Khala v. Ministr bezpečnosti a zabezpečení - Khala v Minister of Safety and Security
Khala v. Ministr bezpečnosti a zabezpečení je důležitým případem jihoafrického práva.
Fakta
Žalobce podal proti žalované žalobu na náhradu škody způsobené údajným nezákonným zatčením a zadržením. Obžalovaný měl za to, že policejní spis týkající se takového zatčení byl privilegovaný, a odpovídajícím způsobem jej uvedl ve svém objevném čestném prohlášení. Žalobce poté aplikaci spustil v casu na příkaz, který nařizuje obžalovanému zpřístupnit policejní dokumentaci k nahlédnutí a kopírování.
Rozsudek
Amicus curiae
Po odložení věci, z 19. května 1994 na 13. června 1994, soud (se souhlasem stran a se souhlasem předsedy soudce) jmenoval prof. E. Mureinika z Právnické fakulty University of the Witwatersrand jednat jako amicus curiae. Profesor Mureinik podal námitky, poskytl kopie úřadů a po uzavření návrhů žalobce a žalovaného učinil ústní podání. Právní zástupce žalobce a žalovaného poté na jeho podání odpověděl. Za tuto práci nebyl odměněn. Jeho pomoc byla pro Soud „neocenitelná a byla velmi oceněna“.[1]
Zásluhy
Poté, co uvedl ustanovení ústavy relevantní k této otázce, soud zvážil zásady použitelné při výkladu ustanovení ústavy. Ustanovení o základních právech vyžadují velkorysý a účelný výklad. Smysl práva je třeba vyvodit z úvahy o zájmech, které měl chránit. Platí rovněž zásady výkladu obsažené v článku 35 Ústavy.
Soud se poté obrátil na přezkum práv žalobce podle článku 23. Bylo přijato, že informace obsažené v policejním dokladu byly uchovávány státním orgánem a šlo o informace relevantní k ochraně práv žalobce na svobodu a bezpečnost. Žalovaný však zpochybnil, že žalobce informace „požadoval“. Po průzkumu soudních výkladů slova „vyžadováno“ Soud dospěl k závěru, že v kontextu v oddíle 23 je otázka, zda jsou „informace“ v konkrétním případě „požadovány“, věcnou otázkou. To vyvolalo otázku, zda bylo zamýšleno, že článek 23 by měl sloužit jako opatření pro zjišťování v soudních sporech mezi vládou a jinou.
Žalovaná tvrdila, že tomu tak nebylo, a že na článek 23 je třeba pohlížet jako na analogický se zákony o svobodě informací přijatými v různých jiných zemích. Soud rozhodl, že taková analogie není správná. Oddíl 23 nedává veřejnosti obecné právo na přístup k informacím. Poskytuje jednotlivcům právo na přístup k informacím, které jsou vyžadovány pro výkon nebo ochranu práva. Tehdy a pouze tehdy má stát povinnost poskytnout přístup.
Aby mohl stát odolat žádosti o informace, musel by stát v každém konkrétním případě splnit požadavky oddílu 33. Soud dospěl k závěru, že k získání nálezu dokumentů je vhodné použít oddíl 23 a že žalobce má ve smyslu oddílu 23 nárok na informace v policejním dokladu. Soud se poté zaměřil na posouzení toho, jak se obžalovaný spoléhal na § 33 odst. 1. Tím se vyřešila otázka, zda je docket privilegium rozumné a ospravedlnitelné v otevřené a demokratické společnosti založené na svobodě a rovnosti. (Pokud jde o požadavek čl. 33 odst. 1 písm. B) - „omezení“ nesmí vyvrátit podstatný obsah práva “- soud shledal, že docket privilegium nevyvrací podstatný obsah práva podle § 23.) Soud rozhodl, že obžalovaný nese břemeno, aby to prokázal podle občanského standardu důkazu.
Než se Soud obrátil k úvaze o čestném prohlášení policejního komisaře na podporu tvrzení žalovaného, uvedl povahu docket privilegium. Před rokem 1954 byly uznány pouze tři kategorie privilegií:
- Státní tajemství;
- totožnost informátorů v trestních věcech; a
- profesionální privilegium.
R v Steyn[2] udělil privilegium policejním dockům. Při vytváření tohoto obecného privilegia bylo odvoláno na úvahy o veřejné politice. Soudní precedens poté privilegium rozšířil a přidal k němu zásadu „jednou privilegovanou, vždy privilegovanou“, převzatou z privilegia právního profesionála.
Ve svém čestném prohlášení uvedl policejní komisař důvody odůvodňující zadržení informací obsažených v policejním dokladu v trestní věci. Mezi ně patří
- újmu vyšetřování trestného činu, pokud by byla odhalena totožnost informátorů nebo techniky vyšetřování;
- možná neochota zahraničních policejních sil sdílet informace při neexistenci záruky důvěrnosti; a
- nepříznivý dopad na tok informací od veřejnosti, pokud by nebylo možné zaručit důvěrnost jejích členů.
Při posuzování naléhavosti takového odůvodnění měl soud za to, že východiskem musí být uznání, že výkon spravedlnosti a zachování sociálního míru a pořádku jsou základním veřejným zájmem. To diktovalo, že v rámci veřejné politiky by některé informace (například totožnost informátorů) měly podléhat privilegovaným právům a neměly by být zveřejňovány.
Obviněným případem však bylo, že jelikož některé informace mohou být privilegované, měly by být všechny tyto informace zadrženy. Tento přístup se nezabýval otázkou, zda je nezveřejnění neprivilegovaných informací v dokumentaci ospravedlnitelné v otevřené a demokratické společnosti založené na svobodě a rovnosti. K určení této otázky bylo od stran požadováno, aby informovaly soud o praxi v jiných zemích.
Po dohodě strany společně vyzvaly profesora T Geldenhuys z Jihoafrické univerzity, aby připravil memorandum uvádějící výzkum, který v této otázce provedl. Takový výzkum zahrnoval objevovací praxi v trestních věcech v Kanadě, na Novém Zélandu, ve Spojených státech amerických, Anglii a Austrálii. Zjištění jsou uvedena v rozsudku soudu.
Soud z tohoto průzkumu dospěl k závěru, že trend v těchto společnostech obecně směřoval k rozšiřování práv obviněného na přístup k informacím, které vlastní stíhání. Podle názoru soudu by jihoafrické právo mělo odpovídat tomuto mezinárodnímu trendu. Politické úvahy ve prospěch zveřejnění neprivilegovaných informací převažují nad opatřeními proti zveřejnění. Jakákoli zbývající pochybnost o tom, kde byla rovnováha odstraněna, s přihlédnutím k základnímu právu na rovnost před zákonem (§ 8 odst. 1), právu na spravedlivý proces (§ 25 odst. 3) a presumpci neviny (oddíl 25 odst. 3 písm. C)).
Soud dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal, že výsada, která byla doposud připisována policejnímu doku, pokud jde o jeho neprivilegovaný obsah, byla v otevřené a demokratické společnosti založené na svobodě a rovnosti přiměřená a odůvodnitelná. Soud zamítl žádost o docket privilegium a povolil žalované podat dodatečné čestné prohlášení o objevu, v němž byly v prvním seznamu uvedeny informace, u nichž nebylo požadováno žádné privilegium, a v druhém seznamu tyto informace, u nichž bylo toto privilegium tvrdil.
Viz také
Reference
- Khala v. Ministr bezpečnosti a zabezpečení 1994 (2) SACR 361 (W).