Muhammad al-Ashmar - Muhammad al-Ashmar
Muhammad al-Ashmar | |
---|---|
Al-Ashmar v al-Midan, 1925 | |
narozený | 1892 |
Zemřel | 1960 (ve věku 67–68) Damašek, Sýrie |
Národnost | Syřan |
Známý jako | Velitel milice v roce 1920 Bitva o Maysalun Vedoucí osobnost v letech 1925–1927 Velká syrská vzpoura Velitel syrských dobrovolníků v letech 1936–1939 Arabská vzpoura v Palestině |
Muhammad al-Ashmar (arabština: محمد الأشمر) (1892–1960) byl a Syřan velitel rebelů během Velká syrská vzpoura a Arabská vzpoura 1936-1939 v Palestině a prominentní komunistická osobnost v Sýrii po nezávislosti.[1]
Časný život a kariéra
Al-Ashmar se narodil v al-Midan čtvrtina Damašek v roce 1892 během Osmanská éra. Sloužil v Osmanská armáda v průběhu první světová válka.[2] Strávil většinu svého raného života studiem Islámská teologie. Francie získala kontrolu nad Sýrií v roce 1918 a založila a mandát v roce 1920.[3] Do té doby se al-Ashmar stal prominentním muslimem šejk se sídlem v al-Midan.[2] Al-Ashmar shromáždil asi 40-50 svých mužů z al-Midanu, aby byli součástí civilních dobrovolnických jednotek podporujících syrské síly proti invazi Francouzská armáda na Bitva o Maysalun 24. července.[4] Podle Sami Moubayed se al-Ashmar připojil Ibrahim Hananu milice se sídlem v regionu Aleppo.[3]
Al-Ashmar byl zatčen v roce 1922 za svou dřívější účast v celostátních povstáních a vyhoštěn na jih Hauran kraj. Podařilo se mu vrátit se do severní Sýrie, aby se účastnil protifrancouzských aktivit v Syrské pobřežní hory. Byl vyhoštěn do Ammán v Transjordánsko v roce 1923.[3]
Role ve Velké syrské vzpouře
Al-Ashmar hrál hlavní roli jako velitel během Velká syrská vzpoura proti francouzské vládě v letech 1925 až 1927.[1] Byl také časným prostředníkem mezi hlavním vůdcem vzpoury, Sultan Pasha al-Atrash a hodnostáři Damašku. Byl součástí první damascénské delegace pro al-Atrash, který sídlil v Hauran regionu, spolu s Nasib al-Bakri a Yahya al-Hayati.[5] Al-Ashmar a al-Atrash byli zastánci Hášimovci, který vedl Arabská vzpoura v roce 1916 vládl v Sýrii až do roku 1918 a byl nominálním vůdcem Transjordánsko a Irák v době vzpoury v roce 1925.[2] Al-Atrash označil al-Ashmara za polního velitele vzpoury.[3]
Dne 17. října 1925, al-Ashmar, spolu s velitelem Hasan al-Kharrat, vedl povstalecký útok proti francouzské armádě v Damašku. Jeho síly zapálily vládní budovy a převzaly vládu Azmský palác kde francouzský vysoký komisař, Maurice Sarrail, pobýval, ačkoli nebyl během útoku přítomen,[3] který nechal 180 francouzských vojáků mrtvých. Sarrail následně nařídil masivní letecké bombardování města, které mělo za následek smrt 1500 lidí.[6] Později téhož roku odešel al-Ashmar do exjordánského exilu, aby unikl zatýkacímu rozkazu za jeho údajnou odpovědnost za zabití pěti francouzských důstojníků. Když francouzská povinná vláda požadovala, aby britské úřady v Transjordánsku zatkly al-Ašmara, Britové to odmítli s odvoláním na jeho status politického uprchlíka.[7] Po všeobecné amnestii v roce 1932 se vrátil do Sýrie.[3]
Role v palestinské vzpouře
V srpnu 1936 se al-Ashmar stal druhým velitelem Fawzi al-Qawuqji z Arab dobrovolnická síla, která dorazila na sever Palestina pomoci místním rolnickým rebelům v Palestinská arabská vzpoura proti Britská vláda.[8] Velel syrskému praporu arabských dobrovolnických sil v období od srpna do října 1936.[9] Na konci roku 1936 se vrátil do Sýrie poté, co bylo dosaženo příměří. Jeho příchod do města oslavovali obyvatelé Damašku. Britové požádali Francouze, aby zatkli Al-Ashmara za jeho roli ve vzpouře, ale oni to odmítli a tvrdili, že zatčení populární veřejné osobnosti, jako je Al-Ashmar, vyvolá v Sýrii nepokoje.[7]
Nepřátelství se obnovilo koncem roku 1937 poté, co palestinská arabská vláda vznesla námitky proti doporučením Peel Commission, který požadoval rozdělení Palestiny na židovské a arabské státy. Nově založený v Damašku Ústřední výbor Národního džihádu v Palestině deportovaných palestinských osobností pod Hajj Amin al-Husseini vedení požádalo, aby Al-Ashmar spolu s Al-Qawuqdim vedl povstalecké síly v Palestině v listopadu 1937,[9] ale toto úsilí bylo neúspěšné.[10] Al-Ashmar stále udržoval účast na vzpouře z Damašku a vydal fatwy často hledali palestinští povstalečtí velitelé Yusuf Abu Durra a Farhan al-Sa'di za vraždu konkrétních místních palestinských vůdců, u nichž měli podezření ze spolupráce s úřady.[11]
Politika v Sýrii
