktilní chování srdce a právě pro tuto práci je nejlépe známý. Frankova práce na tomto tématu předcházela práci Ernest Starling, ale oběma se obvykle připisuje poskytnutí základů toho, co se nazývá Frank – Starlingův zákon srdce. Tento zákon stanoví, že „Ve fyziologických mezích je síla kontrakce přímo úměrná počáteční délce svalového vlákna“. Frank také provedl důležitou práci týkající se fyziologického základu arteriálního pulzního průběhu a možná vytvořil tento termín esenciální hypertenze v roce 1911.[5] Jeho práce na Windkessel rozšířil původní myšlenky Stephen Hales a poskytl spolehlivý matematický rámec pro tento přístup. Frank také publikoval o vlnách v arteriálním systému, ale jeho pokusy o vytvoření teorie zahrnující vlny a Windkessel nejsou považovány za úspěšné. Frank také pracoval na oscilačních charakteristikách sluchového aparátu ucha a termodynamice svalu. Také intenzivně pracoval na vývoji přesných metod měření krevní tlak a další fyziologické jevy (např. Frankova kapsle (Frank-Kapsel), optický Spiegelsphygmograf).

Vybrané publikované dílo

  • Zur Dynamik des Herzmuskels, Z Biol 32 (1895) 370
  • Die Grundform des arteriellen Pulses, Z Biol 37 (1899) 483-526 (překlad uvádí Sagawa K, Lie RK, Schaefer J. J Mol Cell Cardiol 1990; 22: 253-277)
  • Kritik der elastischen Manometer, 1903
  • Die Registrierung des Pulses durch einen Spiegelsphygmographen, Münchn Med Wschr 42 (1903) 1809–1810
  • Die Elastizitat der Blutgefasse. Zeitschrift fur Biologie, 1920; 71: 255-272.
  • Die Theorie der Pulswellen. Zeitschrift fur Biologie, 1926; 85: 91-130.
  • Schatzung des Schlagvolumens des menschlichen Herzens auf Grund der Wellen und Windkesseltheorie. Zeitschrift fur Biologie 1930; 90: 405-409.

Publikace o Otto Frankovi

  • Otto Frank (Physiologe) Wikipedia (v němčině)
  • Wilhelm Katner: Frank, Otto. In: Histor. Komm. b. d. Bayer. Akad. d. Wiss. (Hrsg.), Neue Deutsche Biographie, 5. Bd., Berlin 1961, S. 335–336
  • I. Fischer (Hrsg.): Biographisches Lexikon der hervorragenden Ärzte der letzten fünfzig Jahre. Berlin 1932, Bd. 1, S. 438
  • Kürschners Dtsch. Gelehrtenkalender 6 (1940/41) 378
  • A. P. Fishman, D. W. Richards (eds.): Cirkulace krve. New York 1964, s. 110–113
  • A. Hahn: Nekrolog. Jahrb. d. Bayer. Akad d. Wiss. 1944–1948, S. 202–205
  • K. E. Rothschuh: Geschichte der Physiologie. Berlin 1953, S. 184–186
  • K. Wezler: Otto Frank. Z Biol 1950; 103: 92–122
  • W. Blasius, J. Boylan, K. Kramer (Hrsg.): Begründer der experimentellen Physiologie. Mnichov 1971
  • H.G. Zimmer: Otto Frank a fascinace high-tech srdeční fyziologie. Clin Cardiol 2004; 27: 665-666
  • H.G. Zimmer. Kdo objevil mechanismus Frank-Starling? News Physiol Sci 2002; 17: 181-84.
  • Carlton B Chapman a Eugene Wasserman. Překladatelé upozorňují na zvláštní článek Otta Franka „O dynamice srdečního svalu“. American Heart Journal 1959; 58: 282-317.

Reference

  1. ^ Katner, Wilhelm, „Frank, Friedrich Wilhelm Ferdinand Otto“, in: Neue Deutsche Biographie 5 (1961), S. 335 f. [1]
  2. ^ Katz AM (prosinec 2002). „Ernest Henry Starling, jeho předchůdci, a„ Zákon srdce"". Oběh. 106 (23): 2986–92. doi:10.1161 / 01.CIR.0000040594.96123.55. PMID  12460884.
  3. ^ Reeves JT (duben 1998). „Carl J. Wiggers a plicní oběh: mladý muž při hledání dokonalosti“. Am J Physiol. 274 (4 (Pt 1)): L467–74. PMID  9575864.
  4. ^ Bing R .; Lie, RK; Schaefer, J (1990). „Komentář editora k překladu příspěvku Otta Franka Die Grundform des Arteriellen Pulses". J Mol Cell Cardiol. 22 (3): 253–277. doi:10.1016 / 0022-2828 (90) 91459-K. PMID  2192068.
  5. ^ Norman Sharpe (2006). „Hypertenze: od klisny v Cambridgeshire po jihoamerického zmije“ (PDF). Dialogy v kardiovaskulární medicíně. 11 (2): 100–7. Archivovány od originál (PDF) dne 19. 7. 2011. Citováno 2008-04-27.

externí odkazy