Lorenz Schwietz - Lorenz Schwietz

Tento článek je o katovi. Preláta viz Roger Lawrence Schwietz.
Lorenz Schwietz, asi 1890

Lorenz Schwietz (25. července 1850 - květen 1925, v Vratislav ) byl Královský pruský kat (Němec: Scharfrichter ) od 21. června 1900 do 29. ledna 1914.[1] Odpovědný za provádění trest smrti v Pruské provincie,[2] popravil celkem 120[1] až 123 lidem, především stětím sekerou, ale také gilotiny.[3]

Časný život

Lorenz Schwietz se narodil v roce Groß Döbern (nyní Dobrzeń Wielki), Oppeln okres, pruský provincie Slezsko.[1] V jeho raných létech pracoval jako řezník, první v Vratislav (nyní Wroclaw), kde získal příslušné vzdělání, později v roce Ratibor (nyní Racibórz, oba v Slezsko ), než se vrátil do Vratislavi, aby si otevřel řeznictví.[1] Od roku 1886 provozoval a ras dvůr ve Vratislavi a navíc pracoval jako asistent královského pruského kata Julius Krautz.[4]

Krautz, znalec z Charlottenburg,[5] odstoupil z katovy kanceláře poté, co v dubnu 1889 zabil svého pomocníka Gummicha[1] v hospodské rvačce, která byla výsledkem sporu o legitimitu Krautzových trestů za Gummichovu opilost v práci.[4] Schwietz byl považován za převzít katovu kancelář státním zástupcem ve Vratislavi, ale protože Schwietz měl trestní rejstřík, byl odmítnut.[4] Popravy v Prusku poté prováděli členové rodiny Reindelů, „dynastie katů“.[6] Friedrich Reindel odešel do důchodu v roce 1898,[1] a Wilhelm Reindel musel rezignovat v roce 1901, kdy po neustálých zprávách o jeho opilosti a „slabomyslném“ vzhledu v práci nebyl schopen první ranou sekery useknout oběti hlavu.[4]

Kat

Dne 21. června 1900 byl Schwietz vyšetřován jako kat a 8. a 9. srpna provedl své první popravy.[2] Zetě Wilhelma Reindela Alwin Engelhardt ve stejném roce byl také vyšetřován kat[7] a tvrdil, že by měl být jediným katem v Prusku, a poukázal na to, že zatímco byl nezaměstnaný, měl Schwietz příjem jako důchodce.[8] Pruské ministerstvo spravedlnosti se pokusilo vyřešit rivalitu přidělením Schwietze poprav ve východní části Pruska, Engelhardtovi poprav v západní části děleno Labe řeka.[2] Engelhardt brzy zkrachoval, protože úřady v Hannover odmítl ho zaměstnat a utratil příliš mnoho peněz za alkohol.[9] V roce 1906 rezignoval a Schwietz byl jediným katem v Prusku.[2]

Když byl Schwietz povolán na popravu, přinesl s sebou tři[1] čtyřem asistentům, červené lavici, sekerě, dříví dřeva a černému kachlovému klobouku.[3] Katův tým cestoval vlakem 3. třídy na náklady státu. Oběť a kat měli první kontakt večer před popravou, aby si kat prohlédl krk oběti i její fyzický a psychický stav pro případ, že by se postavily na odpor.[3] Po popravě Schwietz vyryl jméno oběti do své sekery, která pravděpodobně nyní spočívá v archivech nějakého muzea v Berlín.[3] V rozhovoru Schwietz řekl, že necítil žádnou lítost, ale vnímal sám sebe jako pouhé vykonávání spravedlnosti na zemi.[1]

Tři Schwietzovi pomocníci se později stali katy, Carl Gröpler, Joseph Kurz a Paul Spaethe.[1] Spaethe následoval Schwietze v roce 1914 a během první světová válka provedl několik poprav pod Schwietzovým dohledem.[10] Když Spaetheova manželka zemřela v lednu 1924, 29. ledna 1924 se zastřelil revolverem.[1] Kurz byl jmenován jeho nástupcem, ale onemocněl a zemřel v roce 1927.[1] Gröpler, který dovezl prádlo Magdeburg, byl jmenován katem již v době, kdy byli ve funkci i Schwietz a Spaethe, a stal se nejpřednějším katem v nacistické Německo než zemřel v sovětský vazba v roce 1946.[1]

