Mezinárodní rada pro památky a sídla - International Council on Monuments and Sites - Wikipedia

Mezinárodní rada pro památky a sídla
Icomos-logo-en.svg
Založený1965; Před 55 lety (1965)
TypProfesionální tělo
Umístění
SlužbyZachování a ochrana kulturní dědictví místa po celém světě
Klíčoví lidé
Toshiyuki Kono (předseda); Peter Phillips (generální tajemník); Laura Robinson (generální pokladnice)
webová stránkawww.comos.org

The Mezinárodní rada pro památky a sídla (ICOMOS; Francouzština: Conseil international des monument et des sites) je profesní sdružení, které pracuje na ochraně a ochraně míst kulturního dědictví po celém světě. Nyní se sídlem v Charenton-le-Pont Společnost ICOMOS byla založena v roce 1965 v Varšava v důsledku Benátská charta z roku 1964 a poskytuje rady UNESCO na Památky světového kulturního dědictví.

Myšlenka ICOMOSu se datuje od aténské konference o restaurování historických budov v roce 1931, kterou pořádá Mezinárodní úřad pro muzea. The Aténská charta z roku 1931 představil koncept mezinárodního dědictví. V roce 1964 se konal druhý kongres architektů a specialistů na historické budovy Benátky, přijalo 13 usnesení. První vytvořila Mezinárodní chartu o ochraně a obnově památek a památek, známou pod názvem Benátská charta; druhý, předložený UNESCO, vytvořil ICOMOS k provedení této charty.

ICOMOS má v současné době více než 10 100 jednotlivých členů ve 153 zemích, 110 národních výborech a 28 mezinárodních vědeckých výborech.[1] Až na vzácné výjimky musí mít každý člen kvalifikaci v oboru ochrany přírody a praktický zahradní architekt, architekt, archeolog, antropolog, urbanista, inženýr, správce kulturního dědictví, historik, historik umění, paleontolog nebo archivář.

ICOMOS je partnerem a zakládajícím členem Modrý štít, která pracuje na ochraně světového kulturního dědictví ohroženého válkami a přírodními katastrofami.

Struktura ICOMOS

ICOMOS se skládá ze svých národních výborů (NC), do nichž žádají o členství jednotlivci i instituce. Kromě národních výborů má ICOMOS řadu mezinárodních vědeckých výborů (ISC), v nichž si odborníci a odborníci v určité oblasti činnosti vyměňují názory a debaty.[2]

V čele organizace je prezident, pět místopředsedů, generální tajemník a pokladník, kteří jsou přímo voleni valným shromážděním organizace. 12 dalších členů je voleno rovněž Valné shromáždění do Výkonný výbor a dalších pět členů je kooptováno do výkonné rady, aby zastupovali regiony světa nebo oblasti odbornosti, které po volbách nebyly součástí výkonného výboru. Z moci úřední členové výkonného výboru jsou prezidentem poradní výbor a předchozí prezidenti ICOMOS, kteří se účastní jako poradci. Výkonný výbor je výkonným orgánem ICOMOS.

The poradní výbor se skládá z předsedů národních výborů, předsedů mezinárodních vědeckých výborů a předsedy ICOMOS jako z moci úřední člen.[3] Úkolem poradního výboru bylo poskytovat poradenství a vydávat doporučení Valnému shromáždění a výkonnému výboru v záležitostech týkajících se politických a programových priorit.

Národní výbory

Národní výbory jsou pomocné organizace vytvořené v zemích, které jsou členy UNESCO. Sdružují jednotlivé a institucionální členy a nabízejí jim rámec pro diskusi a výměnu informací. K srpnu 2015 má ICOMOS národní výbory ve 108 zemích.[4] Každý národní výbor přijme svůj vlastní jednací řád a vypracuje svůj vlastní program podle cílů a záměrů ICOMOS.