Po svém návratu do Sýrie al-Ashmar agitoval za vytvoření státu, kterému se řídí Islámské právo a bez západního vlivu.[3] Stal se silným zastáncem Národní blok vůdce Abd al-Rahman Shahbandar.[12] Poskytl svou podporu Shukri al-Quwatli v prezidentských volbách v roce 1943 kvůli slibu prezidentských voleb umožnit muslimským aktivistickým organizacím větší politickou svobodu výměnou za pomoc al-Ashmara při získávání hlasů ze čtvrti al-Midan.[3] Quwatli volby vyhrál, ale vzdal se svých slibů muslimským aktivistickým skupinám, čímž rozhněval al-Ašmara a konzervativní aktivisty po celé zemi. Vytvářeli pohyby, jejichž cílem bylo zbavit Quwatli moci a postavit se proti jeho sociální liberalismus, zejména jeho povolení pro kina a kabarety otevřít v zemi.[13]
Al-Ashmar se stal populární osobností v Sýrii pro svou účast na syrských a palestinských protikoloniálních povstáních.[1][14] Dne 19. Května 1944 promluvil k davu stovek konzervativních syrských muslimů v Tankiz Mešita v Náměstí Marjeh, Damašek, ostře odsuzující rostoucí výskyt odhalených žen, kina a pořádání charitativních banketů ve francouzském Důstojnickém klubu sponzorovaném francouzsko-křesťanskou společností „Drop of Milk“ a manželkou tehdejšího ministra školství, Nasuhi al-Bukhari. Projev inspiroval dav k demonstraci proti banketu, kdy demonstrace upadly do nepokojů. Střety mezi demonstranty a policií vyústily ve smrt dvou demonstrantů, včetně 12letého chlapce, v al-Salihiyah čtvrťák. Al-Ashmar byl zatčen a poslán do Věznice Tadmor v poušť město Palma následující den. Protesty se následně rozšířily i do dalších částí Damašku Aleppo a Homs, přičemž účastníci požadovali propuštění Al-Ashmara.[15] Prezident Quwatli nechal o několik dní později Al-Ashmara propustit. O několik měsíců později Al-Ashmar ostře odsoudil účast Quwatliho administrativy na konferenci o volebním právu žen v roce Káhira, Egypt v prosinci 1944.[16]
Po nezávislosti Sýrie v roce 1946 se al-Ashmar stal zastáncem Syrská komunistická strana. Jeho podpora byla hlavním faktorem dobrého výkonu strany v al-Midanu během 1954 parlamentní volby.[1] Vedl komunistické syrské mírové partyzány a byl členem Světová rada míru. Al-Ashmar byl oceněn Cena Stalina za mír podle Sovětský svaz v březnu 1956.[17] V této době z velké části odešel z politiky a zemřel v Damašku v roce 1960.[16]
Reference
- ^ A b C d Pierret, 2013, s. 176
- ^ A b C Atiyeh, 1988, str. 250
- ^ A b C d E F G h Moubayed, 2006, str. 367
- ^ Gelvin, str. 116.
- ^ Atiyeh, 1988, str. 260
- ^ Provence, 2005, str. 104 –105
- ^ A b Barr, 2012, s. 164.
- ^ Parsons, ed. Schayegh, 2015, str. 395
- ^ A b Thomas, 2008, s. 381
- ^ Frisch, 2012, str. 22
- ^ Kedourie, 2015, str. 80
- ^ Thompson, 2013, s. 265
- ^ Moubayed, 2006, str. 367 -368
- ^ Thompson, 2013, s. 262
- ^ Thompson, 2013, str. 262 -263
- ^ A b Moubayed, 2006, str. 368
- ^ Ginat, 2010, str. 152
Bibliografie
- Atiyeh, George Nicholas (1988). Arabská civilizace: výzvy a odpovědi. New York City: State University of New York Press. ISBN 978-0-7914-9541-4.
- Barr, James (2012). A Line in the Sand: Anglo-French Struggle for the Middle East, 1914–1948. W. W. Norton & Company. ISBN 9780393070651.
- Gelvin, James L. (1998). Rozdělená loajalita: Nacionalismus a masová politika v Sýrii na konci říše. California University Press. ISBN 9780520919839.
- Ginat, Rami (2010). Sýrie a doktrína arabského neutralismu: Od nezávislosti k závislosti. Sussex Academic Press. ISBN 9781845193966.
- Frisch, Hillel (2012). Palestinská armáda: Mezi milicemi a armádami. W. W. Norton & Company. ISBN 9780393070651.
- Kedourie, Elie (2015). Sionismus a arabismus v Palestině a Izraeli. Routledge.
- Moubayed, Sami M. (2006). Steel & Silk: Men & Women Who Shaped Sýria 1900–2000. Cune Press. ISBN 1-885942-41-9.
- Parsons, Laila (2015). „Rebelové bez hranic: Jižní Sýrie a Palestina, 1919-1936“. V Cyrus Schayegh (ed.). Routledge Handbook of the History of the Middle East Mandates. Routledge. ISBN 9781317497066.
- Pierret, Thomas (2013). Náboženství a stát v Sýrii: Sunnitská Ulama od převratu k revoluci. Cambridge University Press. ISBN 9781107026414.
- Provence, Michael (2005). Velká syrská vzpoura a vzestup arabského nacionalismu. University of Texas Press. ISBN 9780292706804.
- Thomas, Martin (2008). Empires of Intelligence: Security Services and Colonial Disorder After 1914. University of California Press. ISBN 0520933745.
- Thompson, Elizabeth (2013). Koloniální občané: republikánská práva, otcovské privilegium a pohlaví ve francouzské Sýrii a Libanonu. Columbia University Press. ISBN 9780231505154.