Isabelle Grant - Isabelle Grant

Isabelle Lyon Dean
narozený(1896-07-03)3. července 1896
Lossiemouth, Moray, Skotsko
Zemřel1. června 1977(1977-06-01) (ve věku 80)
obsazeníAktivista, pedagog
Známý jakoAktivismus pro nevidomé

Isabelle Lyon Dean Grant (3. července 1896 - 1. června 1977) byl vůdcem hnutí za nevidomá občanská práva a pracoval na zlepšení vzdělávání nevidomých dětí po celém světě.[1]

Časný život

Grant se narodil v roce Lossiemouth, město v Moray, Skotsko.[1][2] Její rodiče byli Jane a William Dean.[2] Měla 3 sourozence.[2] Její 3 strýcové z matčiny strany byli kapitáni škunery, zatímco její otec nebyl.[2] Během jejího dětství vštěpoval Grantovi lásku ke vzdělání.[2]

Grantová chodila do veřejné školy ve svém rodném městě a Elgin Academy.[2] V roce 1917 získala magisterský titul University of Aberdeen v angličtině a francouzštině.[1] Po ukončení studia učila 5 let v Anglii a Skotsku.[2] Kromě toho studovala na Sorbonna v Paříži a } University of Madrid, kde plynně mluvila španělsky.[2]

V roce 1924 se s manželem na palubě přestěhovala do Spojených států SS kalifornský.[2] Usadili se Los Angeles.[1] Grant si ji vysloužil PhD v srovnávací literatura z University of Southern California v roce 1940.

Kariéra

Grant byl první nevidomý, kdo učil v kalifornském systému veřejných škol.[3] Začala jako učitelka v systému veřejných škol v Los Angeles v Kalifornii v roce 1927.[1][2] Byla obhájkyní mexických amerických studentů a často s nimi chodila k soudu, pokud se dostali do problémů.[2]

Kvůli ztrátě zraku ve čtyřicátých letech byla radou pro vzdělávání nucena z pozice zástupce ředitele na střední škole Belvedere předčasně odejít do důchodu.[1][3] Národní federace nevidomých a Belvedere Junior High School Faculty Club bojovali s pedagogickou radou, aby ji udrželi mimo nucený invalidní důchod.[1][3] Zachovali si ji a ona nakonec třináct let pracovala jako učitelka pro nevidomé studenty.[3] V únoru 1949 byla Grantová odstraněna ze své učitelské pozice na Belvederu a umístěna na polytechnickou střední školu.[1] Kvůli mylným představám o slepotě byl Grant přemístěn ze školy do školy.[1] Z bezpečnostních důvodů byla povinna mít ve třídě vždy vidícího dospělého.[1]

Byla to zkušená učitelka. Jakmile studenti prokázali zlepšení, byli z její učebny odstraněni.[1] V červnu 1962 odešla z vyučování.[2] Její učitelská kariéra trvala třicet dva let.[2] Během oslav odchodu do důchodu jí kolegové dali knihu plnou dopisů s uznáním.[2] V srpnu 1962 získala a Společenstvo Fulbright-Hays vzdělávat učitele v Pákistánu o výuce nevidomých dětí.[2] V roce 1964 získala další Fulbrightovo stipendium, aby pokračovala ve své práci v Pákistánu.[1]

Aktivismus

Vzhledem ke svým zkušenostem nevidomé učitelky pracovala Grantová na legislativním a organizačním úsilí, aby nevidomí učitelé nemuseli na pracovišti zažívat takovou diskriminaci.[1] Ve spojení s Kalifornská rada nevidomých „Grant bojoval za to, aby kalifornský zákonodárce odstranil diskriminační praktiky pro slepé učitele. Kalifornský zákonodárce přijal legislativu, která odstranila požadavek, aby byli učitelé ostře viděni, aby byli certifikováni jako učitelé, a zakázala diskriminaci učitelů v procesu podávání univerzitních žádostí, jejich vzdělávání a při hledání zaměstnání.[1]

Grant cítil, že slepí studenti by měli být vzděláváni spolu se svými vidoucími vrstevníky.[1][3] Věřila, že to pomůže připravit slepé děti na život v prozíravém světě.[1] To bylo nejvíce kladně přijato v rozvojových zemích, kde jim chyběly finanční prostředky na vybudování samostatných škol pro nevidomé studenty.[1]