Mezinárodní výbory

[5]Tyto subjekty, které se obvykle nazývají „mezinárodní vědecké výbory“ (ISC), se zaměřují na specializované oblasti ochrany kulturního dědictví a jsou tvořeny členy organizace z těchto specializovaných oblastí. Vědecké programy organizace koordinuje „vědecká rada“ složená z prezidentů ISC. V rámci ICOMOS působí tyto ISC:[6]

  • Analýza a obnova struktur architektonického dědictví (ISCARSAH)
  • Správa archeologického dědictví (ICAHM)
  • Kulturní krajiny ICOMOS-IFLA (ISCCL)
  • Kulturní cesty (CIIC)
  • Kulturní cestovní ruch (ICTC)
  • Hliněné architektonické dědictví (ISCEAH)
  • Ekonomika ochrany přírody (ISEC)
  • Opevnění a vojenské dědictví (IcoFort)
  • Dokumentace kulturního dědictví (CIPA)
  • Historická města a vesnice (CIVVIH)
  • Interpretace a prezentace lokalit kulturního dědictví (ICIP)
  • Nehmotné kulturní dědictví (ICICH)
  • Právní, správní a finanční záležitosti (ICLAFI)
  • Nástěnná malba (nástěnná malba)
  • Výbor pro mezinárodní polární dědictví (IPHC)
  • Připravenost na riziko (ICORP)
  • Rock Art (CAR)
  • Shared Built Heritage (ISCSBH)
  • Vitráže (ISCV)
  • Kámen (ISCS)
  • Teorie a filozofie konzervace a restaurování
  • Mezinárodní vzdělávací výbor (CIF)
  • Podvodní kulturní dědictví (ICUCH)
  • Lidová architektura (CIAV)
  • Dřevo (IWC)
  • Dědictví 20. století (ISC20C)

Charty a doktrinální texty ICOMOS

V tradici Aténské a Benátské charty společnost ICOMOS v letech od svého vzniku vyvinula a přijala řadu dalších chart a doktrinálních textů, které poskytují odborníkům na ochranu dědictví rady při jejich práci. Většina těchto dokumentů je vytvářena mezinárodními výbory organizace a poté přijata na tříletém valném shromáždění. Každý z těchto textů se věnuje konkrétní oblasti odborné praxe v památkově chráněných profesích. Po 17. Valném shromáždění ICOMOS, které se konalo v Paříži v listopadu 2011, je seznam charterů následující:[7]

  • Historické zahrady (Charta Florencie) 1981
  • Charta na ochranu historických měst a městských oblastí (Washingtonská charta) 1987
  • Charta na ochranu a správu archeologického dědictví 1990
  • Charta o ochraně a správě podmořského kulturního dědictví z roku 1996
  • Charta mezinárodní kulturní turistiky - Správa cestovního ruchu na významných památkách 1999
  • Zásady pro ochranu dřevěných konstrukcí 1999
  • Charta o lidovém dědictví z roku 1999
  • Charta ICOMOS - Zásady pro analýzu, konzervaci a strukturální obnovu architektonického dědictví 2003
  • Zásady ICOMOS pro konzervaci a konzervaci-restaurování nástěnných maleb 2003
  • Charta ICOMOS o kulturních trasách 2008 [8]
  • Charta ICOMOS pro interpretaci a prezentaci míst kulturního dědictví (také známá jako „Charta Ename“) 2008
  • Společný ICOMOS - TICCIH Zásady pro ochranu lokalit, struktur, oblastí a krajin průmyslového dědictví 2011
  • Vallettské zásady pro ochranu a správu historických měst, měst a městských oblastí 2011 (nahrazuje Washingtonskou chartu)
  • Principy ICOMOS-IFLA týkající se venkovské krajiny jako dědictví - 2017
  • Dokument o historických městských veřejných parcích - 2017
  • Pokyny Salalahu pro správu veřejných archeologických nalezišť - 2017
  • Zásady pro zachování dřevěného dědictví - 2017

Kromě výše uvedeného existuje ještě patnáct dalších doktrinálních textů. Patří mezi ně „dokument Nara“.

Mnoho národních výborů ICOMOS přijalo své vlastní charty, které stanovují standardy pro postupy zachování kulturního dědictví na národní úrovni.[9]

ICOMOS a Úmluva o světovém dědictví

V roce 1972 byl ICOMOS pojmenován UNESCO Úmluva o světovém dědictví jako jeden ze tří formálních poradních orgánů Výboru pro světové dědictví spolu s Mezinárodní unie pro ochranu přírody (IUCN) a Mezinárodního střediska pro studium ochrany a obnovy kulturních statků (ICCROM). Jako odborný a vědecký poradce výboru pro všechny aspekty kulturního dědictví zodpovídá ICOMOS za hodnocení všech nominací kulturních statků provedených do Seznam světového dědictví s kritérii stanovenými Výbor pro světové dědictví. Kromě základního kritéria „vynikající univerzální hodnoty“ ICOMOS hodnotí nominace na aspekty související s autenticitou, správou a ochranou, jak je uvedeno v Úmluvě o světovém dědictví.

