Leonard Mociulschi - Leonard Mociulschi

Leonard Mociulschi
Leonard Mociulschi.jpg
narozený27. března 1889
Vlajka Rumunska.svg Siminicea, Rumunské království
Zemřel15.dubna 1979(1979-04-15) (ve věku 90)
Vlajka Rumunska (1965-1989). Svg Brašov, Rumunská socialistická republika
VěrnostRumunská armáda
Servis/větevPěchota, Vânători de munte
Roky služby1910–1947
HodnostSublocotenent (1912)
Locotenent (1916)
Kapitán (1917)
Maior (1920)
Locotenent plukovník (1932)
Plukovník (1937)
General de brigadă (1942)
General de divizie (1944)
Bitvy / válkyDruhá balkánská válka;
první světová válka;
druhá světová válka
OceněníŘád Michaela Braveho, 2. a 3. třída; Železný kříž, 1. a 2. třída; Rytířský kříž Železného kříže

Leonard Mociulschi (Rumunská výslovnost:[le.oˈnard moˈt͡ʃjul.ski]) (Leonard Moczulski) (27. března 1889 - 15. dubna 1979) byl a rumunština Generálmajor polského původu[1] v době druhá světová válka.

Časná vojenská kariéra

Mociulschi zahájil svou vojenskou kariéru v roce 1910 ve škole důstojníků pěchoty, kterou ukončil v roce 1912 v hodnosti poručíka (Sublocotonent).

Zúčastnil se Druhá balkánská válka (1913) a v roce 1916, na začátku Rumunská kampaň první světové války, velel 10. rotě 29. pěšího pluku (Dorohoi) a držel hodnost poručíka. Pro jeho srdnatost během bitev Oituz a Soveja byl vyznamenán Král Ferdinand a Generál Berthelot, velitel francouzské vojenské mise v Rumunsku, a povýšen do hodnosti kapitána.

Po skončení války byl Mociulschi povýšen na majora a v roce 1932 mu bylo svěřeno velení a horský prapor v Sighetu Marmației, v hodnosti podplukovníka. V roce 1937 byl Mociulschi povýšen na plukovníka. V době druhá světová válka bojoval na Východní fronta proti Sovětský svaz a byl povýšen na brigádní generál v roce 1942[2] a do Generálmajor v roce 1944.[3]

Masakr Ginta

Hrob zavražděné rodiny Togyinka.jpg
Den po masakru v Gyantě
Masový hrob civilistů zavražděných rumunskou armádou v Gyantě

Leonard Mociulschi byl velitelem rumunských vojsk (6. A 11 Vânători de munte září 1944 do vesnice Ginta (maďarský: Gyanta).[4] Většinu vesničanů v Gintě tvořili Maďaři (86% z 358 obyvatel), přičemž zde žily i některé rumunské rodiny.[4][5]

Nacházející se v Jižní Transylvánie po Druhá vídeňská cena, Ginta byla krátce obsazena maďarskými silami[6] když byl 23. září 1944 z vesnice ve městě zastřelen rumunský voják.[7] Podle jiného zdroje proběhly ve vesnici dne 24. září prudké pouliční boje.[6]

Pod záminkou, že vesnice odolávala rumunské armádě (když ve skutečnosti jen malá jednotka zanechaná maďarskou armádou, která měla zpomalit postup Rumunů, kladla odpor), Mociulschi nařídil jako odplatu vypálení vesnice.[4][5]

Rumunský kapitán Teodor Brîndea,[6] (hláskováno jako Bridea nebo Bride z různých zdrojů)[5] další důstojník a voják s kulometem shromáždili lidi z ulic, jejich dvorů a domů, odvedli je na okraj vesnice a popravili.[4] Dva dny po masakru rumunská armáda nedala mrtvým řádný pohřeb a místo toho uložila těla vesničanů do hromadného hrobu.[4]

Mociulschi byl tedy odpovědný za smrt nejméně 47 neozbrojených civilistů ve vesnici od 2 do 71 let, ačkoli různé zdroje uváděly, že masakr byl spáchán Divize Tudor Vladimirescu.[8][6] Mociulschi nebyl za masakr nikdy obviněn.

