Makedonsko-kartáginská smlouva - Macedonian–Carthaginian Treaty

The Makedonsko-kartáginská smlouva byl antiroman dohoda mezi Filip V. Makedonský a Hannibal vůdce Kartáginci, který byl vypracován po Bitva u Cannae když se zdálo, že Hannibal je připraven dobýt Řím. Filip V., který se bál římské expanze, chtěl jet na kabátě ocasu vítěze v Druhá punská válka (218–201 př. N. L.). Objev této smlouvy nevyhnutelně vedl k vypuknutí První makedonská válka (214–205 př. N. L.) Mezi Římem a jeho řeckými spojenci proti Makedonii.

Hannibal

A Kartáginská mince možná zobrazující Hannibal tak jako Herkules (tj., Heracles )

Poté, co odešel Španělsko pro Itálie vést válku proti Římu, což způsobilo Druhá punská válka Hannibal sbíral vítězství za vítězstvím v sérii bleskových bitev proti legie narůstající kurzívy.

S pomocí svých bratrů Hasdrubal a Mago, jeho švagr Veletrh Hasdrubal Stejně jako další kartáginští velitelé se Hannibalovi podařilo udržet iberskou frontu bojovat, což donutilo Římany přesměrovat pracovní sílu pryč z italické fronty. Spojenectví s Filipem V. bylo pokusem o otevření dalšího přední na východě, což by dále rozšířilo římské zdroje a vojáky.

Philip V

A Makedonská mince zobrazující Filip V. Makedonský.

Římská moc se neustále šířila na východním pobřeží Jaderské moře. The Ilyrové, kdysi vládla královna Teuta byli podrobeni pod záminkou, do níž byli zapojeni pirátství na Dalmatin a Albánec pobřeží proti obchodníkům z Říma.[1] V době Filipa bylo prakticky každé město a přístav na východním pobřeží Jaderského moře pod římským vlivem nebo protektorátem.

Římané také poskytli svou podporu mnoha řecký pobřežní města a ostrovy (jako Apollonia a Korfu ) členové Aetolian League, který bojoval proti Macedon a zbytek Řecka hledá nezávislost. The Seleucid králové Sýrie a Attalus I. z Pergamon míchali potíže na východních hranicích Makedonska. Filip V. proto potřeboval mocného spojence, aby zastavil expanzi Říma směrem k Balkán a zmírnit nebezpečí na západní hranici Makedonie. Hannibal vypadal jako dokonalý kandidát.

Diplomatická mise

Livy, římský historik 1. století, vypráví v Ab Urbe condita („Od založení Říma“), Liber XXIII, 33-39, jak Philip poté, co pozoroval Hannibalovy vítězství, vyslal v létě 215 př. n.l. delegaci, aby se s ním setkala na poloostrově Kurzíva, aby zajistila spojenectví.[2][3][4]

Řeckí velvyslanci, vyhýbajíc se nejzřetelnějším bodům vylodění z Řecka, Brindisi a Taranto, přistál poblíž Capo Colonna, v Kalábrie, u chrámu Juno Lacinie. Odtamtud se přesunuli směrem Capua, kde Hannibal zřídil velitelství v naději, že nebude zachycen římskými legiemi.

Delegaci se nepodařilo vyhnout, byla eskortována k praetor Marcus Valerius Laevinus k výslechu. Aténský velitel Xenophanes, vedoucí expedice, improvizoval prohlášením, že delegace byla vyslána králem Filipem, aby zajistila dohodu amicitiam societatemque (přátelství a spojenectví) s římským lidem.

Praetor delegaci přivítal a poslal ji na cestu do Říma, kde poskytl doprovod a klíčové taktické informace o tom, kde tábořili Kartáginci. Vyzbrojeni těmito znalostmi, Makedonci dorazili do Hannibalova tábora s malým úsilím a dokončili přidělenou misi.[5]

Text smlouvy, zaznamenaný historikem Polybius, najdete v polích níže.

(ve starořečtině) Polybius 'text v T. Büttner-Wobst, Historiae, Lipsko: Teubner (1893).