Smrt

Schwietzova manželka zemřela v roce 1923 a poválečná hospodářská krize Weimar Německo stálo ho všechny jeho úspory.[1] Frustrovaný spáchal v květnu 1925 sebevraždu se zbraní.[1][11] The rakouský kat Josef Lang spáchal ve stejném roce sebevraždu.[1] Rok před svou smrtí Schwietz vydal své paměti: Das Tagebuch des Scharfrichters Schwietz aus Breslau nad Seine 123 Hinrichtungen (Deník kata Schwietze z Breslau o jeho 123 popravách), editoval Helmuth Kionka, Ruessmann: Breslau 1924.[1]

Seznam poprav

Popravy provedené Lorenzem Schwietzem od roku 1900 do roku 1913
Zdroj pro místa a počty poprav: Julius Polke, Monatsschrift für Kriminalpsychologie und Strafrechtsreform, svazek 21, Heidelberg 1930, strana 275, citováno v Blazek (2010).
MístoPočet popravOběť
Glogau6
Vratislav3
Stručně1
Berlín3
Neuruppin1
Ostrowo2
Oppeln2
Graudenz4Všechny čtyři oběti byly následně v roce 1901 během 45 minut sťaty[3]
Danzig2
Cottbus7
Görlitz2
Tilsit5
Köslin1
Beuthen10
Gleiwitz7
Posen7
Allenstein6
Hirschberg5
Stargard1
Königsberg4
Schneidemühl1Mladá matka, která právě porodila své dítě v cele smrti, v roce 1905[3]
Hannover1
Kolín nad Rýnem1
Essen1
Düsseldorf2
Schweidnitz3
Glatz1
Meseritz3
Öls1
Bartenstein1
Liegnitz1
Ratibor6
Bromberg4
Plötzensee3Rudolf Hennig v roce 1906[3]
Guben1
Lessa1
Trn1
Insterburg5
Štětín1
Frankfurt an der Oder

Viz také

Bibliografie

  • Appelius, Stefan (19. ledna 2010). „Zum Henker mit ihm!“ (v němčině). Spiegel online. Citováno 23. ledna 2010.
  • Blažek, Matthias (2010). „Die liebe Not der Scharfrichter“ (v němčině). Citováno 19. dubna 2014. S odkazem na Matthiase Blazeka, Scharfrichter v Preußen und im Deutschen Reich 1866–1945, Stuttgart 2010.
  • Blažek, Matthias (2010). Scharfrichter v Preußen und im Deutschen Reich 1866–1945. ibidem Stuttgart. ISBN  978-3-8382-0107-8.
  • Evans, Richard J. (1996). Rituály odplaty. Trest smrti v Německu, 1600–1987. Oxford University Press. ISBN  0-19-821968-7.
  • Førde, Tor (30. října 2008). „Dødsstraff i Tyskland 1600–1987“ (v norštině). Citováno 23. ledna 2010. S odkazem na Evanse (1996)
  • Blažek, Matyáš (2011): „Herr Staatsanwalt, das Urteil ist vollstreckt.“ Die Brüder Wilhelm und Friedrich Reindel: Scharfrichter im Dienste des Norddeutschen Bundes und Seiner Majestät 1843–1898. ibidem Stuttgart. ISBN  978-3-8382-0277-8.

Reference

  1. ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó str Blažek (2010).
  2. ^ A b C d Førde (2008).
  3. ^ A b C d E F G Appelius (2010).
  4. ^ A b C d Evans (1996), str. 385.
  5. ^ Evans (1996), str. 376.
  6. ^ Evans (1996), str. 672.
  7. ^ osvědčení o popravě pracovníka Johanna Deppe, Flensburg, 5. července 1901.
  8. ^ Evans (1996), str. 387.
  9. ^ Evans (1996), str. 390.
  10. ^ Evans (1996), str. 543.
  11. ^ Evans (1996), str. 546.

externí odkazy