Koncept: Milosav Zdravković - Draft:Milosav Zdravković

Milosav Zdravković-Resavac (Lomnica, Srbsko, Osmanská říše, 1787 - Bělehrad, Srbské knížectví (26. Července 1854) byl vévodou z Resavy, účastníkem První srbské povstání a Druhé srbské povstání, státní úředník a účastník mnoha politických událostí v EU Srbské knížectví. Získal titul vévody poté, co se zúčastnil Bitva o Čegar v roce 1809. On byl nakonec následován jeho bratrem Dobrosavem Zdravkovićem, který se také stal okresním náčelníkem. Milosav i Dobrosav byli synové Milija Zdravković.

Milosav Zdravković byl obor-knez knížectví Resava z Ćuprija Nahiya z roku 1809. Milosav byl ženatý s dcerou vévody resavského knížectví Ćuprija Nahija (do roku 1809) Stevan Sinđelić. Vévoda Milosav Zdravković následoval vévodu Stevan Sinđelić, který zemřel v Bitva o Čegar.

Na rozdíl od většiny ostatních vévodů po pádu Prvního srbského povstání v roce 1813 neutekl přes Sávu a Dunaj, ale společně se svým otcem Milija se vzdal velkovezíra Hurshid Pasha. Hurshid Pasha nechtěl je popravit, ale v roce 1814 nechal Ćaja-paša ve své horlivosti zlikvidovat Milosavova otce, poté mu nabodl hlavu a položil ji vedle dalších hlav srbských povstalců před bělehradské Stambolská brána. Kvůli smrti svého otce uprchl Milosav s podporou bělehradského metropolity Dionysia z Bělehradu do Resavy, kde se v roce 1815 připravoval na nové povstání. Druhé srbské povstání společně s povstalci bojoval proti Turkům v bitvě u Ranovacu i během tureckého útoku na Miliva.

Po druhém srbském povstání byl Milosav zvolen princem Ćuprija nahiya, a jelikož v letech 1815 až 1825 v Srbském knížectví ještě nebyly ustaveny žádné soudy, byl Resavac vykonavatelem nižší soudní moci v oblasti nahiya. Navzdory skutečnosti, že se účastnil téměř každé vzpoury proti knížeti Milošovi, byl Milosav knížetem Nahiya, lidový soudce a nakonec člen vlády za vlády Miloše.

Když Mihailo Obrenović se dostal k moci, Resavac se postavil na stranu vůdců Strany ústavního ochránce a začal proti svému princi tlačit obyvatele svého regionu. Poté, co byl v roce 1842 svržen princ Mihailo, Alexander Karađorđević se stal novým vládcem Srbského knížectví. Za jeho vlády byl Milosav až do svého odchodu do důchodu členem Státní rady guvernérů a kvůli svému talentu pro oratoř přednesl u soudu několikrát projevy.[1]

Život před vstupem do povstalců

Rodina Milosav Zdravković-Resavac pochází z vesnice Lomnica v Gornja Resava. Otcem Milosava Zdravkoviće je princ Milija Zdravković, člen Rady guvernérů za Ćuprija nahiya, rodák z Lomnice, knížectví Resava z Ćuprija nahiya. Před narozením Milosavlje Milija Zdravković opustil své rodiště a odešel se svou rodinou do vesnice Brestovo, která dnes patří pod obec Despotovac a je téměř stejně vzdálená od jejího městského centra Despotovac, stejně jako od Svilajnac a Jagodina. Milosav Zdravković se narodil zde v Brestově kolem roku 1780. Začal číst a psát velmi brzy. První znalosti získal ve vesnici Ivankovac nedaleko Ćuprije a poté u resavského chráněnce Miloje v Lomnici. Krátce po vypuknutí Prvního srbského povstání v roce 1804 se Milija Zdravković stala Karađorđovou poradkyní pro Ćuprija nahiya. Když byla v Bělehradě v roce 1808 otevřena Velká škola, zapsal svého syna Milosava. Milosav Zdravković se tak spolu s Karadjordevovým synem Aleksem, Vukem Karadžićem a patnácti dalšími mladými muži stal studentem první generace francouzské modelované instituce vysokoškolského vzdělávání v Bělehradě zvané Visoka škola, proto Grandes écoles.[2][3]