Ὅρκος, ὃν ἔθετο Ἀννίβας ὁ στρατηγός, Μάγωνος, Μύρκανος, Βαρμόκαρος, καὶ πάντες γερουσιασταὶ Καρχηδονίων οἱ μετ 'αὐτοῦ καὶ πάντες Καρχηδόνιοι στρατευόμενοι μετ' αὐτοῦ πρὸς Ξενοφάνη Κλεομάχου Ἀθηναῖον πρεσβευτήν, ὃν ἀπέστειλε πρὸς ἡμᾶς Φίλιππος ὁ βασιλεὺς Δημητρίου ὑπὲρ αὑτοῦ καὶ Μακεδόνων καὶ τῶν συμμάχων [.]

Ἐναντίον Διὸς καὶ Ἥρας καὶ Ἀπόλλωνος, ἐναντίον δαίμονος Καρχηδονίων καὶ Ἡρακλέους καὶ Ἰολάου, ἐναντίον Ἄρεως, Τρίτωνος, Ποσειδῶνος, ἐναντίον θεῶν τῶν συστρατευομένων καὶ Ἡλίου καὶ Σελήνης καὶ Γῆς, ἐναντίον ποταμῶν καὶ λιμένων καὶ ὑδάτων, ἐναντίον πάντων θεῶν ὅσοι κατέχουσι Καρχηδόνα, ἐναντίον θεῶν πάντων ὅσοι Μακεδονίαν καὶ τὴν ἄλλην Ἑλλάδα κατέχουσιν, ἐναντίον θεῶν πάντων τῶν κατὰ στρατείαν, ὅσοι τι

Ἀννίβας ὁ στρατηγὸς εἶπε καὶ πάντες Καρχηδονίων γερουσιασταὶ οἱ μετ 'αὐτοῦ καὶ πάντες Καρχηδόνιοι οἱ στρατευόμενοι μετ' αὐτοῦ, ὃ ἂν δοκῇ ὑμῖν καὶ ἡμῖν, τὸν ὅρκον τοῦτον θέσθαι περὶ φιλίας καὶ εὐνοίας καλῆς, φίλους καὶ οἰκείους καὶ ἀδελφούς,