Zoltán Boros (nyní filmař a skladatel), syn místní rodiny Reformovaný kněz a přeživší z masakru, bylo mu tehdy 5 let.[5] Toho dne byl jeho otec v pracovním táboře.[5][4] Připomněl, že místní rumunský lékař Augustin Pop ho a jeho tehdy sedmiletou sestru schoval v temné místnosti a jejich matka byla požádána, aby nevydávali žádný hluk.[4] Později mu jeho matka řekla, že ji doktor oblékl jako služebnou, aby to při příjezdu rumunských důstojníků nevyvolávalo žádné podezření.[4] Jeden z policistů se zeptal: „No, víme, že kněz je v táboře, ale kde je jeho žena?“[4] Doktor odpověděl, že už odešla s ustupujícími Maďary.[4][5]

Během masakru Ginta ukázal vesničan jménem Lájos Togyinka, co znamená „Dokud smrt nerozdělí“, protože Togyinka byla Rumunka a rumunští vojáci ho nechtěli popravit, ale jeho manželka byla Maďarka a Togyinka místo útěku zvolila smrt po boku jeho žena. Důstojník odpovědný za popravu, Bridea, také nařídil popravu 13 a 17 letých synů Togyinky.[8] Hrob zavražděné rodiny Togyinka zní: „Kioltott ártatlan vérök annak a tanúja, hogy ártatlanul haltak. Aludjatok drága szereteink békén az Úrjézusban. Boldog viszontlátásra"(přeloženo do angličtiny:" Jejich rozlitá nevinná krev je důkazem, že zemřeli nevinně. Spěte naše milované v Bohu všemohoucím. Blažená sbohem. ")

Masakr v Gintě byl rumunskou vládou až do počátku 21. století dokonce označován jako tabu.[Citace je zapotřebí ]

Ocenění

Reference

  1. ^ Sławni Polacy i wyjątkowe osobowości wśród rumuńskiej Polonii - bukareszt.msz.gov.pl
  2. ^ Anghelache, Dragoș (2008), „Generalul Leonard Mociulschi in conștiința românilor“ (PDF), Revista forțelor terestre (v rumunštině): 269–272
  3. ^ „Mociulschi, Gh. Leonard“. generals.dk. Citováno 18. dubna 2020.
  4. ^ A b C d E F G h i j "Súlyos teher a gyantai fekete vasárnap emléke - Boros Zoltán túlélő a 75 éve történt, 41 magyar ember életét kioltó vérengzésről ["Velké břemeno Černé neděle v Gyantě - Zoltán Boros přežil masakr 41 Maďarů zabitých před 75 lety"] ". EuroCom (v maďarštině). 23. září 2019. Citováno 24. září 2019.
  5. ^ A b C d E F "Beszélgetés Boros Zoltánnal a 27 évvel ezelőtti tévéforradalom utóéletéről - A gyilkos naplója ["Rozhovor se Zoltánem Borosem o životě po televizní revoluci před 27 lety - deník vraha"] "" (v maďarštině). 17. prosince 2016. Citováno 24. září 2019.
  6. ^ A b C d "Gyanta, 1944. 24. září." (v maďarštině). konfliktuskutato.hu. Citováno 24. září 2019.
  7. ^ "SORSKÉRDÉSEK • Történelmi emigrációink helytállása ["OTÁZKY • Naše historická emigrační stálost"] " (PDF) (v maďarštině). Národní Széchényi knihovna. Citováno 24. září 2019.
  8. ^ A b "Romániai magyar kisebbség történeti kronológiája 1990-2009 „Historická chronologie maďarské menšiny v Rumunsku 1990–2009"" (v maďarštině). Adatbank.ro. 19. listopadu 2004. Citováno 24. září 2019.
  • Fellgiebel, Walther-Peer (2000) [1986]. Die Träger des Ritterkreuzes des Eisernen Kreuzes 1939–1945 - Die Inhaber der höchsten Auszeichnung des Zweiten Weltkrieges aller Wehrmachtteile [Nositelé Rytířského kříže Železného kříže 1939–1945 - vlastníci nejvyšší ceny druhé světové války ze všech poboček Wehrmachtu] (v němčině). Friedberg, Německo: Podzun-Pallas. ISBN  978-3-7909-0284-6.

externí odkazy