První srbské povstání

Turecká ofenzíva přinutila Milosava k návratu do Resavy v roce 1809. Již téhož roku bojoval na Čegra spolu se svými Resavci. Po této porážce a smrti Stevana Sindjeliće ho Karadjordje jmenoval novým vévodou z Resavy. Kolaps prvního srbského povstání v roce 1813 přinutil velké množství vévodů uprchnout přes Sávu a Dunaj, aby je Turci nezabili. Milosav Zdravković nechtěl uprchnout, ale on a jeho otec Milija se rozhodli vzdát velkovezíru Kurshid Pasha.[3]

Období mezi dvěma povstáními

Kurshid-paša nechtěl popravit ani Miliju, ani Milosava. Milosava ji dal knězi Dině Nišliji, který se později stal metropolitou Bělehradu, pod jménem Dionysius. Od té doby je jeho písařem Milosav. V průběhu roku 1813 byl vévoda z Resavy osobně přesvědčen o turecké krutosti. Popravy Srbů bylo možné vidět každý den v Bělehradě v letech 1813 a 1814, takže nakonec vypukla vzpoura Hadži-Prodan,[4]který byl potlačen a Turci pokračovali v popravách. [3]V tom roce nechal Ćaja-paša v Bělehradě zlikvidovat Milosavova otce Miliju, poté svou useknutou hlavu přibil na kůl a umístil ji, kromě jiných hlav srbských povstalců, před Stambolská brána. Smrt jeho otce přiměla Milosavu stále více přemýšlet o útěku z Bělehradu. Jeho tehdejší ochránce, metropolita Dionysius, ho v této myšlence podpořil, takže Milosav pod záminkou, že pro metropolitu nasbírá komín, uprchl na jaře 1815 do Resavy, kde se ve stejném roce připravoval na nové povstání. . [3]

Další srbské povstání

Manasija Klášter, kde se povstalci stáhli během tureckého útoku na Milivu.

Druhé srbské povstání vypuklo v Cvetě 23. dubna 1815 poté Sulejman-paša Skopljak spáchal velké násilí proti srbskému lidu. Vévoda z Leskovacu, Ilija Strelja, přešel do Smederevo Nahija s částí svých studentů a pozvedl obyvatele této oblasti do výzbroje. Poté pokračoval ve své činnosti v Požarevaci Nahija společně s vévodou Pavlem Cukićem a brzy se k nim přidal Milosav se svými Resavci. Rychle souhlasili, že zaútočí na Turky Ranovac. Bitva u Ranovce byla pro Turky zničující. V této bitvě Milosav prokázal velkou odvahu, čímž ospravedlnil svůj titul vévody z prvního srbského povstání. Po této bitvě se Milosav a Pavle Cukić přesunuli do oblasti Resavy a zamířili do vesnice Miliva poblíž Despotovac. Ti dva tam plánovali založit příkop, aby zastavili Turky, kdyby se pokusili projít Cuprijou přes Gornja Resava. Brzy se stalo to, čeho se obávali. Turecká armáda zaútočila na povstalce v Milivě. Stáhli se do kláštera Manasija a neměli kam jít. Osmané zapálili mnoho domů v Milivě a poté se vrátili do Ćuprije. Po této události Milosav a Pavle viděli, že taktika boje se musí změnit. Rozhodli se tedy vrátit do Miliva. Vykopali ještě větší příkop a znovu se usadili. Nový turecký útok narazil na divokou povstaleckou obranu. Poražení Turci se stáhli a zanechali po sobě zbraně, střelivo a vybavení.[3]

Druhé srbské povstání skončilo dohodou Milos-Maraslija.[5]

Politický život Milosava v Srbském knížectví za Milošovy vlády

S ohledem na zásluhy Milosava z prvního a druhého srbského povstání jej obyvatel Čuprije Nahiya 24. srpna 1815 zvolil za svého prince. Zachoval se o tom dokument, který uvádí:

Aby každý soudce věděl, stejně jako my, celý vilayet, dostali jsme Milosav Zdravković, aby se stal naším dvorem, a vévoda a starší ve vilayetu; aby si nás ponechal jako otce svých synů, abychom nebyli nevlastním otcem, ale otcem, a právem, abychom se řídili přikázáními, především panovníkem Božím.