  • ἐφ 'ᾧτ' εἶναι σῳζομένους ὑπὸ βασιλέως Φιλίππου καὶ Μακεδόνων καὶ ὑπὸ τῶν ἄλλων Ἑλλήνων, ὅσοι εἰσὶν αὐτῶν σύμμαχοι, κυρίους Καρχηδονίους καὶ Ἀννίβαν τὸν στρατηγὸν καὶ τοὺς μετ‘αὐτοῦ καὶ τοὺς Καρχηδονίων ὑπάρχους, ὅσοι τοῖς αὐτοῖς νόμοις χρῶνται, καὶ Ἰτυκαίους, καὶ ὅσαι πόλεις καὶ ἔθνη Καρχηδονίων ὑπήκοα, καὶ τοὺς στρατιώτας καὶ τοὺς συμμάχους, καὶ πάσας πόλεις καὶ ἔθνη, πρὸς ἅ ἐστιν ἡμῖν ἥ τε φιλία τῶν ἐν Ἰταλίᾳ καὶ Κελτίᾳ καὶ ἐν τῇ Λιγυστίνῃ, καὶ πρὸς οὕστινας ἡμῖν ἂν γένηται φιλία καὶ συμμαχία ἐν ταύτῃ τῇ χώρᾳ.
  • ἔσται δὲ καὶ Φίλιππος ὁ βασιλεὺς καὶ Μακεδόνες καὶ τῶν ἄλλων Ἑλλήνων οἱ σύμμαχοι, σῳζόμενοι καὶ φυλαττόμενοι ὑπὸ Καρχηδονίων τῶν συστρατευομένων καὶ ὑπὸ Ἰτυκαίων καὶ ὑπὸ πασῶν πόλεων καὶ ἐθνῶν ὅσα ἐστὶ Καρχηδονίοις ὑπήκοα, καὶ συμμάχων καὶ στρατιωτῶν, καὶ ὑπὸ πάντων ἐθνῶν καὶ πόλεων ὅσα ἐστὶν ἐν Ἰταλίᾳ καὶ Κελτίᾳ καὶ Λιγυστίνῃ, καὶ ὑπὸ τῶν ἄλλων, ὅσοι ἂν γένωνται σύμμαχοι ἐν τοῖς κατν Ἰταλί
  • οὐκ ἐπιβουλεύσομεν ἀλλήλοις οὐδὲ λόχῳ χρησόμεθα ἐπ‘ἀλλήλοις, μετὰ πάσης δὲ προθυμίας καὶ εὐνοίας ἄνευ δόλου καὶ ἐπιβουλῆς ἐσόμεθα πολέμιοι τοῖς πρὸς Καρχηδονίους πολεμοῦσι χωρὶς βασιλέων καὶ πόλεων καὶ λιμένων, πρὸς οὓς ἡμῖν εἰσιν ὅρκοι καὶ φιλίαι.
  • ἐσόμεθα δὲ καὶ ἡμεῖς πολέμιοι τοῖς πολεμοῦσι πρὸς βασιλέα Φίλιππον χωρ ς βαἐὶ
  • ἔσεσθε δὲ καὶ ἡμῖν σύμμαχοι πρὸς τὸν πόλεμον, ὅς ἐστιν ἡμῖν πρὸς Ῥωμαίους, ἕως ἂν ἡμῖν καὶ ὑμῖν ο ῶ θ θ βοηθήσετε δὲ ἡμῖν, ὡς ἂν χρεία ᾖ καὶ ὡς ἂν συμφωνήσωμεν.
  • ποιησάντων δὲ τῶν θεῶν εὐημερίαν ἡμῖν κατὰ τὸν πόλεμον τὴν πρὸς Ῥωμαίους καὶ τοὺς συμμάχους αὐτῶν, ἂν ἀξιῶσι Ῥωμαῖοι συντίθεσθαι περὶ φιλίας, συνθησόμεθα, ὥστ 'εἶναι πρὸς ὑμᾶς τὴν αὐτὴν φιλίαν, ἐφ' ᾧτε μὴ ἐξεῖναι αὐτοῖς ἄρασθαι πρὸς ὑμᾶς μηδέποτε πόλεμον, μηδ‘εἶναι Ῥωμαίους κυρίους Κερκυραίων μηδ 'Ἀπολλωνιατῶν καὶ Ἐπιδαμνίων μηδὲ Φάρου μηδὲ Διμάλης καὶ Παρθίνων μηδ' ἀποδώσουσι δὲ καὶ Δημητρίῳ τῷ Φαρίῳ τοὺς οἰκείους πάντας, οἵ εἰσιν ἐν τῷ κοινῷ τῶν Ῥωμαίων.
  • ν δὲ αἴρωνται Ῥωμαῖοι πρὸς ὑμᾶς πόλεμον ἢ πρὸς ἡμᾶς, βοηθήσομεν ἀλλήλοις εἰς τὸν πόλεμον, καθὼς ν
  • ὁμοίως δὲ καὶ ἐάν τινες ἄλλοι χωρὶς βασιλέων καὶ πόλεων καὶ ἐθνῶν, πρὸς ἃ ἡμῖν εἰσιν ὅρκοι και φιλ
  • ν δὲ δοκῇ ἡμῖν ἀφελεῖν ἢ προσθεῖναι πρὸς τόνδε τὸν ὅρκον, ἀφελοῦμεν ἢ προσθήσομεν ὡς ἂν ἡμῖν δοκτ

[Biblioteca Apostolica Vaticana, Cod. Urb. folio 96 bez mravenec. p. 193.]

(v angličtině) Polybiusův text v E. S. Shuckburgh (překlad), Historie, Macmillan (1889), str. 516-7.

