Matija Čanić - Matija Čanić
Matija Čanić | |
---|---|
narozený | 1901 |
Zemřel | 3. května 1964 |
Věrnost | Rakousko-Uhersko Království Jugoslávie Nezávislý stát Chorvatsko |
Servis/ | Rakousko-uherská armáda (1918) Královská jugoslávská armáda (1918–1941) Domobranstvo (1941–1945) |
Roky služby | 1918-1945 |
Hodnost | Všeobecné |
Zadržené příkazy | 2. pěší divize Ďábelská divize 1. pěší divize II. Vojenský okruh Pozemní síly Chorvatské ozbrojené síly |
Bitvy / války | první světová válka druhá světová válka |
Matija Čanić (1901 - 3. května 1964) byl chorvatský vojenský důstojník, který se stal generálem během Nezávislý stát Chorvatsko a získal titul rytíř (vitez). Byl zastáncem Lorković-Vokićův převrat,[1][2] ale neutrpěl žádné vážné následky.
Životopis
Čanić se narodil v Gospić v roce 1901. Sloužil v Rakousko-uherská armáda na krátkou dobu, poté se připojil k Královská jugoslávská armáda kde působil od prosince 1918 do dubna 1941.
Poté se připojil k Chorvatské domobranstvo s hodností plukovník, kde sloužil v kavalérii. Na začátku své kariéry v chorvatské armádě působil jako velitel vojenského velení v Srbsku Sarajevo,[3] a poté, co se stal velitelem 2. pěší divize. Od září 1942 do prosince 1942 byl velitelem divize. Poté velil Ďábelská divize od prosince 1942 do ledna 1943. Stal se velitelem 1. pěší divize v lednu 1943 a tuto pozici zastával až do února. Poté převzal velení Horského sboru a sloužil jako jeho velitel od února do listopadu 1943.
V srpnu 1943 byl povýšen na Všeobecné. Od listopadu 1943 do února 1944 byl velitelem II. Vojenského okruhu s velitelstvím v Brod. V únoru 1944 byl velitelem pozemních sil v Chorvatské ozbrojené síly, a krátce po zatčení Ante Vokić v srpnu byl rozhodnut ze všech povinností a poté byl ve službách ministerstva ozbrojených sil (chorvatský: Ministarstvo oružanih snaga, Nezletilí). V dubnu 1944 navštívil německé vrchní velení v Wilhelm Keitel dohromady s Ante Vokić.
Po kapitulaci Nezávislý stát Chorvatsko ustoupil do Rakousko, pak na Itálie. Krátce zůstal uvnitř Řím kde provozoval veřejnou kuchyň, která živila tisíce chorvatských uprchlíků. Poté byl spojeneckými silami zatčen, ale unikl z vydání do Komunistická Jugoslávie a šel do Buenos Aires v Argentině, kde zemřel 3. května 1964.
Reference
- ^ Butić-Jelić, Fikreta. Ustaše i Nezavisna Država Hrvatska 1941-1945, s. 293. Liber, 1977.
- ^ Revolucionarni radnički pokret u Zagrebu izmedu dva svjetska rata, s. 272. Institut za historiju radničkog pokreta Hrvatske, 1968.
- ^ Košutić, Ivan. Hrvatsko domobranstvo u drog svjetskom ratu, s. 105. Naklad. Zavod Matice hrvatske, Školska knjiga, Ministarstvo obrany Republike Hrvatske, 1992