Jack Erik Kjuus - Jack Erik Kjuus

Jack Erik Kjuus (18. ledna 1927 - 12. ledna 2009) byl a Norština krajně pravicový politik bývalého Bílá volební aliance který byl odsouzen za rasismus v roce 1997. Strana, kterou Kjuus vedl, byla sloučením dvou protiimigrant večírky, Zastavte imigraci a Nápověda pro všechny, kteří jsou na mister vi landet vårt („Pomozte mimozemšťanům zpět domů, jinak ztratíme svou zemi“).[1]

Zastavte imigraci

Kjuus se narodil 18. Ledna 1927 v Oslo a založil politickou stranu Zastavte imigraci v roce 1987.[2] Strana byla formálně zaregistrována 27. dubna 1988 poté, co úspěšně shromáždila požadovaných 3 000 podpisů.[2] První volby, které napadl, byly 1989 parlamentní volby, kde strana získala 0,3% hlasů, a tedy žádné parlamentní zastoupení.[3]

Případ rasismu

V roce 1995 protiimigrantská Bílá volební aliance distribuovala letáky s programem strany, který mimo jiné požadoval nucená sterilizace adoptivních dětí z cizích kultur a sterilizace nebo deportace cizího prvku ve smíšeném vztahu, stejně jako jakékoli děti, které z těchto vztahů vyplývají.

V únoru 1997 městský soud v Oslo usvědčen Kjuus z porušení trestního zákona § 135a[4] což zakazuje nenávistné poznámky kvůli věcem, jako je barva pleti. Kjuus dostal 60denní podmíněný trest odnětí svobody a pokutu 20000 Norská koruna.[5]

nejvyšší soud

Kjuus se proti případu odvolal přímo k Nejvyšší soud Norska který vyslechl odvolání v listopadu 1997. Hlavní soudce Carsten Smith rozhodl, že odvolání bude projednáno u celého Nejvyššího soudu, jelikož se případ dotýkal důležitých zásadních otázek. Z devatenácti soudců na hřišti se případem zabývalo sedmnáct. Georg Fredrik Rieber-Mohn byl odmítl z případu, protože on byl dříve prokurátorem, který obvinil Kjuuse, zatímco Lars Oftedal Broch chyběl kvůli nemoci.[6]

Argument z obhajoby spočíval v tom, že rozsudek porušil právo Kjuuse na svoboda projevu (ústavně chráněn §100 v Norská ústava ). Kjuův právník John I. Henriksen rovněž tvrdil, že stranický program se nezaměřoval na žádnou konkrétní etnickou skupinu a že jelikož Kjuusova strana byla bez jakékoli politické moci, jakékoli hrozby plynoucí z stranického programu byly zcela abstraktní.[7]

Odvolání bylo zamítnuto poté, co hlasovalo pouze pět ze sedmnácti soudců osvobození, zatímco dvanáct hlasovalo pro potvrzení trestu. Nejvyšší soud ve skutečnosti zašel ještě dále a odsoudil Kjuuse na základě všech bodů, které podle žalobce porušovaly § 135a. U městského soudu byl Kjuus odsouzen pouze za část o adoptivních dětech, u Nejvyššího soudu byl také odsouzen kvůli bodům za cizince obecně.

Podle většinového názoru autor Karenanne Gussgard, soud se domníval, že stranický program požadoval etnické čistky, a že šlo o „extrémní narušení integrity“. Autor nesouhlasného stanoviska k zproštění viny Ketil Lund a podporováno dalšími čtyřmi soudci, včetně hlavního soudce Carsten Smith. Disent souhlasil s tím, že program je zavrženíhodný, ale tvrdil, že ochraně svobody projevu poskytované ústavami §100 měla být přidělena větší váha.[8]