Toto je přísežná smlouva uzavřená mezi Hannibalem, Magem, Barmocarem a členy Kartaginské Gerousie, kteří byli přítomni, a všemi Kartaginci sloužícími v jeho armádě na jedné straně; a Xenophanes, syn Cleomachova z Atén, které nám poslal král Filip jako jeho velvyslanec jménem sebe, Makedonců a jejich spojenců na straně druhé.

Přísaha se skládá za přítomnosti Dia, Tady a Apolla: boha Kartáginců, Herkula a Iolaa: Arese, Tritona, Poseidona: bohů, kteří doprovázejí armádu, a slunce, měsíce a Země: řek, přístavů, vod: všech bohů, kteří vládnou v Kartágu: všech bohů, kteří vládnou v Makedonii a ve zbytku Řecka: všech bohů války, kteří jsou svědky této přísahy.

Hannibal, generál, a všichni kartáginští senátoři s ním a všichni Kartáginci sloužící v jeho armádě, s výhradou našeho vzájemného souhlasu, navrhuje uzavřít tuto místopřísežnou smlouvu o přátelství a čestné dobré vůli. Buďme přáteli, blízkými spojenci a bratřími za následujících podmínek:

  • Nechť Kartaginci, jako nejvyšší, Hannibal, jejich hlavní generál a ti, kteří s ním slouží, všichni členové kartáginského panství žijící podle stejných zákonů, stejně jako obyvatelé Utiky a města a kmeny podléhající Kartágu a jejich vojáci spojenci a všechna města a kmeny v Itálii, Keltské zemi a Ligurii, s nimiž máme kompromis přátelství, a s kýmkoli v této zemi můžeme dále tak kompaktní formovat, být podporováni králem Filipem a Makedonci a všemi další Řekové ve spojenectví s nimi.
  • Kartáginci, kteří jsou nyní v této armádě, a obyvatelé Utiky a všechna města a kmeny, které podléhají Kartágu, budou také podporovány a chráněny ze strany krále Filipa a Makedonců a dalších Řeků, kteří jsou jeho spojenci. vojáky a spojenci a všemi spojeneckými městy a kmeny v Itálii, Keltské zemi a Ligurii a všemi ostatními v Itálii, jak se dále stanou spojenci Kartáginců.
  • Nebudeme dělat spiknutí proti sobě, ani nebudeme ležet v záloze jeden pro druhého; ale se vší upřímností a dobrou vůlí, bez rezervy nebo tajného plánu, budou nepřáteli nepřátel Kartaginců, zachrání a vyjma těch králů, měst a přístavů, se kterými jsme přísahali dohody a přátelství.
  • A také my budeme nepřáteli nepřátel krále Filipa, zachráníme a vyjmeme ty krále, města a kmeny, se kterými jsme přísahali dohody a přátelství.
  • Budeš pro nás přáteli ve válce, ve které se nyní angažujeme proti Římanům, dokud nám bohové nedají a tobě vítězství: a budeš nám pomáhat všemi možnými způsoby a jakýmkoli způsobem můžeme vzájemně určit.
  • A když nám bohové dají vítězství v naší válce s Římany a jejich spojenci, bude-li Hannibal považovat za správné uzavírat vztahy s Římany, budou tyto podmínky zahrnovat stejné přátelství s vámi, uzavřené za těchto podmínek: zaprvé, Římané nesmíte proti vám vést válku; zadruhé, nemít moc nad Corcyrou, Apollónií, Epidamnem, Pharosem, Dimale, Parthinim ani Atitanií; (3) obnovit Demetria z Pharosu všechny jeho přátele nyní v římském panství.
  • Pokud Římané někdy bojují proti vám nebo proti nám, budeme si v takové válce navzájem pomáhat, podle potřeby obou.
  • Takže pokud to dělá jakýkoli jiný národ, vždy kromě králů, měst a kmenů, se kterými jsme přísahali dohody a přátelství.
  • Pokud se rozhodneme tuto přísežnou smlouvu odebrat nebo ji přidat, tak ji odejmeme nebo k ní přidáme, pouze pokud s tím oba souhlasíme.

