Nizamski rastanak - Nizamski rastanak

Nizamski rastanak (Srbská cyrilice: Низамски растанак) je slavná srbská píseň.

Podle Felix Kanitz, protože melodii hrála Osmanská armáda orchestry když Osmané odešli Srbsko v květnu 1867 se tato melodie stala jednou z nejoblíbenějších srbských melodií.[1][2] Tuto melodii pravidelně hrál Srbská armáda orchestry během první světová válka a byla součástí emotivního přijetí vítězství srbské armády na Ukrajině Makedonská fronta.[3] Po válce se tato píseň stala součástí srbského repertoáru romantici a nacionalisté a během jejich shromáždění se pravidelně zpívalo.[4]

V roce 1995 Benjamin Isović použil melodii „Nizamski rastanak“ k napsání bosenské písně „Šehidski rastanak“ a věřil, že tuto melodii pouze přivádí zpět do svého bosenského rodiště.[5] Miljenko Jergović považuje bosenský původ melodie za zcela nejistý.[6]

Srbská latinaSrbská cyriliceAngličtina
Překlad Djuradj Vujcic

Skupite se svi, dobri drugovi
neka truba dok ne padne mrak, svira rastanak.
Poslednju našu pesmu vojničku
zapevajmo složno svi nek 'se sve ori.
 
Pa za jeden prošle dane, nek 'ti neka suza kane
pa zar nismo bili mi, dobri drugovi.
Ko da žali noći, ko da žali dane
rastanak se sprema a vremena nema
oj, druže moj.
 
Još u srcu máma kao teški zvon
odjekuje tužne trube glas, kroz taj garnizon.
Poslednji, tužni pozdrav vojnički
zapevajmo složno svi nek 'se sve ori.

Neka svaka cura čuje šta joj vojnik poručuje
smutná kad služba prestaje, kad se rastaje.
Ludo živim sada, čudna tuga vlada
uspomena davna iz vojničkih dana,
oj, druže moj.

Скупите се сви, добри другови
нека труба док не падне мрак, свира растанак.
Последњу нашу песму војничку
запевајмо сложно сви нек 'се све ори.
 
Па за оне прошле дане, нек 'ти нека суза кане
па зар нисмо били ми, добри другови.
Ко да жали ноћи, ко да жали дане
растанак се спрема а времена нема
ој, друже мој.
 
Још у срцу мом као тешки звон
одјекује тужне трубе глас, кроз тај гарнизон.
Последњи, тужни поздрав војнички
запевајмо сложно сви нек 'се све ори.

Нека свака цура чује шта јој војник поручује
сад кад служба престаје, кад се растаје.
Лудо живим сада, чудна туга влада
успомена давна из војничких дана,
ој, друже мој.

Sejděte se, moji dobří přátelé
může trumpeta hrát až do noci, signalizující náš odchod.
Píseň našeho posledního vojáka
Pojďme všichni zpívat, ať je to slyšet.

Za ty staré časy můžete vypustit slzu
nebyli jsme dobří přátelé.
Kdo touží po nocích, kdo touží po dnech
odjezd se připravuje, ale není čas
dobrý příteli.

Stále v mém srdci, jako tvrzený zvon
skrz tu posádku jsou slyšet zvuky smutné trubky.
Poslední smutný pozdrav vojáka
Pojďme všichni zpívat, ať je to slyšet.

Kéž každá dívka uslyší, co jí voják doporučuje
teď, když služba končí, když všichni odjíždíme.
Žiju teď šíleně, je tu podivný smutek
vzdálená vzpomínka z dob mého vojáka
dobrý příteli.

Reference

  1. ^ Damjanović, Ratomir Rale; Tomić, Novo; Ćosić, Sanja (2000). Srbsko - srpski narod, srpska zemlja, srpska duhovnost u delima stranih autora: pesme i poeme, pripovetke, romani, drame, putopisi, besede, dnevnici, memoari, eseji, pisma, zapisi. Itaka.
  2. ^ Zbornik Istorijskog muzeja Srbije. Muzej. 1998. s. 326.
  3. ^ (Jergović 2004, str. 577): "Nizamski rastanak, melodija koju su svirali orkestri srpske kraljevske vojske za Prvoga svjetskog rata, i bila je dio solunaškoga emocionalnog kataloga."
  4. ^ (Jergović 2004, str. 577)
  5. ^ (Jergović 2004, str. 577)
  6. ^ (Jergović 2004, str. 577): ".... istina sasvim neizvesnoj, postojbini.

Zdroje