Josef Pekař - Josef Pekař

Josef Pekař
Josef Pekař
narozený	1870 (1870) Turnov
Zemřel	1937 (1938) (ve věku 67) Praha
obsazení	Český historik a profesor

Josef Pekař (12.4.1870 Malý Rohozec at Turnov - 23. ledna 1937 Praha ) byl prominentní čeština historik přelomu 19. a 20. století, profesor a rektor z Univerzita Karlova v Praze.

Život a dílo

Po absolvování střední školy v Liberci Mladá Boleslav, který nyní nese jeho jméno, Pekař studoval historii v Praze. Kariéru historika zahájil již během studií, kdy jeho článek, publikovaný v roce 1890 v Tomáš Garrigue Masaryk časopis Athenaeum, doložená historickými nálezy, že tzv. „Rukopis Králův Dvůr“ (Rukopis královédvorský ), údajně ze 13. století, jehož autenticita dlouhodobě vede spory v české společnosti, je padělek. Pekař promoval v roce 1893 prací Nominace krále Ottokara II. Na německý trůn o osobním boji Přemysl Ottokar II o císařský trůn v letech 1272–1273.

Po studiích strávil Pekař jeden rok na univerzitách v Erlangen a Berlín, poté kratší dobu učil na střední škole v Mladé Boleslavi a v Praze. V roce 1895 se stal zakladatelem Český historický časopis, které vedou po třicet let. V roce 1897 napsal Dějiny Valdštejnského spiknutí (1630–1634) a téhož roku ostře odmítl protičeský článek německého historika Theodor Mommsen, což dokazuje význam české kultury pro Evropu; jeho odpověď byla znovu několikrát publikována a přeložena do mnoha jazyků. Od té doby se Pekař stal uznávanou autoritou mezi středoevropskými historiky. V roce 1901 byl Pekař jmenován profesorem Univerzity Karlovy v Praze.

V roce 1903 v díle Nejstarší česká kronika, Pekař dokázal, že tzv Kristiánova legenda (Latinské spisy o počátcích křesťanství v českých zemích a prvních českých svatých, Svatá Ludmila a Svatý Václav ), jejíž původ došel ve 13. století Josef Dobrovský pochází opravdu již z 10. století (psáno pravděpodobně před rokem 994).

V letech 1909 a 1911 publikoval Kniha o Kostovi, přesný popis života aristokracie během 30letá válka a o situaci přítoků v 17. a 18. století. Jeho důraz na podrobnosti běžného života a ekonomických okolností byl v té době zcela nový a předstihl. Následující práce byla Čeští katastři 1654–1789 z roku 1915, ve kterém Pekař demonstroval postupnou centralizaci v Libereckém kraji rakouský říše.

V roce 1912 Pekař napsal a vydal brožuru Masarykova česká filozofie. V této knize bránil sebe i pozitivistické škola Jaroslav Goll proti útokům pro-Masarykova českého spisovatele, historika a politika Jan Herben a kritizoval Masarykova historiografické metody, odmítající především tvrzení, že význam českých dějin spočíval v náboženské myšlence lidstvo. Tak začal dlouhodobý spor mezi historiky ohledně tohoto tématu.

Po skončení první světové války a vzniku Československo, Pekař napsal učebnici „Československé dějiny“ (vydána 1921), která se po mnoho let používala na středních školách. O příčinách konfliktu psal také v knize „World War“, vydané ve stejném roce. V reakci na poválečné protikatolické tendence ve společnosti se začal Čechům omlouvat barokní období a role aristokracie v té době, která byla obvykle považována za temné období českého národa a germanizace Čechů. Tato témata byla diskutována v jeho pracích Tři kapitoly z boje o Svatý Jan Nepomucký (Tři kapitoly o sv. Janu Nepomuckém) a Bílá hora (Bílá Hora) z roku 1921, a Klam a nebezpečí holdingové reformy (Omyly a nebezpečí pozemkové reformy) publikované v roce 1923.

Ve své čtyřdílné práci Žižka a jeho doba (1928–1934) hodnotil Pekař husitského náčelníka John Žižka z Trocnova spíše jako válečník a náboženský fanatik, zpochybňující nadnárodní význam husitství a představil jej jako hnutí skutečně středověkého charakteru s tragickými důsledky pro české dějiny. Kniha vyvolala ostré reakce, protože toto hnutí bylo obvykle oslavováno jako boj za národní a náboženskou svobodu. Pekař na ně odpověděl řadou článků, které později společně vyšly jako jeho nejznámější kniha O smyslu českých dějin.

