Mara Đorđević-Malagurski - Mara Đorđević-Malagurski

Mara Đorđević-Malagurski (Srbská cyrilice: Мара Ђорђевић-Малагурски; 20. prosince 1894 - 9. července 1971) byl a srbština spisovatel a etnograf. Vedle Lazara Stipiće, knihovníka ve veřejné knihovně v Subotici, byla jednou z mála významných osobností z Bunjevci.

Životopis

Mara Malagurski se narodila v Subotica.[1] Stejně jako mnoho studentek v Subotici (Městské muzeum Subotica) pochází z rodiny Bunjevac Malagurski-Ćurčić. Její dědeček, Ice Malagurski, byl prvním prezidentem kulturního sdružení Bunjevci „Pučke Kasine“, založeného v roce 1878. Její otec se jmenoval Josip a její matka Hristina (rozená Stantić). Malagurski byl vzděláván na Institutu Štrosmajerovo v Đakovo, a poté přešel na vysokoškolské vzdělání ve škole pro ženy v Subotici.[1] Kromě toho studovala angličtinu v Londýn.[1]

Když se konalo Velké národní shromáždění Novi Sad (1918), byla jednou ze sedmi ženských delegátek a současně jednou z členů delegace, která se rozhodla pro připojení Vojvodiny k Srbskému království, nikoli státu Slovinců, Chorvatů nebo Srbů. V roce 1919 se provdala za senátora a profesora Dragoslava Djordjeviče. Začátkem roku 1929 se přestěhovala do Bělehradu.

V Subotici založila Bunjevac Catholic Society Society a Dilettante Society (1911). Kromě toho se podílela na rozvoji Centra vzdělávacího dědictví Bunjevac (1927) a jako jeho první prezident organizovala výstavy lidových řemesel, divadla atd. Vedla Subotiance do Bělehradu, aby vystoupili v tradičním rouchu před královskou rodinou a Rádio Bělehrad. Byla členkou správní rady Kruh srbských sester a po skončení roku druhá světová válka, člen Sdružení spisovatelů Srbska.

V první polovině 20. století představila Mara Đorđević-Malagurski společně s některými dalšími prosrbskými autory Bunjevac v několika publikacích a novinách tezi, které popírají, že by Bunjevci patřili k chorvatskému národu a že Bunjevci jsou ve skutečnosti čtvrtým jihoslovanským kmenem.[2]Po druhé světové válce se stáhla z veřejného života pravděpodobně kvůli politickému přesvědčení a vyhlášce z roku 1945, kdy komunistické úřady začlenily všechny Bunjevci do chorvatského národa.[3]

Doklady

Její literární, etnografická a další původní díla (před rokem 1918) byla publikována na Bunjevcově seznamu Neven pod pseudonymem Nevenka.

Počínaje rokem 1925 publikovala v časopisech: Vardar, Zemědělské kalendáře, Literární sever, Myšlenky, Časopis Jugoslávské asociace profesorů, noviny a kalendář Bunjevac. Napsala hru Manda Vojnić a různé brožury o národních krojích a zvycích Bunjevac.

Ocenění

Pro příběh Vita Đanina i Druge Pripovetke iz Bunjevačkog Života získala ocenění SANU na Cvijete Zuzorić soutěž v roce 1928 a obdržel Řád svatého Sávy Úroveň V, úroveň White Eagle V, ruský Červený kříž a kříž ruských válečných veteránů.

Práce

  • Bunjevački Običaji u Slikama, Subotica 1926.
  • Vita Đanina i Druge Pripovetke iz Bunjevačkog Života, Bělehrad 1933.
  • Stara Bunjevačka Nošnja i Vez, Subotica 1941.
  • Bunjevka o Bunjevcima, Subotica 1941.

Reference

Citace

  1. ^ A b C Živojin Boškov (1971). Živan Milisavac (ed.). Jugoslovenski književni leksikon [Jugoslávský literární lexikon] (v srbochorvatštině). Novi Sad (SAP Vojvodina, SR Srbsko ): Matica srpska. p. 116.
  2. ^ Bušić, Krešimir; (2009) Putopisi subotičkog biskupa. Lajče Budanovića s posebnim osvrtom na ličke Hrvate-Bunjevce (Cestovní články Subotica biskup Lajčo Budanović se speciální retrospektivou na Lika Croat-Bunjevacs) p. 470; Institut društvenih znanosti Ivo Pilar, ISBN  978-953-6666-61-4 [1]
  3. ^ Sandra Iršević; (2019) Bunjevke kroz istoriju književnosti i umetnosti 95; AM Časopis za studije umetnosti i medija, [2]

Bibliografie

  • Sekulić, Ante, Književnost bačkih Hrvata, Záhřeb, 1970, s. 55
  • Đorđević-Malagurski, Mara v: Srpski biografski rečnik, 3 obj., Novi Sad, 2007. ISBN  978-86-7946-001-1.

externí odkazy