Hodnocení nominací zahrnuje konzultace mezi širokou odborností představovanou členstvím organizace a jejími národními a vědeckými výbory. Členové jsou také vysíláni na expertní mise k provádění hodnocení jmenovaných nemovitostí na místě. Výsledkem této rozsáhlé konzultace je příprava podrobných doporučení, která jsou předkládána Výboru pro světové dědictví na jeho výročních zasedáních.

ICOMOS se také prostřednictvím svého mezinárodního sekretariátu a svých národních a vědeckých výborů podílí na přípravě zpráv o stavu ochrany objektů zapsaných na seznam světového dědictví. Doporučuje Centrum světového dědictví UNESCO o žádostech o technickou pomoc přijatých od států, které jsou stranami (tj. ratifikovaly) Úmluvy o světovém dědictví. ICOMOS udržuje úplný archiv nominací a zpráv v dokumentačním centru v pařížském sídle.

Dokument Nara o pravosti

V listopadu 1994, v Nara Konference o autentičnosti, ICOMOS zveřejnil Dokument Nara o pravosti, která řeší potřebu širšího chápání kulturní rozmanitosti a kulturního dědictví v zachování úsilí týkající se míst kulturního dědictví.[10][11]

Ocenění Piero Gazzola

V roce 1979 ICOMOS zavedl nejvyšší ocenění, pojmenované po svém prvním prezidentovi Pierovi Gazzolovi, aby ocenil celoživotní úspěchy jednoho z jeho členů. Cena se uděluje každé tři roky a zahrnuje pamětní medaili, diplom a 10 000 amerických dolarů.[12]

Seznam oceněných

  • 1981 - Jean Trouvelot[13]
  • 1984 - Stanislaw Lorentz[13]
  • 1987 - Masuru Sekino[14]
  • 1990 - Gertrud Tripp[13]
  • 1993 - Bernard Feilden[15]
  • 1996 - Ernest Allan Connally[13]
  • 1999 - Roland Silva[15]
  • 2002 - Cevat Erder[16]
  • 2005 - Ann Webster Smith[17]
  • 2008 - Carmen Añón Feliu[15]
  • 2011 - Nobuo Ito[15]
  • 2014 - Henry Cleere[18]
  • 2017 - Saleh Lamei Mostafa [19]

Seznam generálních shromáždění, prezidentů a tajemníků ICOMOS

Valná shromáždění, předsedové a generální tajemníci ICOMOS[20] [21] [22]
Č.ČasValné shromážděníObdobíPrezidentGenerální tajemník
19.2017Dillí Indie2017–2020Toshiyuki Kono JaponskoPeter Phillips Austrálie
18.2014Florencie Itálie2014–2017Gustavo Araoz Spojené státyKirsti Kovanen Finsko
17.2011Paříž Francie2011–2014Gustavo Araoz Spojené státyKirsti Kovanen Finsko
16.2008Québec Kanada2008–2011Gustavo Araoz Spojené státyBénédicte Selfslagh Belgie
15.2005Xi'an Čína2005–2008Michael Petzet NěmeckoDinu Bumbaru Kanada
14.2003Viktoriiny vodopády Zimbabwe
13.2002Madrid Španělsko2002–2005Michael Petzet NěmeckoDinu Bumbaru Kanada
12.1999Mexico City Mexiko1999–2002Michael Petzet NěmeckoJean-Louis Luxen Belgie
11.1996Sofie Bulharsko1996–1999Roland Silva Srí LankaJean-Louis Luxen Belgie
10.1993Colombo Srí Lanka1993–1996Roland Silva Srí LankaJean-Louis Luxen Belgie
9.1990Lausanne  Švýcarsko1990–1993Roland Silva Srí LankaBylinková lopata Kanada
8.1987Washington DC. Spojené státy1987–1990Roberto di Stefano ItálieHelmut Stelzer Východní Německo
7.1984Rostock Východní Německo1984–1987Michel Parent FrancieAbdelaziz Daoulatli Tunisko
6.1981Řím Itálie1981–1984Michel Parent FrancieAbdelaziz Daoulatli Tunisko
5.1978Moskva Sovětský svaz1978–1981Raymond M. Lemaire BelgieErnest Allen Connaly Spojené státy
4.1975Rothenburg ob der Tauber Německo1975–1978Raymond M. Lemaire BelgieErnest Allen Connaly Spojené státy
3.1972Budapešť Maďarsko1972–1975Piero Gazzola ItálieRaymond M. Lemaire Belgie
2.1969Oxford Spojené království1969–1972Piero Gazzola ItálieRaymond M. Lemaire Belgie
1.1965Krakov Polsko1965–1969Piero Gazzola ItálieRaymond M. Lemaire Belgie

