Josef Jungmann - Josef Jungmann

Tento článek je o básníkovi. Olympijský šermíř viz Josef Jungmann (šermíř). Pro teologa z 19. století viz Josef Jungmann (teolog). Pro jezuitského liturga 20. století, viz Josef Andreas Jungmann.
Josef Jungmann

Josef Jungmann (16. července 1773 v Hudlice, blízko Beroun - 14. listopadu 1847 v Praha ) byl český básník a lingvista a přední osobnost České národní obrození. Dohromady s Josef Dobrovský, je považován za tvůrce moderny Český jazyk.

Život

Jungmann byl šestým dítětem švec (z deseti). Jeho otec byl z Česká němčina původu a jeho matka byla českého původu. Děti vyrostly doma oběma jazyky, což značně přispělo k pozdější roli Jungmanna jako buditele českého jazyka. V mládí se chtěl stát knězem. Poté, co v letech 1788-1792 dokončil gymnázium, pokračoval ve studiu filozofie a práva. Počínaje rokem 1799 začal učit na místní škole střední škola ("Tělocvična") v Litoměřice (Leitmeritz), který měl v té době německou většinu. V roce 1815 se přestěhoval do Prahy, kde pracoval do roku 1845 v Staroměstské akademické gymnázium jako český profesor. V roce 1817 získal doktorát z filozofie a matematiky; byl děkanem Filozofické fakulty v letech 1827 a 1838. V roce 1840 se stal akademickým pracovníkem rektor z Univerzita Karlova v Praha.

Práce

Socha Josefa Jungmanna v Praze.

Jungmann byl důsledným zastáncem znovuzrození psané češtiny. Na rozdíl od svého učitele Josef Dobrovský, své práce psal také v češtině. V roce 1805 vydal překlad Chateaubriand je „Atala“. Tím chtěl dokázat, že český jazyk je vhodný pro složité umělecké texty. Později publikoval překlady z Johann Wolfgang Goethe, Friedrich Schiller a John Milton. Překlad ztracený ráj od Miltona nazval Derek Sayer „základním kamenem“[1] moderní literární češtiny. Jungmannův originálních básní je málo, ale zahrnují dva raně obrozené sonety a krátkou narativní báseň Oldřich a Božena.

V následujících letech vydal řadu polemických textů, zejména „Talks on Czech Language“. V roce 1820 vydal „Slovesnost“, což byla jakási stylistická učebnice. V roce 1825 následovaly „Dějiny české literatury“.

Jeho nejvýznamnějším dílem je česko-německý slovník v pěti svazcích (1834–39). V tomto slovníku položil základy moderní slovní zásoby češtiny. Aby dosáhl stylistické škály slovní zásoby, požadoval poetický efekt a rozšířil lexikální zdroje češtiny. Jungmann oživil archaická slova, pro která studoval historické dokumenty nebo si vypůjčil z jiných slovanských jazyků, a vytvořil neologismy.[2] Mnoho z jeho slov se stalo trvalou součástí jazyka.

Jungmannova ulice a Jungmannovo náměstí Praha jsou pojmenovány po něm; čtverec obsahuje velký socha Jungmanna.[3]

Literatura

  • Antibohemia, 1814
  • Historie literatury české aneb Soustavný přehled spisů českých, s krátkou historií národu, osvícení a jazyka, 1825
  • Krok
  • Nepředsudečné mínění o české prozódii, 1804
  • O jazyku českém, 1806
    • O českém jazyce, 1806
  • O klasičnosti literatury a důležitých jejích
    • O klasické literatuře a jejím významu
  • Oldřich a Božena, 1806
  • Rozmlouvání o jazyku českém
    • Rozhovory o českém jazyce
  • Slovesnost aneb Sbírka příkladů s krátkým pojednáním o slohu, 1820
  • Slovník česko-německý, 1834-1839 (5 ​​dílů)
    • Česko-německý slovník, 1834-1839 (5 ​​vydání)
  • Slovo ke státnému a blahovzdělanému Bohemariusovi, 1814
  • Zápisky, 1871
    • Poznámky, 1871

Biografie

  • Emanuel Chalupný: Jungmann, Praha 1909
  • Julius Dolanský: Jungmannův odkaz (Z dějin české slovesnosti), Praha 1948

Reference

  1. ^ Derek Sayer, Pobřeží Čech: české dějiny. Překlady z češtiny od Aleny Sayerové, Princeton University Press, Princeton 2000, s. 109,9.
  2. ^ Naughton, James. „ČESKÁ LITERATURA, 1774 AŽ 1918“. Oxfordská univerzita. Archivovány od originál dne 12. června 2012. Citováno 15. října 2019.
  3. ^ Průvodce městem Insight: Praha, 2006, s. 152
Vzdělávací kanceláře
Předcházet
Antonín Jan Jungmann		 Rektor Univerzita Karlova v Praze
1840		Uspěl
Antonín Karel Mudroch