Morris v. CW Martin & Sons Ltd. - Morris v CW Martin & Sons Ltd

Morris v. CW Martin & Sons Ltd.
Srst brazilské vydry. JPG
SoudOdvolací soud v Anglii a Walesu
Rozhodnuto19. května 1965
Citace[1966] 1 QB 716
Klíčová slova
Sub-kauce, povinnost péče, krádež

Morris v. CW Martin & Sons Ltd. [1966] 1 QB 716 je Anglický deliktní zákon případě, že sub-bailees jsou odpovědní za krádež nebo nedbalost jejich zaměstnanců. Oba Lord Denning a Lord Diplock odmítl myšlenku, že a smlouva existuje potřeba vztahu bailor a Bailee být nalezen. V souladu s tím zřídila orgán v Nepřímá odpovědnost, že zaměstnavatelé plně odpovídají za krádeže - zaměstnanci - zboží, o které se mají povinně postarat.[1]

Fakta

„(1) protiprávní čin povolený velitelem, nebo (2) protiprávní a neoprávněný režim provádění nějakého úkonu povoleného velitelem.“[2]
John William Salmond Formulace toho, kde by byl zaměstnavatel odpovědný

Paní Morrisová, majitelka a norek ukradl, poslal její kabát do a kožešník v Londýn jménem Solomon Mark Beder.[3] V telefonické ústředně pan Beder uvedl, že sám neprováděl úklid a že to bylo zadáno subdodavateli žalované firmě CW Martins & Sons Ltd. Oni sami byli „známí“, „renomovaní“ čističi,[3] a bylo dohodnuto, že jim bude poslán kožich. Při sbírání kožichu tak učinila žalovaná společnost podle podmínek „The Fur Dressers and Dyers Podmínky obchodování, 1955“; zatímco to bylo v jejich vlastnictví, bylo ztraceno. Paní Morris žalovala CW Martins & Sons Ltd s tím, že při údržbě kabátu nevynakládali přiměřenou péči; tento argument byl odmítnut prvním soudcem, který věřil, že obžalovaní věnovali přiměřenou péči ochraně kabátu.[4] Dále uvedl, že jednání zaměstnance obžalovaného při krádeži kabátu nebyly spáchány v průběhu jeho pracovního poměru, a nemůže za ně tedy nést odpovědnost zaměstnavatel.

Rozsudek

Lord Denning zjistil, že klíčovou otázkou k vytvoření odpovědnosti bylo, zda by paní Morrisová mohla žalovat úklidovou firmu za krádež jejich zaměstnanců:

„Pan Beder mohl zjevně sám žalovat uklízeče. Může však žalobce žalovat uklízeče přímo za zneužití jejich služebníkem?“[5]

Denning tvrdila, že mohla, a uvedla, že a povinnost pečovat byl sub-bailee dlužen za přiměřenou péči o kožich. Tato povinnost nebyla delegovatelná v tom smyslu, že oni sami byli osobně odpovědní za konverze jejich zaměstnance při krádeži kabátu:

Ze všech těchto případů lze odvodit obecný návrh, že pokud má zmocnitel na starosti zboží nebo věci jiného za takových okolností, že je povinen přijmout veškerá přiměřená preventivní opatření k jejich ochraně před krádeží nebo pleněním, pak pokud svěří tato povinnost vůči zaměstnanci nebo zástupci odpovídá za způsob, jakým tento zaměstnanec nebo zástupce vykonává svou povinnost. Je-li sluha nebo agent nedbalý, aby je někdo ukradl cizí osobou, odpovídá za to velitel. Tedy také pokud je sluha nebo agent sám ukradne nebo se jich zbaví.

Tento rozsudek měl několik účinků. Denning výslovně zrušil předchozí autoritu Cheshire v Bailey,[6] a vytvoření obecné povinnosti sub-baileů věnovat náležitou péči při držení zboží. Přitom Denning i Diplock LJ odmítl důraz soudce na teorii smlouvy; je jasné, že mezi paní Morrisovou a případnými uklízeči nebyla žádná smlouva. Vztah majitele a držitele movitého majetku však může existovat i mimo smlouvu,[7] byla to existence tohoto vztahu, která podle Diplocka vedla k povinnosti.

Viz také

Reference

  1. ^ Devonshire, str. 330
  2. ^ Heuston, R.E.V .; Buckley, R.A. (1996). Salmond a Heuston o zákonu delikventů. Sweet & Maxwell. ISBN  0-421-53350-1., str. 443
  3. ^ A b [1966] 1 QB 716, s. 1. 717
  4. ^ [1966] 1 QB 716, s. 1. 718
  5. ^ [1966] 1 QB 716, s. 1. 728
  6. ^ Cheshire v Bailey [1905] 1 KB 237
  7. ^ Devonshire, str. 331

Bibliografie

  • Devonshire, Peter (1996). „Částečná kauce za podmínek a účinnost smluvní obrany proti mimosmluvnímu kauci.“ Journal of Business Law. Sweet & Maxwell (červenec).