Než odešla do důchodu, učila se Grant volno z výuky v roce 1959, aby s ní mohla cestovat po celém světě bílá hůl láskyplně pojmenovala Oscar. V Pákistánu byla od září 1959 do února 1960 organizováním Pákistánská asociace nevidomých.[1] Cílem její cesty bylo dozvědět se co nejvíce o vzdělávání v zemích, které navštívila.[2] Její zvláštní zájem byl o vzdělávání nevidomých dětí. V době své cesty byla dvanáct let úplně slepá a společnost považovala ženy a lidi slepé za příliš bezmocné na to, aby mohli cestovat sami.[2] Během jedné ze svých celoročních cest navštívila třiadvacet zemí, včetně Velká Británie, Fidži, Indie, Myanmar, a Pákistán.[2]

V roce 1967 Jacobus ten Broek, který byl prezidentem Národní federace nevidomých a Mezinárodní federace nevidomých, požádal Granta, aby odcestoval do Afriky, aby podal zprávu o vzdělávání nevidomých dětí v Africe a celkovém přijetí nevidomých ve společnosti, jakož io jejich možnostech nezávislost.[1] Pro tuto cestu Americký akční fond pro nevidomé děti poskytla Grantovi stipendium ve výši 2 000 USD na cestu a výdaje. Poté, co její cesta skončila, pokračovala ve svém humanitárním úsilí z Kalifornie. Sbírala by Braillovo písmo knihy, psací stroje, hudba, papír, hodinky a skládací hole. Některé z těchto věcí by poslala lidem, kteří je ve Spojených státech potřebovali. Další položky, které poslala do jiných zemí. Díky tomuto úsilí Grant pomohl založit braillské knihovny v 65 zemích.[1]

V roce 1964 se Grant stala první ženou, která získala ocenění Newell Perry od Národní federace nevidomých.[1] Byla jmenována mezinárodní učitelkou z roku 1967.[1] Byla nominována na Nobelova cena míru v roce 1972.[2][1][3]

Kvůli jejímu humanitárnímu úsilí bylo známo, že korespondovala s přibližně 800 lidmi v sedmi různých jazycích.[1] Na svých cestách hovořila o „zákonu o bílé hůlce“ a Národní federaci nevidomých, aby šířila povědomí o právech nevidomých.[1][4]

Grant napsal knihu o svém cestování po světě a doprovázela ji jen její bílá hůl. Při psaní její knihy byly problémy, protože Braillovy poznámky byly zploštělé vlhkostí v tropickém podnebí, kde cestovala do potíží s hledáním vydavatele.[2] Její kniha vyšla až v roce 2016, téměř čtyřicet let po její smrti.[2]

Ocenění

Cena Newel Perry, Národní federace nevidomých, 1964

Mezinárodní učitel z roku 1967

Nominován na Nobelovu cenu broskve v roce 1972

Osobní život

Grant byl ženatý s lékařem Alexanderem Grantem. Společně měli jednu dceru, Jane Susannah „Hermionu“ Grant, narozenou v roce 1930.[1] Její manžel zemřel v roce 1946.[1][2] V roce 1948 Grant ztratila vidění kvůli Glaukom.[1][3][2]

Smrt

Isabelle Grantová zemřela v roce 1977, den předtím, než měla odjet do New Yorku, aby se představila Spojené národy o potřebách slepých lidí.[5]

Publikace

Grant, I.L.D. (1954). Některé úvahy a doporučení ve vzdělávání nevidomých dětí. Výbor pro vzdělávací politiku CCB.

Grant, I.L.D. (1956). Vzdělávání nevidomých dětí na veřejných školách: hledisko učitele. Výroční konference CCB

Grant, I.L.D. (1969). Bílá kniha pro vzdělávání našich nevidomých dětí. Úmluva IFB na Cejlonu.

Grant, I.L.D. Citáty z mých afrických dopisů.

Grant, I.L.D. (2016). Crooked Paths Made Straight: A Blind Teachers Adventures Traveling around the world.

externí odkazy

Reference

  1. ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó p q r s t u proti w X y z aa ab Blake, Lou Ann (březen 2007). „Dr. Isabelle Grantová učitelka a světová cestovatelka“. Braillovo písmo.
  2. ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó p q r s t u proti w Grant, Isabelle L. D. (12. ledna 2016). Crooked Paths Made Straight: A Blind Teacher’s Adventures Traveling around the World. iUniverse. ISBN  149177035X.
  3. ^ A b C d E F G Kresmer, Anna (červenec 2012). „Hlasování o důvěře pro Isabelle Grantovou, slepou učitelku“. Braillovo písmo.
  4. ^ „Sacramento Bee“. 2. července 1972.
  5. ^ „Braillovo písmo“ (Září 1977). Citováno 7. října 2017.