Národní standardy zaměstnanosti - National Employment Standards

The Národní standardy zaměstnanosti (NES) je seznam deseti minimálních nároků pro zaměstnance v Austrálie na které se vztahuje Zákon o spravedlivé práci z roku 2009. Zadání, podniková dohoda, jiná registrovaná dohoda nebo pracovní smlouva nemohou stanovit podmínky, které jsou nižší než národní minimální mzda nebo NES, a nelze je vyloučit.[1] NES se na zaměstnance vztahuje od 1. Ledna 2010, kdy nahradil předchozích pět standardů nároků (tzv Australský standard spravedlivých plateb a podmínek ) pod WorkChoices legislativa.[2]

Dějiny

Pod WorkChoices změny Zákon o vztazích na pracovišti z roku 1996 měli zaměstnanci nárok na systém nároků v pěti klíčových oblastech, tzv Australský standard spravedlivých plateb a podmínek (nebo APFCS):

  • mzdy (základní platové a běžné náklady)
  • maximální běžná pracovní doba (38 za týden plus přiměřená dodatečná doba)
  • roční dovolená
  • osobní dovolená (zahrnuje osobní / pečovatelskou dovolenou, neplacenou pečovatelskou dovolenou a neplacenou soucitnou dovolenou)
  • rodičovská dovolená.

Bezpečnostní síť

Podle národních standardů zaměstnanosti[3] zaměstnanci mají určitá minimální oprávnění. Spolu s platovými sazbami v moderních oceněních (která rovněž obecně platila od 1. ledna 2010) a minimálními mzdovými příkazy tvoří NES ochrannou síť, kterou nelze změnit v neprospěch zaměstnance.[1]

V rámci NES je zahrnuto deset minimálních podmínek: maximální počet hodin v pracovním týdnu, žádosti o flexibilní pracovní režim, rodičovská dovolená a související nároky, dovolená za kalendářní rok, osobní nebo pečovatelská dovolená a soucitná dovolená, dlouhá dovolená na dovolenou, dovolená na veřejně prospěšné práce , státní svátky, výpověď a odstupné a prohlášení o poctivé práci.[1][4]

10 minimálních nároků NES je:

  • Maximální počet hodin týdně
  • Žádosti o flexibilní pracovní podmínky
  • Rodičovská dovolená a související nároky
  • Řádná dovolená
  • Osoby pečující o dovolenou a soucitné dovolené
  • Volno z obecně prospěšných prací
  • Dlouhá služební dovolená
  • Veřejné prázdniny
  • Oznámení o ukončení a výplatě odstupného
  • Prohlášení o spravedlivé práci[4]

Nové nařízení o maximální týdenní hodině vyžaduje, aby byly přiměřené další hodiny, při jejichž absenci je maximální týdenní pracovní doba zaměstnance na plný úvazek 38 hodin.[5]

Další změnou je „Žádost o flexibilní pracovní ujednání“. Tento NES umožňuje rodičům nebo pečovatelům o dítě ve školním věku nebo o dítě do 18 let se zdravotním postižením právo požádat o změnu pracovních podmínek, aby pomohli s péčí o dítě.[6]

Příležitostní zaměstnanci

Příležitostní zaměstnanci mají nárok na omezený počet nároků NES týkajících se:

  • neplacené pečovatelské volno
  • neplacené soucitné volno
  • volno z obecně prospěšných prací
  • Prohlášení o spravedlivé práci.[4]

V některých státech a teritoriích mají dlouhodobě sloužící příležitostní pracovníci nárok na dlouhodobé volno. Tam, kde se očekává pokračování práce pro příležitostného pracovníka a příležitostný zaměstnanec byl pravidelně a systematicky zaměstnáván po dobu nejméně 12 měsíců, mají od NES další nároky. Tyto jsou:

  • právo požadovat flexibilní pracovní ujednání
  • přístup na rodičovskou dovolenou.[7]

Kritika

Ne všichni komentátoři souhlasili s tím, že Ruddova vláda dosáhl správné rovnováhy mezi zjednodušením a vhodnou ochranou. Baird a Williamson,[8] například tvrdil, že nové minimální standardy škodily určitým skupinám, zejména ženám, protože nová ocenění nedokázala adekvátně pokrýt ženy pracující v sociálních službách, call centrech a zdravotnictví.

Reference

  1. ^ A b C „Národní standardy zaměstnanosti“. www.fairwork.gov.au
  2. ^ Zákon o spravedlivé práci z roku 2009
  3. ^ „Národní standardy zaměstnanosti“ Archivováno 07.01.2015 na Wayback Machine. www.tresscox.com.au
  4. ^ A b C Prohlášení o spravedlivé práci.
  5. ^ Národní standardy zaměstnanosti (NES) - Australské společenství, 23. 5. 2012
  6. ^ Zákon o spravedlivé práci z roku 2009, Oddíl 65: Žádosti o flexibilní pracovní ujednání “] www.fwc.gov.au
  7. ^ Zákon o spravedlivé práci z roku 2009 (Cth), oddíl 61
  8. ^ Baird, M., Williamson, S., (2009) 'Women, Work and Industrial Relations in 2008', Journal of Industrial Relations, 51 (3).

externí odkazy