La Plebe (noviny) - La Plebe (newspaper)

La Plebe
La Plebe cover 4. července 1868.jpg
Obálka prvního čísla, 4. července 1868
EditorEnrico Bignami
Založený1868
Politické sladěníSocialista
Jazykitalština
Zastavila publikaci1883
Hlavní sídloLodi, Milán, Itálie

La Plebe (Pracovník) byly italské noviny, které vyšly v Lodi od roku 1868 do roku 1875, poté v Milán od roku 1875 do roku 1883. Redaktorem byl Enrico Bignami.

Mazzinský časopis

Založen Enrico Bignami La Plebe v Lodi v roce 1868 povýšen Giuseppe Mazzini nápady, financování papíru z jeho importu.[1]První vydání vyšlo 4. července 1868. Zpočátku vycházelo dvakrát týdně, i když v následujících letech se objevovalo víceméně často. Papír by vydržel až do roku 1883, a to i přes zadržení problémů a několik zatčení editora. Dalo to kontinuitu od levého křídla Risorgimento k postunifikačnímu dělnickému hnutí a pozdějšímu rozvoji socialistické ideologie v severní Itálii.[2]

Až do začátku 70. let 19. století La Plebe zaujal mainstreamový demokratický postoj.[3]nicméně La Plebe byl kritický vůči institucím vládnoucím novému italskému státu, což považoval za protiklad k ideálům Itálie Risorgimento.

Dne 11. srpna 1868 článek uvedl: „Papežství a monarchie ... krvácejí diváci, kteří stále protestují proti osvícené myšlence, která postupuje.“

Dne 8. září 1868 Mazzini v článku napsal: „Lid, který byl po staletí zotročován zkaženými mocnostmi ... nepovstává jako národ bez svržení těchto strašidelných sil.“[4]

Socialistický deník

Bignami začal být nadšen z roku 1871 Pařížská komuna, a od té doby se papír dostal do socialistické linie.[1]V dubnu 1872 La Plebe začal vydávat sérii dopisů od Friedrich Engels Tato skupina dopisů byla pozastavena počátkem roku 1873, kdy vláda zakročila proti novinám.[3]První komunard Benoît Malon přispěl k příspěvku a ovlivnil jej, aby přijal anti-Bakunista pozice.[2]V roce se objevila řada biografií komunardů La Plebe mezi lety 1873 a 1876, autori jako např Tito Zanardelli, Felice Cameroni, Giovanni La Cecilia a Amilcare Cipriani. Často se jednalo o nápadité oslavy revolučních činů ve velebení.[5]Příspěvek také věnoval značný prostor vývoji dělnického hnutí v Německu.[1]

Bignami se přestěhoval do Milána v roce 1875 a vzal papír s sebou.[1]Anarchista Carlo Cafiero krátce připojil k redakci La Plebe. V listopadu 1875 Cafiero napsal článek, ve kterém tvrdil, že doba nikdy není zralá pro revoluci - pokud není člověk skutečným revolucionářem.[6][A]V listopadu 1876 pozval Bignami Osvaldo Gnocchi-Viani přestěhovat se z Říma do Milána pracovat na papíře.[9] Ten rok Gnocchi-Viani a další evoluční socialisté, kteří psali pro La Plebe založil Severoitalskou federaci internacionály, organizaci, která věřila v používání legálních prostředků a stavěla se proti anarchistům a povstalcům.[10]

V květnu 1877 La Plebe zveřejnil manifest Bignamiho a Gnoocchi-Vianiho o organizaci Socialistické strany v Itálii. Později téhož roku na zářijovém kongresu v Ghent trhlina se rozšířila mezi evolucionisty vedenými Zanardellim a bakuninisty, kteří upřednostňovali násilnou revoluci. Bignami se pokusil uspořádat kongres, který by spojil různé frakce, ale neuspěl.[2] La Plebe publikoval další články od Engelsa počínaje rokem 1877. V roce 1879 papír přetiskl některé Marxovy části Das Kapital. Cafiero Kompendium Das Kapital byla vydána v roce 1879 v Miláně autorem La Plebe.[2]

Počínaje rokem 1881 La Plebe se stal měsíčníkem.[2] Gnocchi-Viani se stal vedoucím členem Italské dělnické strany (POI) založené v Miláně v roce 1882 a byl jedním z autorů programu této strany.[10] La Plebe hrála ústřední roli při formování strany.[3]

Papír zastavil publikaci v roce 1883.[1]

Reference

Poznámky

  1. ^ V dubnu 1877 Cafiero, Errico Malatesta a další zahájili povstání v provincie Benevento.[7] Byli zatčeni a drženi ve vězení déle než rok, než byli postaveni před soud. Nakonec byli osvobozeni v srpnu 1878. Během svého uvěznění napsal Cafiero své nejznámější dílo: Kompendium Das Kapital, později publikoval La Plebe.[8]

Citace

  1. ^ A b C d E Lane 1995, str. 94.
  2. ^ A b C d E Cortesi 1968.
  3. ^ A b C Blunden 2013.
  4. ^ Corradi 2012, str. 16.
  5. ^ Zanette 2012, str. 80.
  6. ^ Drake 2009, str. 36.
  7. ^ Drake 2009, str. 39.
  8. ^ Drake 2009, str. 40-41.
  9. ^ Sircana 2002.
  10. ^ A b Lane 1995, str. 356.

Zdroje

  • Blunden, Andy (2013). "Dopisy z Londýna". Citováno 3. září 2013.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Corradi, Morena (2012). „Inscenace Uncanny: Phantasmagoria in Post-Unification Italy“. Obrázek a příběh. 13 (1). Citováno 3. září 2013.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Cortesi, Luigi (1968). „BIGNAMI, Enrico“. Dizionario Biografico degli Italiani. 10. Treccani. Citováno 3. září 2013.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Drake, Richard (30. června 2009). Apoštolové a míchači: italská marxistická revoluční tradice. Harvard University Press. p. 36. ISBN  978-0-674-03432-7. Citováno 3. září 2013.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Lane, A. T. (prosinec 1995). Biografický slovník evropských vedoucích pracovníků. Greenwood Publishing Group. ISBN  978-0-313-26456-6. Citováno 3. září 2013.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Sircana, Giuseppe (2002). GNOCCHI VIANI, Osvaldo. Dizionario Biografico (v italštině). 57. Treccani. Citováno 2. září 2013.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Zanette, Enrico (2012). „Usages politiques des récits de vie“. Politische Kommunikation: Von der klassischen Rhetorik zur Mediendemokratie. Komunikační politika: De la rhétorique classique à la démocratie des médias. LIT Verlag Münster. p. 80. ISBN  978-3-643-11742-7. Citováno 2. září 2013.CS1 maint: ref = harv (odkaz)