Libidinální ekonomika - Libidinal Economy

Libidinální ekonomika
Libidinal Economy (francouzské vydání) .jpg
Obálka prvního vydání
AutorJean-François Lyotard
Originální názevÉconomie Libidinale
PřekladatelIain Hamilton Grant
ZeměFrancie
Jazykfrancouzština
PředmětySex, psychoanalýza, ekonomie
VydavatelLes Éditions de Minuit, Indiana University Press
Datum publikace
1974
Publikováno v angličtině
1993
Typ médiaTisk (Tvrdý obal a Brožura )
Stránky275 (anglické vydání)
ISBN978-0253207289

Libidinální ekonomika (francouzština: Économie Libidinale) je kniha francouzského filozofa z roku 1974 Jean-François Lyotard. Práce byla přirovnávána k filosofovi Gilles Deleuze a psychoanalytik Félix Guattari je Anti-Oidipus (1972). Kritici tvrdí, že dílo postrádá morální nebo politickou orientaci. Lyotard následně opustil své názory a vyvinul zájem o postmodernismus.

souhrn

Lyotard zkoumá psychoanalytický koncept libido a vztah libida k lidskému tělu a lidskému chování. Diskutuje také o díle autorů, jako jsou filozofové Karl Marx a Friedrich Nietzsche, Sigmund Freud, zakladatel společnosti psychoanalýza a lingvista Ferdinand de Saussure. Rovněž diskutuje a kritizuje práci psychoanalytika Jacques Lacan, Deleuze a Guattari a sociolog Jean Baudrillard; poukazuje na podobnosti a rozdíly mezi jeho prací a Baudrillardem.[1]

Historie publikace

Libidinální ekonomika byl poprvé publikován v roce 1974 autorem Les Éditions de Minuit. V roce 1993 vyšlo ve filozofii Iain Hamilton Grant anglický překlad Indiana University Press.[2]

Recepce

Komentátoři porovnali Libidinální ekonomika Deleuze a Guattari Anti-Oidipus.[3] Filozof Peter Dews tvrdí, že Libidinální ekonomika, zatímco je součástí fáze Lyotardovy myšlenky méně známé než Anti-Oidipus v anglicky mluvícím světě je důležité pro jeho „řešení problému odpovídající reakce na erozi tradičního“ způsobeného „neustálým rozšiřováním kapitalistických ekonomických vztahů“; chválí také Lyotardovu kritiku Lacana. Tvrdí však, že protože Lyotard odmítá Deleuze a Guattariho myšlenku postavit se proti „dobré“ revoluční touze „špatné“ fašistické touze, Libidinální ekonomika je „zbaven jakékoli politické nebo morální orientace“. Poznamenává, že Lyotard následně odmítl myšlenky, které v knize prosazoval, aby diskutoval o „postmoderním pojetí spravedlnosti“, přičemž argumentoval, že by to mohlo být považováno za pokus Lyotarda „napravit“ svůj „implicitní amoralismus“. Dews naznačuje, že Lyotard příliš rychle odmítl perspektivu pokročilou v práci.[4]

Filozof Douglas Kellner píše to Libidinální ekonomika a Anti-Oidipus byly obě klíčové texty v „mikropolitice touhy“ obhajované některými francouzskými intelektuály v 70. letech; podle Kellnera „mikropolitika touhy“ prosazuje revoluční změnu v praktikách každodenního života jako způsob, jak zajistit „předpoklady pro novou společnost“. Kontrastuje Lyotardovy názory s názory Baudrillarda s tím, že ten nakonec opustil „mikropolitiku touhy“.[5] Grant srovnává Libidinální ekonomika filozofovi Jacques Derrida je Gramatologie (1967), filozof Luce Irigarayová je Zrcátko druhé ženy (1974) a Baudrillard's Symbolická výměna a smrt (1976), jakož i Anti-Oidipuss tím, že stejně jako oni tvoří součást poststrukturalismus, reakce na zánik strukturalismus jako dominantní intelektuální diskurz. Píše, že kniha je méně známá než práce Derridy, a že její Dewsova kritika odráží rozšířený pohled na ni, že vyvolala nepřátelskou reakci marxistů a že sám Lyotard byl vůči ní následně kritický. Poznamenává však také, že Lyotard je údajně považován za jedno ze svých klíčových děl Pojednání, obrázek (1971) a Rozdíl (1983).[6]

Simon Malpas naznačuje, že kniha je Lyotardovo nejdůležitější rané dílo dostupné v anglickém překladu, a připisuje Lyotardovi poskytování „fascinujících diskusí o Freudovi, Marxovi a kapitalismu“. Poznamenává, že od roku 1993 tato kniha vzbuzovala rostoucí zájem kritiků, kteří věnovali pozornost dílu, které Lyotard vytvořil, než se začal zajímat o postmodernismus.[7] Anthony Elliott tvrdí, že Lyotardovy myšlenky jsou problematické z hlediska kritické psychoanalytické teorie a zahrnují pochybné předpoklady o lidské subjektivitě a agentuře. Podle jeho názoru je Lyotardova „oslava energetické složky nevědomí dosažena za cenu přemístění zásadní role reprezentace v psychickém životě“ a jeho tvrzení, že reprezentace je lokálním účinkem libidálních intenzit, „vymaže základní důraz na reprezentaci v Freudova interpretace já. “ Podporuje Dewsovu kritiku práce a dochází k závěru, že Lyotardův koncept libidálních intenzit není pro „kritickou sociální analýzu“ užitečný.[8] Filozof Alan D. Schrift to píše Libidinální ekonomika odráží vášeň kolem událostí v Květen 1968 ve Francii, stejně jako zklamání z marxistické reakce na tyto události.[9]

Reference

  1. ^ Lyotard 1993, s. 1–262.
  2. ^ Lyotard 1993, s. iii – iv.
  3. ^ Kellner 1989, str. 46, 223; Udělit 1993, str. xvii; Elliott 2002, str. 163–166.
  4. ^ Rosy 2007, str. xix, 167–170.
  5. ^ Kellner 1989, str. 46, 223.
  6. ^ Udělit 1993, str. xvii – xviii, xx.
  7. ^ Malpas 1993, str. 133.
  8. ^ Elliott 2002, str. 163–166.
  9. ^ Schrift 2017, str. 619.

Bibliografie

Knihy