V letech 1931–1932 byl zvolen rektorem Univerzity Karlovy. V inaugurační řeči zdůraznil své národně konzervativní názory a nutnost periodizace českých dějin by měla vycházet z obecných historických epoch, obdobně jako dějiny umění.^[1]

Jeho příspěvek k vědecké disciplíně historie byl oceněn členstvím v Akademii věd ČR. Byl členem České královské společnosti věd.^[2]

Koncepce historiografie

Základním principem Pekařovy koncepce byla nutnost pochopit historickou epochu sama od sebe, tedy poznávat a cítit jejího ducha. Podle něj, historiografie by měl mít vědecké základy, ale příspěvek historika by měl spočívat v porozumění a věrném popisu starověku. „Historiografie není exaktní věda, střízlivá pitva věci, ale věda zkoumající život jednotlivých lidí v jeho složitosti. “Proto nemůže historik chladně zůstat nezainteresovaným pozorovatelem - musí zaujmout svůj vlastní postoj k minulosti. Tuto Pekařovu koncepci již nelze brát v úvahu „pozitivismus“, překračující jej překračováním historických faktů, které byly získány z historických pramenů. Proto jsou historické události interpretovány konzistentně v současném kontextu. On - jako svědomitý historik - zdůraznil heterogenita myšlenek různých epoch („Na události musí být vždy pohlíženo očima tehdejších lidí“)

Pekař byl konzervativní vlastenec, téměř odmítal mytologický zbožštění některých historických událostí, které podle jeho názoru měly spíše negativní důsledky (Husitské války, atd.). Byl přesvědčen o podstatném negativním dopadu náboženských konfliktů na české dějiny a mnohokrát naléhal na české vlastenectví, aby se jich zbavilo. Byl silným odpůrcem historie filozofie z František Palacký a T.G. Masaryk. Jako historik vyčítal Masarykovi, že klade příliš velký důraz na nábožensky reformní význam českých dějin, zatímco sám zdůrazňoval aspekt národnosti. Zpočátku považoval národní prvek za fundamentální a motiv, později hovořil o komplexním pojetí českých dějin, zasazujících je do širšího evropského kontextu, s vědomím složitosti a relativity historických událostí. Respektoval práva německého obyvatelstva žijícího na českém území, ale důrazně se postavil proti historické interpretaci česko-německých vztahů z „velkoněmecké“ perspektivy. Rovněž ocenil roli zahraničních, západních evropský faktory české historie. Podle jeho názoru historie národa nemůže vzniknout z jediného základu, jak tvrdil Masaryk, ale je utvořena z nesčetných vrstev vytvořených kulturními, ekonomickými a politickými změnami.^[3]

Citace

„Josef Pekař a jeho intenzivní osobnost nám připomíná, že nikdy nemůžeme úplně odhalit historii, totalitu, která spočívá v detailech, sílu historie, která formuje současnost.“ ^[4]

Funguje

• Nejstarší česká kronika, Praha, 1903
• Kniha o Kost I.–II., Praha 1909–1911
• Masarykova česká filozofie, 1912
• České katastry 1654–1789, Praha 1915, 1932
• Československé dějiny, Praha 1921, 1991
• Bílá hora, Praha 1921
• Světová válka, Praha, 1921
• Tři kapitoly z boje o Svatý Jan Nepomucký, Praha 1921
• Objevy Bretholzu, 1922
• Klam a nebezpečí pozemkové reformy, 1923
• Masarykova česká filozofie přepracovaná verze, Historický klub, Praha 1927
• O smyslu českých dějin, Praha 1929
• Svatý Václav,1929
• Žižka a jeho čas I.–IV., Praha 1927–1933
• Valdštejn I.–II., Praha 1934,
• Postavy a problémy českých dějin, Praha 1990
• Deníky Josefa Pekaře 1916–1933. Praha 2000

Reference

Literatura

V češtině:

• Deníky Josefa Pekaře 1916–1933. Praha 2000
• Ottův slovník naučný, č. 19, s. 407 a č. 28, str. 1025
• Ottův slovník naučný nové doby, č. 8, s. 963
• Štech, V. V .:V zamlženém zrcadle. Praha: Československý spisovatel, 1969, s. 116, 119, 162, 179, 180, 181, 188

externí odkazy

• Díla nebo asi Josef Pekař na Internetový archiv