Lex Cincia - Lex Cincia
Lex Cincia (Zákon tribuna Marcus Cincius Alimentus) byl a hlasování (zákon schválen Plebejská rada ) prošel v roce 204 př. n. l. a měl za cíl reformovat právní systém Římská republika.[1] Jedno ustanovení tohoto zákona zakazovalo odškodnění právníků po podání žaloby.[2] V době prvního Římský císař, Augustus, byl tento zákon potvrzen vyhláškou Římský senát (senatus consultum) a právníkovi byla uložena pokuta ve výši čtyřnásobku přijaté částky.[3] To byla součást Augustova pokusu o obnovení starověkých ctností republiky. V době císaře Claudius, byl tento zákon upraven tak, aby umožňoval obhájci obdržet platbu až do výše deseti tisíc sesterce. Pokud by vzal jakoukoli částku nad rámec toho, byl by pravděpodobně stíhán.[4][5] V době císaře Trajan, právníci nesměli dostávat výplaty, dokud nebyla vykonána jejich práce.[6]
Omezení náhrady škody pro podání žaloby se obvykle týkala raných fází případu, ačkoli některá ustanovení platila i po těchto raných fázích. Některá ustanovení se obecně vztahovala na dary. Malé dary mohly být poskytovány svobodně, ale velké dary vyžadovaly určité formality. Jedna společná formalita byla známá jako V Jure Cessio, což byla starodávná právní doktrína sahající až do Dvanáct tabulek 450 př. n.l. V tomto procesu by si právník uplatnil právo na dar za přítomnosti a Římský soudce a osoba, která dar dává. Soudce požádal vlastníka o obhajobu, vlastník by si ho nevyžádal a dar by byl převeden na právníka.[7] Cílem bylo zabránit pošetilým a ukvapeným velkým darům a také zabránit podvodům.[8] Stejná ustanovení platila pro příbuzné stejně. Císař Antoninus Pius zavedla výjimku ve prospěch rodičů a dětí a také dalších blízkých příbuzných, ačkoli se zdá, že tato výjimka byla následně zrušena,[9] a poté obnoven císařem Constantine v roce 319.