Reakce na verdikt byly smíšené, většina norského tisku se postavila proti přesvědčení a úvodníky v Aftenposten,[9] Dagbladet[10] a Verdens Gang[11] všichni tvrdili, že zavrženíhodné názory by se měly setkávat s argumenty na otevřených fórech místo v systému trestního soudnictví. Nils Øy z Asociace norských editorů nazval rozsudek úderem proti svobodnému projevu.[12] Mezi příznivci verdiktu byl Per Edgar Kokkvold z Norská tisková asociace který tvrdil, že program strany šel nad rámec rasistických projevů a byl plánem etnických čistek a že je třeba stanovit hranici mezi svobodným projevem na jedné straně a hrozbami a obtěžováním menšin na straně druhé.[13] Společnost pro přijaté vyjádřila úlevu, že se rozšířil základ pro verdikt.[14]

Evropský soud pro lidská práva

Kjuus přinesl svůj případ do Evropský soud pro lidská práva tvrdí, že jeho svoboda projevu, jak je zaručena Článek 10 Evropské úmluvy o lidských právech, bylo porušeno. Soud jeho žádost zamítl a citoval Článek 17 úmluvy, která zakazuje využívat práva úmluvy za účelem zrušení nebo omezení stejných práv ostatních. Soud proto dospěl k závěru, že článek 10 nechrání obhajobu porušování lidských práv, jako jsou rasově založené programy nucené sterilizace.[15]

Odkazy a poznámky

  1. ^ NORSKO 1998-9 Archivováno 2007-11-18 na Wayback Machine Stephen Roth Institute
  2. ^ A b Bakken, Arve M. (30. dubna 1988). "Politisk parti mot innvandring". Aftenposten (v norštině). str. 22. Citováno 4. března 2011.
  3. ^ Olsen, Kurt-Johnny (24. září 1988). "Partiet Stopp Innvandringen vil inn på Stortinget: Kjentfolk stiller til 89-valget". Aftenposten (v norštině). str. 8. Citováno 4. března 2011.
  4. ^ Lovdata (v norštině)
  5. ^ Kjuus tapte i Høyesterett Archivováno 2012-05-27 v Archiv. Dnes („Kjuus prohrál u Nejvyššího soudu“) Aftenposten, 28. listopadu 1997 (v norštině)
  6. ^ Rieber-Mohn erklærte seg inhabil i Kjuus-saken Archivováno 4. září 2005 v Wayback Machine („Rieber-Mohn recused in the Kjuus-case“) 4. listopadu 1997 (v norštině)
  7. ^ Adoptivbarn følger nøye med Archivováno 2012-05-27 v Archiv. Dnes (Adoptivní děti pečlivě sledují) Aftenposten, 4. listopadu 1997 (v norštině)
  8. ^ Kjuus vant ikke frem i Høyesterett Archivováno 11. 11. 2005 v Wayback Machine („Kjuus u Nejvyššího soudu nevyhrál“) Aftenposten, 29. listopadu 1997 (v norštině)
  9. ^ „De skremtes dom“ (v norštině). Aftenposten. 29. listopadu 1997.
  10. ^ „Den frie ytrings pris“ (v norštině). Dagbladet. 29. listopadu 1997.
  11. ^ „Omstridt avgjørelse“ (v norštině). Verdens Gang. 29. listopadu 1997.
  12. ^ Kjus-dommen: - Et kohoutek pro ytringsfriheten Archivováno 2008-12-20 na Wayback Machine („Kjuusův verdikt: Rána svobodné řeči“) Aftenposten, 28. listopadu 1997 (v norštině)
  13. ^ Kokkvold, Per Edgar (9. prosince 1997). „Nødvendig grense“ (v norštině). Dagbladet.
  14. ^ Adoptivbarna glade nad kjennelsen Archivováno 16. července 2011 v Wayback Machine Aftenposten, 28. listopadu 1997 (v norštině)
  15. ^ Rognlien, Knut. „TISKÁRNA PRO ŘEŠENÍ AV EMK“ (v norštině). Citováno 28. února 2016.

externí odkazy