Mehmed Alajbegović - Mehmed Alajbegović
Mehmed Alajbegović | |
|---|---|
| 5 Ministr zahraničí nezávislého chorvatského státu | |
| V kanceláři 5. května 1944 - 6. května 1945 | |
| premiér | Nikola Mandić |
| Vůdce | Ante Pavelić |
| Předcházet | Mladen Lorković |
| Uspěl | Úřad zrušen |
| 1. místo Ministr sociálních věcí pro zkázu | |
| V kanceláři 11. října 1943 - 5. května 1944 | |
| Vůdce | Ante Pavelić |
| Předcházet | Byl zřízen úřad |
| Uspěl | Meho Mehičić |
| Konzul Německé říše v Mnichově | |
| V kanceláři 24. ledna 1942 - 11. října 1943 | |
| Osobní údaje | |
| narozený | 7. května 1906 Bihać, Kondominium Bosny a Hercegoviny, Rakousko-Uhersko |
| Zemřel | 7. června 1947 (ve věku 41) Záhřeb, SR Chorvatsko, Jugoslávie |
| Politická strana | Ustaše |
| Alma mater | Univerzita v Záhřebu Alžírská univerzita |
| Profese | Právník |
Mehmed Alajbegović (7. května 1906 - 7. června 1947) byl a chorvatský politik, právník a ministr vlády Osa loutkový stát známý jako Nezávislý stát Chorvatsko. Po válce byl jugoslávskými úřady po válce popraven za válečné zločiny.
Časný život
Mehmed Alajbegović se narodil v roce Bihać dne 7. května 1906, do a Bosniak rodina. Jeho otec i dědeček byli starosty Bihaće. Alajbegović skončil základní škola a střední škola ve městě a přestěhoval se do Záhřeb v roce 1928, kde studoval právo na Univerzita v Záhřebu. Dostal svůj doktorát v roce 1934. Během studií navštívil mnoho zahraničních měst a strávil spoustu času v Paříž, kde pracoval jako a chorvatský - učitel jazyků. Po obdržení doktorátu byl Alajbegović jmenován soudcem u okresního soudu v Prozor. Pokračoval ve studiu Šaría zákon u Alžírská univerzita, kterou ukončil v roce 1940. Od roku 1938 byl také soudcem a tajemníkem správního soudu v Záhřebu.[1] Alajbegović byl jedním z účastníků zakládání, člen a výbor, z Društvo bosansko-hercegovačkih Hrvata u Zagrebu (Společnost bosensko-hercegovských Chorvatů v Záhřebu), která byla založena v březnu 1939.[2]
druhá světová válka
Po založení Nezávislý stát Chorvatsko (chorvatský: Nezavisna Država Hrvatska, NDH) v dubnu 1941 Alajbegović opustil svou roli profesora Islámské studie na univerzitě v Záhřebu a stal se diplomatem. V srpnu 1941 se stal tajemníkem NDH Ministerstvo zahraničí. Dne 27. ledna 1942 byl Alajbegović jmenován konzulem Německé říše v Mnichově. Tuto pozici zastával do 11. října 1943, kdy Poglavnik Ante Pavelić ho udělal Ministr sociálních věcí pro zkázu.[1] V této pozici byl odpovědný za zajištění více než 300 000 převážně muslimských uprchlíků z různých částí NDH na východě Bosna, Hercegovina a Sandžak; většina z nich prchala Chetniks.[3]
Dne 5. května 1944 byl Alajbegović jmenován ministrem zahraničí.[3] Němci to interpretovali jako pokus uklidnit muslimy v NDH.[4] Ve dnech 18. a 19. září 1944 Alajbegović doprovázel Paveliće na diplomatické návštěvě Berlín a setkal se s německým vůdcem Adolf Hitler. V posledních měsících roku druhá světová válka, pokusil se smířit nacionalistické frakce bojující v okupované Jugoslávii, například černohorský separatistický vůdce Sekula Drljević, Slovinský vůdce kolaborantů Leon Rupnik a četnický vůdce Draža Mihailović, za účelem vytvoření antikomunistický koalice pro boj s mocnými Jugoslávští partyzáni a Rudá armáda. Alajbegović zůstal ministrem zahraničí do 6. května 1945, kdy uprchl ze Záhřebu spolu s dalšími vysoce postavenými úředníky NDH.[Citace je zapotřebí ]
Utekl z Jugoslávie a hledal útočiště Krumpendorf, Rakousko. Poté se přestěhoval do Salzburg, kde byl zatčen Spojenecké síly 6. září 1945. Krátce byl zadržen v zajateckém táboře v Glasenbachu. Alajbegović byl vydán do Jugoslávie o tři dny později, 9. září.[3] Zatímco byl vyslýchán jugoslávskými zpravodajskými agenty, byl dotázán, proč se připojil k Ustaše. Odpověděl: „Hlavním motivem, který mě vedl k tomu, abych se k nim přidal, bylo to, že měli nápad na chorvatský stát. Velký vliv na mě mělo poznání o právu chorvatského lidu mít stát a další motivy byly ignorovány . “[5] Alajbegović byl v květnu 1947 obviněn z různých trestných činů a souzen Nejvyšším soudem Chorvatské lidové republiky. Byl shledán vinným z kolaborace a dne 7. června 1947 byl odsouzen k trestu smrti a ve stejný den popraven.[3]
Poznámky
- ^ A b Dizdar a kol. 1997, str. 4.
- ^ Zlatko Hasanbegović, Muslimani u Zagrebu 1878.-1945. Doba utemeljenja, Medžlis Islamske zajednice u Zagrebu-Institut društvenih znanosti Ivo Pilar, Záhřeb, 2007, s. 175 a poznámka 336:
Muslimanski članovi Društva bosansko-hercegovačkih Hrvata u Zagrebu bili su: Ibrahim Kotlo, tajnik, Asim Hadžiabdić, rizničar, i odbornici Derviš Hadžioman, Halid Muftić, Omer Mujadžić, Salko Alečković, Sadik Zildžić, Ibrahim Ruždić, Junus Mehmedagić, Muharem Huseinbegović, Smail Hejinajgović, Smail , Maše Hrnjić, Salih Mujkić, Derviš Čaušević, Sulejman Mulić, Muharem Teskeredžić, Muhamed Karić, Omer Šuljak, Husein Jašarević, Mehmed Alajbegović (...). HDA, MKDNU, Popis članova Društva bosansko-hercegovačkih Hrvata u Zagrebu i Zapisnici sa sjednica društva; Hrvatski dnevnik, 29. III. 1939.
- ^ A b C d Dizdar a kol. 1997, str. 5.
- ^ Redžić 2005, str. 46.
- ^ Kisić – Kolanović 2004, str. 913.
Reference
- Dizdar, Zdravko; Grčić, Marko; Ravlić, Slaven; Stuparić, Darko (1997). Tko je tko u NDH (v chorvatštině). Záhřeb: Minerva. ISBN 978-953-6377-03-9.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
- Kisić – Kolanović, Nada (2004). „Muslimanska inteligencija i islam u Nezavisnoj Državi Hrvatskoj“ (v chorvatštině). Záhřeb: Hrvatski institut za povijest. Citovat deník vyžaduje
| deník =(Pomoc)CS1 maint: ref = harv (odkaz) - Redžić, Enver (2005). Bosna a Hercegovina ve druhé světové válce. Abingdon-on-Thames: Frank Cass. ISBN 978-0-7146-5625-0.CS1 maint: ref = harv (odkaz)