Zachycení

Další informace: Makedonské války

Jakmile byla smlouva dokončena, delegace a kartáginští důstojníci Mago, Gisgo a Bostar podnikli zpáteční cestu do Makedonie, aby získali podpis Filipa.[6] Jejich loď však byla zadržena římskými válečnými loděmi vedenými Valerius Flaccus, který nevěřil Xenophanesovu příběhu a nařídil prohlídku lodi a jejích obyvatel. Objev punského oděvu a samotné smlouvy přiměly Flaccusa poslat delegaci jako vězně do Říma na pěti lodích, aby je udrželi odděleně a omezili riziko útěku. Po krátkém zastavení Cumae pro další výslech konzulem Tiberius Sempronius Graccus, delegace čelila Senátu a byla uvězněna. Pouze jednomu z členů delegace se podařilo uprchnout a vrátit se do Makedonie, kde si nedokázal plně vybavit přesné podmínky smlouvy s králem Filipem. Proto byl Philip nucen vyslat druhou delegaci, aby se setkala s Hannibalem a znovu navrhla dohodu.[7]

V reakci na hrozbu, kterou představovalo makedonsko-kartáginské spojenectví, Senát rozhodl, že ke kontingentu bylo přidáno dvacet pět lodí již pod Flaccusovým velením a odesláno Apulie, kde se od nich očekávalo, že budou sledovat Philipovy pohyby.[8]

Ve skutečnosti, protože léto uplynulo v době, kdy druhá delegace dorazila k Hannibalovi a uzavřela smlouvu, její podmínky nebyly nikdy provedeny (vojenské operace byly obvykle v zimě pozastaveny). Navíc objev spojenectví římským senátem zrušil prvek překvapení, což značně snížilo hodnotu smlouvy v kontextu druhé punské války.[9][10] Objev smlouvy nicméně vedl k debatám v EU Římský senát o tom, jak zacházet s Makedonií a nakonec vedlo k vypuknutí Makedonie První makedonská válka (214–205 př. N. L.). Tento konflikt byl soustředěn převážně v Illyria (moderní doba Albánie ), ale v ceně Řecko kvůli římským spojencům tam současně vedli válku proti Makedonii.[11][12][13]

Reference

  1. ^ Titus Livius, Ab Urbe condita, XX: 12–13.
  2. ^ Bringmann, K. & W. J. Smyth. Dějiny římské republiky. Řád, 2007, ISBN  0-7456-3370-6, ISBN  978-0-7456-3370-1, str. 78–83.
  3. ^ Michelet, Jules (W. Hazlitt, transl.). Dějiny římské republiky. London: D. Bogue, 1847, s. 185–88
  4. ^ Mommsen, T., Bryans, C., & F.R.J. Hendy. Historie římské republiky: Zkrácená z historie profesora Mommsena. Synové C. Scribnera, 1889, s. 401–08.
  5. ^ Robinson, Cyril E. Dějiny římské republiky. Řím: Barnes & Noble, 1932, s. 310-317.
  6. ^ Lancel, S. (Nevill, A. transl.). Hannibal. Blackwell Publishing, 1999, ISBN  0-631-21848-3, ISBN  978-0-631-21848-7, str. 117.
  7. ^ Cottrell, L. Hannibal: Nepřítel Říma. Da Capo Press, 1992, ISBN  0-306-80498-0, ISBN  978-0-306-80498-4, str. 156-9.
  8. ^ Hoyos, B. Dexter. Neplánované války: Počátky první a druhé punské války. Walter de Gruyter, 1998, ISBN  3-11-015564-8, ISBN  978-3-11-015564-8, str. 151.
  9. ^ Bagnall, N. Punské války: Řím, Kartágo a boj o Středomoří. Macmillan, 2005, ISBN  0-312-34214-4, ISBN  978-0-312-34214-2 [sic ], strany 168, 200-3.
  10. ^ Bagnall, N. Punské války, 264-146 př.nl: 264-146 př. Nakladatelství Osprey, 2002, ISBN  1-84176-355-1, ISBN  978-1-84176-355-2, strany 56, 61, 66.
  11. ^ Errington, Robert Malcolm (1990). Historie Makedonie. Přeložila Catherine Erringtonová. Berkeley, Los Angeles a Oxford: University of California Press. ISBN  0-520-06319-8, str. 191-194.
  12. ^ Bringmann, Klaus (2007) [2002]. Dějiny římské republiky. Přeložili Smyth, W. J. Cambridge a Malden: Polity Press. ISBN  0-7456-3371-4, str. 79-80, 82.
  13. ^ Eckstein, Arthur M. (2010). „Makedonie a Řím, 221–146 př. Nl“. V Roisman, Joseph; Worthington, Iane. Společník do starověké Makedonie. Oxford, Chichester a Malden: Wiley-Blackwell. ISBN  978-1-4051-7936-2, str. 231-233.

