Staré Finsko - Old Finland
 | Tento článek má několik problémů. Prosím pomozte vylepši to nebo diskutovat o těchto otázkách na internetu diskusní stránka. (Zjistěte, jak a kdy tyto zprávy ze šablony odebrat) (Zjistěte, jak a kdy odstranit tuto zprávu šablony)
|
Staré Finsko (Finština: Vanha Suomi; Ruština: Ста́рая Финля́ндия, tr. Staraya Finlyandiya; švédský: Gamla Finsko) je název používaný pro oblasti, které Rusko získané z Švédsko v Velká severní válka (1700–1721) a v Rusko-švédská válka (1741–1743). Staré Finsko bylo připojeno k autonomní Finské velkovévodství tak jako Provincie Viipuri v roce 1812.
- V Nystadská smlouva (1721), který uzavřel velkou severní válku, bylo Švédsko nuceno postoupit Käkisalmi County a Viborg / Viipuri County do Ruska. Postoupený finsky mluvící Ingria kolem Petrohradu však nebyl do starého Finska zahrnut.
- V Smlouva z Åbo (1743) Švédsko muselo postoupit oblasti na jihu Karelia východně od Řeka Kymi a kolem Savonlinna do Ruska.
Tato oblast do značné míry odpovídala oblasti středověké provincie podrobené Zámek Viipuri.
Ruský vládce zaručen náboženství, vlastnická práva, staré švédské zákony a některá privilegia pro obyvatele těchto území. Došlo však k obcházení, protože ruští správci a ruská armáda švédský systém neznali. Rusové byli zvyklí na jiný systém s jeho zotročenými rolníky, nevolnictví. Výsledkem bylo, že ekonomika oblasti byla výrazně odlišná od ekonomiky na druhé straně hranice.
Záruka vládce situaci zmrazila. Do těchto oblastí tedy nebyl zaveden právní vývoj ve Švédsku: území Viipuri a Käkisalmi nepřijalo obecný zákon Švédska z roku 1734 (ačkoli Hamina (Fredrikshamn), Lappeenranta (Villmanstrand) a Savonlinna (Nyslott), v té době ještě švédský, to samozřejmě přijal) a nový ústava krále Gustav III nebyl realizován v celé oblasti.
Území si nějak užila autonomie a mnoho dalšího partikularismus, protože ruští vládci zde uplatňovali podobné principy jako v EU Pobaltské provincie. Administrativa připomínala Němce knížectví, spíše než a Ruská provincie.
Pod ruskou vládou tvořila kombinovaná území Guvernorát Vyborg nebo vláda Vyborgu.
Církevně byly oblasti spravovány jako diecéze, ale bez biskup. Budova kostela ve Viipuri a další v Hamině byla přidělena jako katedrály s diecézní kapitolou ("konzistoř") vedenou arciděkan.
Oblast byla nucena přispívat muži do ruské armády až v roce 1797. V oblasti však bylo mnoho nefínských vojsk, zejména po Válka 1788–90.
V soudní funkci pokračovaly okresní soudy ve skandinávském stylu, každý se soudcem a laickými členy. Ruští vlastníci nemovitostí a armáda však často ignorovali rozhodnutí těchto soudů a ukládali rolníkům nezákonné tresty.
Kvůli absenci rovnoměrně aplikovaného, aktuálního právního systému v této oblasti mezi obyvateli starého Finska v některých ohledech dominovala apatie. a jen málo osobností z této oblasti má prominentní místo v historii. Dva z nich jsou Maximilián von Alopeus a jeho bratr David Alopaeus, narozen ve finské rodině ve Viipuri a oba později sloužili na mnoha pozicích v císařské správě, včetně velvyslanců v některých zemích střední Evropy.
Tyto oblasti, vláda Vyborgu, byly později označovány jako Staré Finsko; a od začátku roku 1812 byly začleněny do Finské velkovévodství, kde byly nově nabyté provincie ze Švédska „Nové Finsko“. Obyvatelstvo v těchto provinciích v zásadě získalo stejný právní systém jako zbytek velkovévodství, včetně jeho Ústava a obecný zákon, ačkoli implementace některých privilegií si vyžádala čas. Takzvaný darované majetky (ve vlastnictví Ruští šlechtici ) v Karélii byly bolesti hlavy vyřešeny pomalu peněžní kompenzací z velkovévodství. Jednalo se o dlouhodobé břemeno, protože poslední případ odškodnění byl až v 70. letech 19. století.
Viz také
Reference
- Viipurin läänin liittäminen muun Suomen yhteyteen, A. Danielsson-Kalmari