Kishwar Naheed - Kishwar Naheed

Kishwar Naheed (Urdu: کشور ناہید) (Narozen 1940) je a feministka Urdský básník a a spisovatel z Pákistán. Napsala několik básnických knih. Získala také ocenění včetně Sitara-e-Imtiaz za její literární přínos pro Urdská literatura.^[1][2]

Časný život

Kishwar Naheed se narodil v roce 1940 a Syed rodina v Bulandshahr, Indie.^[1] Přestěhovala se do Lahore, Pákistán po rozdělení v roce 1949 se svou rodinou.^[3] Kishwar byl svědkem násilí (včetně znásilnění a únosů žen) spojeného s rozdělení Indie.^[4] V té době na ni krveprolití zanechalo trvalý dojem v útlém věku.^[5] Jako mladá dívka se Kishwar inspirovala dívkami, které začaly chodit Aligarh Muslimská univerzita v té době. Bílá kurta a bílá gharara pod černou burkou, které nosili, vypadaly pro ni tak elegantně a chtěla jít na vysokou školu, aby se vzdělávala.^[6]

Skončila Adeeb Fazil vzdělání v oboru Urdu a naučil se Perský jazyk taky. V dospívání se stala nenasytnou čtenářkou a četla vše, na co narazila - od děl Dostojevskij do anglického slovníku vydaného Neval Kishore Press.

Když ženy nesměly chodit do školy, snažila se získat vzdělání. ^[1] Studovala doma a absolvovala středoškolský diplom prostřednictvím korespondenčních kurzů. Po imatrikulaci došlo k velkému odporu rodiny při přijímání na vysokou školu, ale její bratr Syed Iftikhar Zaidi zaplatil za její výuku a pomohl jí pokračovat ve formálním vzdělávání.^[6] V Pákistánu získala Bakalář umění v roce 1959 a magisterský titul ekonomika v roce 1961 od Paňdžábská univerzita v Lahore. Kishwar se provdala za svého přítele a básníka Yousufa Kamrana a má dva syny. Po manželově smrti pracovala na výchově svých dětí a podpoře rodiny.^[6][3]

Kariéra

Kishwar Naheed má 12 svazků své poezie publikovaných z Pákistánu i Indie. Její urdská poezie byla také publikována v cizích jazycích po celém světě. Její slavná báseň „My hříšné ženy“ (Urdu: ہم گنہگار عورتیں), Láskyplně označovaný jako hymna žen mezi pákistánskými feministkami, dal svůj název průkopnické antologii o současném urdštině feministická poezie, přeložil a upravil Rukhsana Ahmad a publikoval v Londýně Ženský tisk v roce 1991.^[4][1]

Kishwar Naheed také napsal osm knih pro děti a získal prestižní ocenění UNESCO cena za dětskou literaturu.^[4] Její láska k dětem je stejně jako její starost o ženy. Tuto obavu vyjadřuje ve své básni, Asin Burian We Loko, což je dojemné zaměření na nepříjemnou situaci žen v současné společnosti ovládané muži. Naheed sloužil na významných pozicích v různých národních institucích. Byla generální ředitelkou Pákistánská národní rada umění před jejím odchodem do důchodu. Redigovala také prestižní literární časopis Mahe Naw a založila organizaci Hawwa (Předvečer ) jehož cílem je pomoci ženám bez samostatného příjmu stát se finančně nezávislými prostřednictvím domáckého průmyslu a prodeje řemesel.^[4][1]

Politika a feminismus

Kishwar Naheed byl svědkem bojů a aspirací, kterými Pákistán prošel jako národ. Její písemná práce trvající více než čtyři desetiletí zaznamenává její zkušenosti spisovatelky zabývající se tvůrčí a občanskou sférou, i když se zabývala osobními, sociálními a úředními reakcemi.^[5]

