Mouvement démocratique de la rénovation malgache - Mouvement démocratique de la rénovation malgache

Demokratické hnutí pro madagaskarské omlazení

Mouvement démocratique de la rénovation malgache
ZaloženýÚnor 1944
Rozpuštěno10. května 1947
IdeologieAntikolonialismus
Madagaskarský nacionalismus

The Mouvement démocratique de la rénovation malgache („Demokratické hnutí pro madagaskarské omlazení“) nebo MDRM byla první politickou stranou založenou v roce 2006 Madagaskar, v návaznosti na Konference v Brazzaville z roku 1944, během kterého generál Charles de gaulle oznámil, že všechny kolonie se mají stát francouzskými zámořskými územími, které mají nárok na zastoupení v Francouzské národní shromáždění.[1]

Zakládající a ideologie

Na první poválečné ustavující shromáždění sešel v Paříži v listopadu 1945, aby vypracoval ústava z Francouzská čtvrtá republika „Madagaskar zastupovali dva lékaři jménem Joseph Raseta a Joseph Ravoahangy. Společně s budoucím spisovatelem založili politickou stranu MDRM Jacques Rabemananjara počátkem roku 1946.[2] Všichni tři vůdci byli potomky Hova kteří byli v té první politicky prominentní Merino královský dvůr.[3] Platforma strany byla postavena na národní nezávislosti na Francii.[2] Hnutí bylo pacifistické a usilovalo o nezávislost Madagaskaru, přijalo francouzskou vizi ostrova jako součást globálního Frankofonní ekonomická a kulturní komunita.[3] Jejich platforma získala masovou podporu, která se táhla napříč geografickými, etnickými a třídními divizemi, a v listopadu 1946 byla trojice zvolena, aby zastupovala Madagaskar jako poslanci (députés) ve francouzštině národní shromáždění.[2]

Elity Merina Hova založily MDRM nejen v zájmu osvobození všech Madagaskarů od francouzské nadvlády, ale také v znovuzískání politické dominance Meriny po získání nezávislosti. V reakci na založení MDRM v roce 1946 Parti des déshérités de Madagascar („Strana pro vyděděné z Madagaskaru“; PADESM). Přitahovalo to členství od členů pobřežních komunit dříve podrobených říší Merina, stejně jako od horských potomků otroků pánů Meriny. Zpočátku non-nacionalistická strana, PADESM nakonec upřednostňoval postupný proces směřující k nezávislosti, který by zachoval úzké vazby s Francií a zabránil znovuobjevení předkoloniální hegemonie Meriny. Socialisticky ovládané francouzské úřady mlčky podporovaly PADESM ve snaze vrhnout se na bojovníky utlačovaných mas proti vykořisťovatelským elitám Hova.[3]

Role v nacionalistickém hnutí

Poslanci MDRM předložili koncem roku 1946 návrh zákona o nezávislosti Madagaskaru od francouzské vlády, ale francouzští poslanci jej odmítli. Nacionalistické úsilí poslanců vyvolalo nesouhlas francouzských Socialista Premiér, Paul Ramadier a Ministr kolonií, Marius Moutet,[2] který obdržel MDRM pátrání po nezávislosti jako ránu francouzské prestiži a autoritě.[3] Také to zvedlo přízrak násilný konflikt zahájili vietnamští nacionalisté v roce 2006 Francouzská Indočína měsíc předtím.[4]

Moutet následně odpověděl vyhlášením „války proti malgašskému autonomnímu hnutí“,[2] což vedlo k radikalizaci militantních nacionalistických skupin na Madagaskaru.[4] Po zjištění zhoršující se nálady v zemi 27. března 1947 společně vydali poslanci Raseta, Ravoahangy a Rabemananjara prohlášení,[2] naléhání na veřejnost, aby „zachovala absolutní klid a chlad tváří v tvář manévrovacím a provokacím všeho druhu určeným k vyvolání problémů mezi madagaskarským obyvatelstvem a sabotáži mírové politiky MDRM.“[5]

Tato prosba nebyla dodržena a dne 29. března 1947 militantní nacionalisté zahájili dvouleté povstání proti koloniální vládě, známé jako Madagaskarské povstání.[3] Dne 6. května 1947 v Moramanga, vojáci strojně zastřelení úředníci MDRM zadrženi ve vozech a zabiti mezi 124 a 160 většinou neozbrojenými aktivisty MDRM.[6] Během konfliktu bylo jejich nacionalistickými krajany podporujícími MDRM zabito odhadem 1900 madagaskarských příznivců PADESM.[2]

Zákaz MDRM

Ačkoli vedení MDRM soustavně udržovalo svou nevinu, strana byla francouzskými koloniálními vládci postavena mimo zákon.[6] Od července do října 1948 v Antananarivu uspořádali Francouzi velký veřejný proces povstání a obvinili 77 úředníků MDRM. Francouzské orgány tvrdily, že jejich veřejná prohlášení požadující uklidnění bezprostředně před vypuknutím násilí představovala taktiku odklonu, která měla maskovat jejich účast na organizování povstání,[2] které tajně spustili pomocí zakódovaného telegramu. Dne 12. dubna 1947 byli zatčeni a uvězněni poslanci Ravoahangy a Rabemananjara, o dva měsíce později Raseta (který byl v Paříži, když začalo povstání), což bylo v rozporu s jejich právem na diplomatickou imunitu. Rozpravy o madagaskarském povstání ve francouzském Národním shromáždění dne 1. srpna 1947 skončily rozhodnutím o odebrání této imunity všem třem poslancům,[1] kteří byli mučeni ve vězení.[2]

Soud, který se konal od 22. července do 4. října 1948, byl poznamenán řadou nesrovnalostí. Hlavní svědek obžaloby byl zastřelen tři dny před soudem a většina důkazů proti obžalovaným byla získána mučením.[5] Všichni tři byli shledáni vinnými ze spiknutí proti státu a z ohrožení národní bezpečnosti. Ačkoli byly tyto nesrovnalosti vzneseny při soudním procesu,[5] Ravoahangy byl odsouzen k smrti spolu s Rasetou a čtyřmi dalšími nacionalisty,[6] zatímco Rabemananjara byl odsouzen k život ve vězení.[2] V červenci 1949 byly rozsudky smrti odsouzených změněny na doživotí a trojice zůstala uvězněna, dokud jim v roce 1958 nebyla udělena amnestie.[5] Několik jedinců, s výraznou výjimkou Monja Jaona, zakladatel politického hnutí Jiny na jihu, se přihlásil k odpovědnosti za vůdčí roli v povstání.[3]

Reference

  1. ^ A b Masson & O'Connor 2007, str. 64.
  2. ^ A b C d E F G h i j Mas, Monique (22. července 2005). „Pour Chirac, la répression de 1947 était“ nepřijatelné"". Radio France International (francouzsky). Citováno 13. prosince 2013.
  3. ^ A b C d E F Leymarie, Philippe (březen 1997). „Ohlušující ticho nad děsivou represí“. Le Monde Diplomatique. Citováno 13. prosince 2013.
  4. ^ A b Quemeneur 2004, str. 206.
  5. ^ A b C d Masson & O'Connor 2007, str. 65.
  6. ^ A b C Jean Fremigacci, „La vérité sur la grande révolte de Madagascar“, L'Histoire, č. 318, březen 2007.

Bibliografie