Další čtení

O druhé punské válce

  • Goldsworthy, Adrian. Punské války, Cassell, 2001, ISBN  0-304-35967-X, ISBN  978-0-304-35967-7, 412 stran.
  • Prevas, Johne. Hannibal Crosses the Alps: The Invasion of Italy and the Punic Wars, Da Capo Press, 2001, ISBN  0-306-81070-0, ISBN  978-0-306-81070-1, 256 stran.
  • Bosworth Smith, Reginald. Řím a Kartágo, Punské války: Punské války, Longmans, Green, 1881, 251 stran.
  • Nardo, Done. Punské války, Lucent Books, 1996, ISBN  1-56006-417-X, ISBN  978-1-56006-417-6, 111 stránek.

O smlouvě

  • Rollin, Charles. Starověké dějiny Egypťanů, Kartáginců, Asyřanů, Babyloňanů, Médů a Peršanů, Makedonců a Řeků, Leavitt & Allen, 1857, strana 429.
  • Lazenby, John Francis. Hannibalova válka: Vojenská historie druhé punské válkyUniversity of Oklahoma Press, 1998, ISBN  0-8061-3004-0, ISBN  978-0-8061-3004-0, strana 159.
  • Walbank, Frank William. Filip V. MakedonskýArchon Books, 1967, strana 70.
  • Austin, N.J.E. & N.B. Rankov. Exploratio: Vojenské a politické zpravodajství v římském světě od druhé punské války po bitvu u Adrianopole, Routledge, 1995, ISBN  0-415-04945-8, ISBN  978-0-415-04945-0, strana 35.
  • Dillon, Matthew a Lynda Garland. Starověký Řím: Od rané republiky po atentát na Julia Caesara, Taylor & Francis, 2005, ISBN  0-415-22459-4, ISBN  978-0-415-22459-8, strana 215.
  • Dorey, Thomas Alan a Donald Reynolds Dudley. Řím proti Kartágu, Seeker and Warburg, 1971, strany 120-1.
  • Bagnell Bury, J., Cook, S.A., Adcock, F.E., Charlesworth, M.P., Hepburn Baynes, N. & C.T. Seltman. Cambridge Ancient History: Rome and the Mediterranean, 218-133 B. C., Macmillan, 1923, strany 119, 121.
  • Shuckburgh, Evelyn Shirley. Historie Říma k bitvě u Actia, Macmillan a spol., 1894, strana 335.
  • Appianus Alexandrijský. Římské dějiny Appiana Alexandrijského„Společnost Macmillan, 1899, strana 243.
  • Lancel, Serge a Antonia Nevill. Hannibal, Blackwell Publishing, 1999, ISBN  0-631-21848-3, ISBN  978-0-631-21848-7, strana 117.
  • Titus Livius. Dějiny Říma, BiblioBazaar, LLC, 2008, ISBN  0-554-32769-4, ISBN  978-0-554-32769-3, strana 347.
  • Polybius (F.O. Hultsch & E.S. Shuckburgh). Historie Polybius, Indiana University Press, 1962, strana 515.
  • Frey, Marsho. Historie diplomatické imunity, Ohio State University Press, 1999, ISBN  0-8142-0740-5, ISBN  978-0-8142-0740-6, strana 59.

Viz také