Měsíce po rozdělení Indie - krátce předtím, než se její rodina přestěhovala do Lahore z Bulandshahru, uviděla Kishwar něco, co zanechalo v její mysli a jejím srdci trvalý dojem. Bolest a smutek, který v těchto okamžicích cítila, v ní zůstaly navždy. Některé muslimské dívky, které patřily k Bulandshahru, byly během nepokojů v oddíle uneseny. Buď se jim podařilo uprchnout před únosci, nebo byli zachráněni, dorazili zpět do Bulandshahru. O některých věděla její rodina a ona doprovázela svou matku a sestry, aby je šla navštívit. Vypadali vyčerpaní a zlomení. Obklopeni dalšími ženami, které se je snažily utěšit, všechny ležely na podlaze nebo se opíraly o stěny ve velké místnosti. Nohy těchto žen byly špatně pohmožděné a namočené v krvi. To byl okamžik, kdy Kishwar Naheed říká, že přestala být jen dítětem a stala se dívkou. Stala se z ní žena. Stále si pamatuje ty nohy nasáklé krví a říká „Ženy a dívky kdekoli mají nohy namočené v krvi. Během desetiletí se toho změnilo jen velmi málo. To musí skončit.“^[6]

Ovlivněn Pohyb progresivních spisovatelů v jižní Asii a ideálech socialismus, Kishwar Naheed byl svědkem velkých mezinárodních politických otřesů; Pákistán byl pod stanným právem a v urdské literatuře se zaváděly a oceňovaly nové myšlenky a formy. Kishwar a její přátelé se zapojili do všeho. Jednoho dne vezmou průvod na podporu Gamal Abdel Nasser a egyptský hned Suezský průplav Následujícího dne uspořádají shromáždění pro Vietnam, Palestinu nebo Latinskou Ameriku.^[6]

V rozhovoru pro pákistánský měsíčník The Herald (Pákistán), Kishwar Naheed komentující cenzuru říká:

„nesmíme zapomínat, že tvůrčí spisovatelé a umělci nežijí izolovaně. Je přirozené reagovat a komentovat politické a sociální podmínky, v nichž člověk žije. Na jedné straně se říká, že kreativní lidé jsou citlivější a znepokojenější zatímco na druhé straně se tvrdí, že se musí omezit na psaní o sobě nebo o svých vnitřních pocitech. Je v pořádku, že bychom měli psát o svých vnitřních pocitech, ale když byla zastřelena Malala [Yousafzai] nebo byly ve Swatu dívčí školy srovnal se zemí, o mém vnitřním pocitu jsem psal. Moje básně budou nyní považovány za kritický společenský komentář a někteří mohou tyto politické básně nazývat, ale tyto básně představují moje vnitřní pocity ...... Kreativitu nelze regulovat ani by to nemělo být. Kdo by to věděl lépe než spisovatelka nebo umělkyně, která musí celý život bojovat, aby dokázala vyjádřit to, co cítí a myslí, dokázat formulovat tak, jak si přeje formulovat, dokázat přítomný na wo řekněte, co si přeje představit svým vlastním jedinečným způsobem. “

„Tato svoboda psaní a vyjadřování prošla bojem zalitým slzami“.^[6]

Kishwar Naheed také prosazuje příčinu míru v jižní Asii a sehrál významnou roli při prosazování Pákistánsko-lidového fóra a Jihoasijské sdružení pro regionální spolupráci (SAARC) Fórum spisovatelů. Podílela se na globálních literárních a kulturních hnutích sdružujících spisovatele a umělce, kteří věří ve spravedlivý a nestranný globální politický řád. Její silné básně proti extremistickému náboženskému myšlení, násilí, terorismu a zvýšenému utrpení žen a dívek v důsledku radikalizace vytvořily vlny na místní i mezinárodní úrovni.^[6]

Literární práce

Kishwar Naheed je široce uznávaná pro svůj ostrý a pronikavý poetický výraz, pro odvážnost a přímost a pro oslavu univerzálního lidského boje za rovnost, spravedlnost a svobodu.^[6] Píše také pravidelný týdenní sloupek do novin Daily Jang. Komentátoři a kritici si všimli, že postupem času se její hlas zvýšil „hlasitěji, naléhavěji a jaksi intimněji“.^[7]

Její první básnická sbírka byla Lab-e Goya, publikovaný v roce 1968, který vyhrál Adamjee Literary Award.^[4]

Ocenění a uznání

Viz také

• Seznam pákistánských básníků
• Seznam básníků v urdštině
• Seznam feministických básnic

Reference

Další čtení

• Jane Eldridge Miller, ed., Kdo je kdo v současném psaní žen. 2001.

externí odkazy

• Projekt jihoasijských literárních nahrávek, Library of Congress