Reference

  1. ^ „Představujeme ICOMOS - Mezinárodní radu pro památky a sídla“. www.icomos.org. Citováno 2019-01-06.
  2. ^ „Stanovy ICOMOS přijaté V. valným shromážděním dne 22. května 1978 v Moskvě“ (PDF). Citováno 2013-12-22.
  3. ^ Článek 12 stanov ICOMOS přijatých V. valným shromážděním dne 22. května 1978 v Moskvě
  4. ^ „Členové poradního výboru“ (PDF). International.icomos.org. Citováno 2015-08-05.
  5. ^ Článek 14 stanov ICOMOS přijatých V. valným shromážděním dne 22. května 1978 v Moskvě
  6. ^ „Seznam mezinárodních vědeckých výborů“. ICOMOS. Citováno 21. prosince 2013.
  7. ^ Charty ICOMOS a další doktrinální texty. Citováno 3/4/2018.
  8. ^ „Charta kulturních tras“ (PDF). Citováno 6. ledna 2019.
  9. ^ „CHARTY PŘIJATÉ VALNÝM SHROMÁŽDĚNÍM ICOMOS“. ICOMOS. Citováno 21. prosince 2013.
  10. ^ „Dokumenty k politice kulturního dědictví: Dokument Nara o autentičnosti (1994)“. Getty Conservation Institute. Citováno 13. června 2012.
  11. ^ „Dokument Nara o pravosti, setkání odborníků“. Centrum světového dědictví UNESCO. Citováno 13. června 2012.
  12. ^ Ocenění, vyznamenání a ceny: mezinárodní i zahraniční. 2. Gale Group. 2001. s. 312. ISBN  978-0-7876-3405-6.
  13. ^ A b C d „Dr. E.A. Connally honored by the International Preservation Community“ (PDF). Správa kulturních zdrojů. 19 (9): 44. Citováno 3. srpna 2015.
  14. ^ Sacré, Dirk; Tournoy, Gilbert, eds. (2000). Myricae: Eseje o novolatinské literatuře na památku Josefa IJsewijna. Univerzita v Lovani. p. 98. ISBN  978-90-5867-054-0.
  15. ^ A b C d Rössler, Mechtild; Cameron, Christina (2013). Mnoho hlasů, jedna vize: Počátky úmluvy o světovém dědictví. Ashgate. ISBN  978-1-4094-8477-6.
  16. ^ Madeleine, Regan, ed. (2005). „USA / ICOMOS radí nejlepší světové památkové ceně udílené v Číně“ (PDF). E-Newsletter. Světová archeologická rada. 7: 47. Archivovány od originál (PDF) dne 30. listopadu 2011. Citováno 3. srpna 2015.
  17. ^ „Ann W. Smith, 81; světově proslulý ochránce práv“. The Washington Post. 28.dubna 2006.
  18. ^ „Henry Cleere získal prestižní cenu Gazzola Prize“ (Tisková zpráva). UCL Institute of Architecture. 27. ledna 2015. Citováno 3. srpna 2015.
  19. ^ Vyznamenání a ocenění ICOMOS. Citováno 3/4/2018.
  20. ^ Minulí prezidenti ICOMOS. Citováno 12/12/2015.
  21. ^ Obecná shromáždění ICOMOS. Citováno 12/12/2015.
  22. ^ Rada ICOMOS. Citováno 3/4/2018.

Viz také

externí odkazy