La Mare au Diable - La Mare au Diable - Wikipedia

La Mare au Diable (Ďáblův bazén) je román z roku 1846 od George Sand.

Pozadí

Román je první ze série čtyř pastoračních románů Sandových, založených na jejím dětství; následovalo to François le Champi (1847–1848), La Petite Fadette (1849) a Les Beaux Messieurs de Bois-Doré (1857).[1]

Spiknutí

Père Maurice mluví s Germainem, jeho 28letým mladým zetěm, o tom, že si Germain vzal novou ženu. Germain byl vdovec dva roky a jeho manželka po sobě zanechala tři malé děti. (Père znamená otec a používá se ve starověkém ústním jazyce.) Maurice chce, aby Germain navštívil svého přítele Père Leonarda na farmě vzdálené asi půl dne jízdy a navštívil Leonardovu dceru, bohatou vdovu, která se chce znovu vdát. Jmenuje se Catherine Guerin a zdá se, že je to dobrý člověk. Germain se ve skutečnosti nechce znovu oženit, ale Maurice mu říká, že dva roky jsou dost dlouhé na to, abychom mohli truchlit, že je vděčný za to, že Germain byl dobrý ke své dceři, a že děti potřebují matku. On a jeho manželka se nemohou nadále starat o tři malé děti a jeho syn a snacha čekají dítě, takže nebudou moci pomoci. Germain nakonec souhlasí. Maurice říká Germainovi, aby přinesl Leonardovi a vdově dárek ze hry a opustil sobotu, přenocoval na farmě vdovy a vrátil se v neděli.

Odchází se svým synem Pierrem a Mary, mladou a krásnou 16letou dívkou, která si potřebuje najít práci ve městě. Zastaví se poblíž Mare au Diable a přenocují. Germain a Mary se do sebe začnou zamilovat, ale ani jeden to neukáže. Druhý den ráno jde Germain za vdovou a opouští svého syna s Marií. Když ho přijde vyzvednout, zklamaný vdovou, zjistí, že Mary uprchla se svým zaměstnavatelem (který se ji pokusil znásilnit) s Pierrem. Germain je najde u klisny klisny a všichni se vrátí do vesnice.

Uplyne několik měsíců. Nemluví spolu navzájem.

Nakonec si navzájem povídají, zjistí, že jsou oba zamilovaní, a vezmou se.

Recepce a dědictví

Román (konkrétně jeho úvodní scéna) měl být inspirací Rosa Bonheur malba z roku 1849 Orání na Nivernais.[2][3]

Kritika

Kontrasexuální, podivné čtení románu nabídl James Hamilton, který navrhl, že místo toho, aby byla Germain vnímána jako projekce mužského autora, mohla být Marie výhodně považována za ego-hrdinku; podle Hamiltona takové čtení nabízí lepší vysvětlení názvu (a jeho výslovný odkaz na ženský prvek, vodu) a větší hloubku pro Mariiny dva nápadníky.[4]

Překlady

Román byl mezi lety 1847 a 2005 přeložen do angličtiny sedmkrát, což je více než jakýkoli jiný román o písmu.[5]

Reference

Poznámky

  1. ^ Kristeva 35.
  2. ^ D'Anvers 91.
  3. ^ „Rosa Bonheur“. Literární přehled. 1. července 1899. str. 9–10.
  4. ^ Hamilton 73.
  5. ^ Deane-Cox 57–58.

Bibliografie

externí odkazy