Přání lidí z Ćuprija nahiya potvrdilo princ Miloš Obrenović svou listinou 2. prosince 1815, přičemž dal Milosavovi svolení ponechat deset policistů, aby udržel pořádek v nahiya.[3]V době výkonu funkce nahiya prince se Svilajnac rychle rozvíjel. V roce 1818 měl Svilajnac 96 domácností a v následujícím roce 182 domácností, zatímco v roce 1822 to bylo 214 domácností s 564 daňovými poplatníky. Došlo také k formování řemeslné a obchodní třídy, a tím i bazarového jádra, které šířilo vliv na hospodářský a sociální rozvoj celé Resavy. [6]

Jelikož v Srbském knížectví v letech 1815 až 1825 ještě nebyly ustaveny soudy, knížata Nahiya byli vykonavateli nižší soudní moci. Tak soudil Milosav Zdravković v mnoha sporech mezi občany Ćuprija nahiya. Kdykoli měl pochybnosti o tom, jak soudit, požádal o radu knížete Miloše. Milosav vedl mimosoudní soudní řízení v občanských věcech až do zahájení činnosti okresního soudu Ćuprija nahiya 1. ledna 1825 se sídlem ve Svilajnaci.[7]

Ačkoli kníže Miloš Obrenović a Marashli Ali Pasha souhlasili s vytvořením společné srbsko-turecké správy, někteří spahisové pokračovali v svévolném jednání. Shromáždili tucet spahisů, ale učinili to celkem neprávem a vyplenili co nejvíce lidí. Milosav o tom několikrát informoval knížete Miloše dopisy. V jednom z nich mimo jiné říká:

My, níže podepsaní, vás pokorně prosíme a předáme soudní proces, abychom vám udělali velkou laskavost a podali zprávu čestnému vezírovi, abychom ho kvůli Vranjaliji Ibrahimu Spahiji odtud odtud zvedli z Ćuprije ...

Princ Milosav se tak později pokusil regulovat mnoho srbsko-tureckých otázek a spoléhal se na Miloševovu diplomacii.[3]

Resavac se účastnil téměř každé vzpoury proti knížeti Milošovi, ale zároveň pro něj pracoval a pravidelně ho o všem informoval. Ignorováním jeho vzpoury lze říci, že vztahy mezi Milosavem a princem Milošem byly celkem správné. Podle Resavy pro něj Milosav mimo jiné sbíral lišky, skunky a králičí kůže, které Miloš potřeboval pro bělehradského vezíra. Ale navzdory jejich dobrým vztahům Miloš často Milosavovy povinnosti změnil, takže to byl: vévoda, princ Nahija, soudce lidu a nakonec člen státní rady. Kdykoli princ potřeboval věrného muže, Milos Obrenovic počítal s Milosavem. Na konci roku 1823 založil Miloš Velký lidový soud v Kragujevaci a brzy bělehradský soudce, jehož prezident nejprve jmenoval Miloje Todoroviće a poté Milosava Zdravkoviće. V této pozici však zůstal pouze půl roku, protože na podzim roku 1826 jej princ znovu jmenoval členem Velkého lidového soudu v Kragujevaci. Miloš ho na této pozici dlouho neudržel, ale 6. května 1827 místo něj jmenoval dalšího Resavaca, pana Jeremiće.

Když Národní shromáždění přijalo Sretenje ústava. V únoru 1835 v Kragujevac, Jmenoval princ Miloš členy Státní rady vládnoucích. Milosav Zdravković-Resavac se také stal jedním z dvanácti poradců. Vzhledem k tomu, že v té době nastaly kolem ústavy problémy, dal sultán Srbsku v roce 1838 novou takzvanou tureckou ústavu. Na základě knížecího rozkazu, v únoru 1839, byl vydán jeho výnos o jmenování státních poradců „knížecí srbské rady“. z celkového počtu 17 členů. I po novém jmenování byl Milosav jmenován státním poradcem.[3]

Po Milošově abdikaci

Protože nechtěl vládnout podle turecké ústavy, princ Miloš v roce 1839 abdikoval a trůn ponechal svému synovi Milan Obrenović, který byl na smrtelné posteli. Po Milánově smrti se novým princem Srbska stal Milošův mladší syn Mihailo Obrenović, který okamžitě začal pronásledovat mnoho důležitých Srbů. Od té chvíle se Milosav Zdravković postavil na stranu Ústavní lidové strany a začal hýbat obyvatele svého regionu proti princi Mihailo. Díky jejich společnému zájmu tedy Toma Vučić-Perišić se stal blízkým spojencem. Široká kampaň proti princi Mihailo nakonec přinesla výsledky. Dne 26. srpna 1842 Mihailo opustil Srbsko a uprchl do Zemun. Nový vládce Srbské knížectví stal se Karadjordje syn, princi Alexander Karađorđević. Za jeho vlády postavil Milosav dům v Bělehradě a na několik let se stal členem Rady vládnoucích států.[3]

