Michał Tyszkiewicz (vyslanec) - Michał Tyszkiewicz (envoy)

Michał Tyszkiewicz (Litevský: Mykolas Tiškevičius; fl. 1533–1552)[1] byl šlechtic z Litevské velkovévodství. Byl nejmladším synem Tyszka, zakladatele Tyszkiewiczova rodina.[2] Působil jako litevský diplomatický vyslanec u Krymský chanát v roce 1537, ale byl zadržen a propuštěn až v roce 1540.

Životopis

Tyszkiewicz a jeho tři bratři sloužili na královském dvoře velkovévody Zikmund I. Starý.[1] Nejúspěšnější z nich byl Vasyl Tyszkiewicz kdo se stal Voivode of Podlaskie a Voivode of Smolensk.[1] Tyszkiewicz byl zmíněn v dochovaných záznamech poprvé v roce 1533, když dostal povolení od velkovévody, aby se oženil s Petronillou, vdovou po Glinsky.[2] Byla starší a bohatší a jako věno si přinesla několik statků.[1]

Tyszkiewicz byl poslán jako vyslanec do Krymský chanát v roce 1537. V té době se Polsko – Litva obávala útoku ze strany Sulejman Velkolepý, vracející se vítězně z první kampaně v Válka mezi Osmanem a Safavidem.[3] Tyszkiewicz byl vyslán, aby obnovil mír s Khanem Sahib I Giray. Khan však zadržel Tyszkiewicze a požadoval, aby Polsko-Litva zvýšila svůj poplatek.[3] Velkovévoda Zikmund to odmítl a vyhrožoval válkou. Mír byl uzavřen a Tyszkiewicz se na začátku roku 1540 vrátil.[3]

V roce 1537 dostal Tyszkiewicz panství poblíž Eišiškės od velkovévody Zikmund I. Starý.[1] Panství bylo zapáleno dvěma muži poslanými Mykolasem Pašicasem, předchozím majitelem panství, v roce 1550. Požár zničil jednu budovu s 18 neprůstřelnými vestami a další poškodil.[1] Brnění a další vojenské vybavení zničené požárem svědčí o Tyszkiewiczově vojenské službě během Moskovit – litevské války.[4]

Michalonis Lithuani?

V roce 1929 ruský historik Matvey Lubavský publikoval článek identifikující Tyszkiewicze jako autora latinského pojednání De moribus tartarorum, lituanorum et moscorum.[5] Pojednání vyšlo v roce 1615 a jeho autor byl identifikován v roce genitiv jako „Michalonis Lithuani“, který je často rekonstruován jako Mykolas Lietuvis nebo Michal Litevský.[6] Litevský historik Ignas Jonynas dospěl ke stejnému závěru. Svou argumentaci založili na křestním jménu a na skutečnosti, že oba muži pobývali na Krymu.[6] Polský historik však Jerzy Ochmański vyvrátil teorii jako „Michalonis Lithuani“ se identifikoval jako katolík a Tyszkiewicz byl Východní ortodoxní. Ochmański navrhl, že Michalonis není křestní jméno, ale a patronymic na pokraji toho, že se stane příjmením, a označil autora za Vatslava Nikolajeviče (Vaclovas Mikalojaitis, Wacław Nikołajewicz), který asi 30 let sloužil jako sekretář v kanceláři velkovévody.[6]

Reference

Poznámky
  1. ^ A b C d E F Lubavský 1966, str. 46.
  2. ^ A b Jonynas 1966, str. 42.
  3. ^ A b C Jonynas 1966, str. 41.
  4. ^ Lubavský 1966, str. 47.
  5. ^ Lubavský 1966, str. 43–47.
  6. ^ A b C Patiejūnienė 2012.
Bibliografie
  • Jonynas, Ignas (1966). „„ Fragmentų „autorius“. In Lietuvis, Mykolas (ed.). Apie totorių, lietuvių ir maskvėnų papročius (PDF) (v litevštině). Vilnius: Vaga. OCLC  20774980.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Lubavský, Matvey (1966). „Kas buvo Mykolas Lietuvis, XVI a. Viduryje parašęs traktatą„ Apie totorių, lietuvių ir maskvėnų papročius"". V Lietuvis, Mykolas (ed.). Apie totorių, lietuvių ir maskvėnų papročius (PDF) (v litevštině). Vilnius: Vaga. OCLC  20774980.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Patiejūnienė, Eglė (2012). „Mykolas, vardu Venclovas, arba Mykolo Lietuvio asmenybės mįslė“. Orbis Lituaniae (v litevštině). Vilniuská univerzita. Citováno 2016-05-27.CS1 maint: ref = harv (odkaz)