Po roce 1842 byli lidé v Srbském knížectví rozděleni do dvou frakcí, Obrenovići a Karađorđevići. Na straně těchto ostatních stál [[ombudsman], který zastával nejdůležitější státní funkce v Bělehradě. Milosav Zdravković stál u vůdců Strany ústavního ochránce v čele s Toma Vučić-Perišić, Avram Petronijević, bratři Stojan a Aleksa Simić, Ilija Garašanin a další. Když v roce 1843 dorazila zpráva ombudsmanovi, že se připravuje povstání Smederevo a že existuje reálná možnost, že Obrenovićova emigrace vstoupí do Srbska, rychle zareagovala Toma Vučić-Perišić. V obavě, že 2 000 policistů nepřijde včas ze Smedereva z Kragujevac, kde se nacházelo ředitelství policie ombudsmana, Toma nařídil, aby z Bělehradu bylo vysláno 300 pěšáků Lidové armády a 250 pravidelných vojáků se dvěma děly a jeden kapitán s 200člennou jízdou. Všichni byli pod velením bývalých vévodů Karadjordje, Milosava Resavce a Luky Lazareviće. Vzpoura byla brzy potlačena, ale později došlo ke spiknutí proti princi Aleksandarovi Karađorđevićovi a jeho obhájcům ústavy.[3]Ten stejný rok byl Milosav zvolen členem kanceláře guvernéra knížecí důstojnosti společně s Lazarem Todorovićem a Stefanem Stefanovićem, kterou zastával od 20. června do 27. června 1843. [8]

Resavcovo bohatství

Milosav měl ve svém majetku velké bohatství, které tvořily četné louky, lesy, pole, vodní mlýny, obchody a také spousta peněz a zlatých mincí. Přes velký majetek, který vlastnil, si ho lidé v Resavě vážili. Obyvatelé Svilajnacu poté řekli, že svou prací získal čestným způsobem vše, co má. Navzdory tomu, že poslední roky svého života strávil v Bělehradě, často přišel do Svilajnacu, kde měl dům známý jako Resavčev konak, s velkým dvorem, ve kterém bylo několik menších domů. V penzionu, kde měl také služebníky, Resavac přijímal hosty, ačkoli většina přišla požádat o pomoc. Často dával peníze chudým nebo jim pomáhal jiným způsobem, proto ho mnozí ve Svilajnacu nazývali „otcem chudých“. Budova jeho rezidence byla později přestavěna na obec. Do roku 1936 v ní byly umístěny městské orgány. Rezidence byla poté zbořena a ze starého materiálu byl znovu postaven nový obecní dům.[3]

Rodina a smrt

Milosav Zdravković byl dvakrát ženatý. Se svou první ženou měl syna Jovana, který zemřel krátce po smrti svého otce kvůli špatnému zdravotnímu stavu. Jovan po sobě zanechal tři dcery: Katarinu, Juca a Canu. Resavacova druhá manželka se jmenovala Stanija. Porodila mu dvě dcery: Milevu a Canu a syna jménem Jos. Resavac odešel do důchodu jako člen rady vlády. Zemřel 26. července 1854. Byl pohřben před branou kostela sv. Mikuláše v Svilajnac.[3][9]

Reference

  1. ^ name = "Српске војсковође"> Дејан Николић, Српске војсковође; Народна библиотека „Ресавска школа“; Деспотовац; 2000 (стр. 111 - 118)
  2. ^ name = "Велика школа">Два века од оснивања Велике школе, претече Универзитета, Приступљено 16. 4. 2011.
  3. ^ A b C d E F G h i j k l name = "Српске војсковође"
  4. ^ name = "novine srpske patrijaršije">Хаџи Проданова буна - новине Српске патријаршије Archivováno 2010-05-03 na Wayback Machine, Приступљено 25 Mapт 2011.
  5. ^ name = "знање.орг">Други српски устанак - борбе и споразум Милош - Марашлија, Приступљено 24. 3. 2011.
  6. ^ name = "Свилајнац">Историјат Свилајнца, Приступљено 17. 4. 2011.
  7. ^ name = "Српско наслеђе">Срспко наслеђе - историјске свеске, број 13 Archivováno 04.10.2011 na Wayback Machine, Приступљено 17. 4. 2011.
  8. ^ name = "Srbsko: Hlavy států"> - {Srbsko: Hlavy států: 1815-1918 Archivováno 06.08.2011 na Wayback Machine } -, Приступљено 16. 4. 2011.
  9. ^ Свилајнац онлајн, Градско језгро - црква Светог Николе Archivováno 17. 05. 2011 na Wayback Machine, Приступљено 21. 4. 2011.