Mezinárodní rada pro památky a sídla - International Council on Monuments and Sites - Wikipedia
![]() | |
Založený | 1965 |
---|---|
Typ | Profesionální tělo |
Umístění | |
Služby | Zachování a ochrana kulturní dědictví místa po celém světě |
Klíčoví lidé | Toshiyuki Kono (předseda); Peter Phillips (generální tajemník); Laura Robinson (generální pokladnice) |
webová stránka | www |
The Mezinárodní rada pro památky a sídla (ICOMOS; Francouzština: Conseil international des monument et des sites) je profesní sdružení, které pracuje na ochraně a ochraně míst kulturního dědictví po celém světě. Nyní se sídlem v Charenton-le-Pont Společnost ICOMOS byla založena v roce 1965 v Varšava v důsledku Benátská charta z roku 1964 a poskytuje rady UNESCO na Památky světového kulturního dědictví.
Myšlenka ICOMOSu se datuje od aténské konference o restaurování historických budov v roce 1931, kterou pořádá Mezinárodní úřad pro muzea. The Aténská charta z roku 1931 představil koncept mezinárodního dědictví. V roce 1964 se konal druhý kongres architektů a specialistů na historické budovy Benátky, přijalo 13 usnesení. První vytvořila Mezinárodní chartu o ochraně a obnově památek a památek, známou pod názvem Benátská charta; druhý, předložený UNESCO, vytvořil ICOMOS k provedení této charty.
ICOMOS má v současné době více než 10 100 jednotlivých členů ve 153 zemích, 110 národních výborech a 28 mezinárodních vědeckých výborech.[1] Až na vzácné výjimky musí mít každý člen kvalifikaci v oboru ochrany přírody a praktický zahradní architekt, architekt, archeolog, antropolog, urbanista, inženýr, správce kulturního dědictví, historik, historik umění, paleontolog nebo archivář.
ICOMOS je partnerem a zakládajícím členem Modrý štít, která pracuje na ochraně světového kulturního dědictví ohroženého válkami a přírodními katastrofami.
Struktura ICOMOS
ICOMOS se skládá ze svých národních výborů (NC), do nichž žádají o členství jednotlivci i instituce. Kromě národních výborů má ICOMOS řadu mezinárodních vědeckých výborů (ISC), v nichž si odborníci a odborníci v určité oblasti činnosti vyměňují názory a debaty.[2]
V čele organizace je prezident, pět místopředsedů, generální tajemník a pokladník, kteří jsou přímo voleni valným shromážděním organizace. 12 dalších členů je voleno rovněž Valné shromáždění do Výkonný výbor a dalších pět členů je kooptováno do výkonné rady, aby zastupovali regiony světa nebo oblasti odbornosti, které po volbách nebyly součástí výkonného výboru. Z moci úřední členové výkonného výboru jsou prezidentem poradní výbor a předchozí prezidenti ICOMOS, kteří se účastní jako poradci. Výkonný výbor je výkonným orgánem ICOMOS.
The poradní výbor se skládá z předsedů národních výborů, předsedů mezinárodních vědeckých výborů a předsedy ICOMOS jako z moci úřední člen.[3] Úkolem poradního výboru bylo poskytovat poradenství a vydávat doporučení Valnému shromáždění a výkonnému výboru v záležitostech týkajících se politických a programových priorit.
Národní výbory
Národní výbory jsou pomocné organizace vytvořené v zemích, které jsou členy UNESCO. Sdružují jednotlivé a institucionální členy a nabízejí jim rámec pro diskusi a výměnu informací. K srpnu 2015 má ICOMOS národní výbory ve 108 zemích.[4] Každý národní výbor přijme svůj vlastní jednací řád a vypracuje svůj vlastní program podle cílů a záměrů ICOMOS.
- ICOMOS-UK - Národní výbor Spojeného království
- ICOMOS Irsko - Irský národní výbor
- USICOMOS - Národní výbor USA
- Austrálie ICOMOS - Národní výbor Austrálie
- ICOMOS Italia - italský národní výbor
Mezinárodní výbory
[5]Tyto subjekty, které se obvykle nazývají „mezinárodní vědecké výbory“ (ISC), se zaměřují na specializované oblasti ochrany kulturního dědictví a jsou tvořeny členy organizace z těchto specializovaných oblastí. Vědecké programy organizace koordinuje „vědecká rada“ složená z prezidentů ISC. V rámci ICOMOS působí tyto ISC:[6]
- Analýza a obnova struktur architektonického dědictví (ISCARSAH)
- Správa archeologického dědictví (ICAHM)
- Kulturní krajiny ICOMOS-IFLA (ISCCL)
- Kulturní cesty (CIIC)
- Kulturní cestovní ruch (ICTC)
- Hliněné architektonické dědictví (ISCEAH)
- Ekonomika ochrany přírody (ISEC)
- Opevnění a vojenské dědictví (IcoFort)
- Dokumentace kulturního dědictví (CIPA)
- Historická města a vesnice (CIVVIH)
- Interpretace a prezentace lokalit kulturního dědictví (ICIP)
- Nehmotné kulturní dědictví (ICICH)
- Právní, správní a finanční záležitosti (ICLAFI)
- Nástěnná malba (nástěnná malba)
- Výbor pro mezinárodní polární dědictví (IPHC)
- Připravenost na riziko (ICORP)
- Rock Art (CAR)
- Shared Built Heritage (ISCSBH)
- Vitráže (ISCV)
- Kámen (ISCS)
- Teorie a filozofie konzervace a restaurování
- Mezinárodní vzdělávací výbor (CIF)
- Podvodní kulturní dědictví (ICUCH)
- Lidová architektura (CIAV)
- Dřevo (IWC)
- Dědictví 20. století (ISC20C)
Charty a doktrinální texty ICOMOS
V tradici Aténské a Benátské charty společnost ICOMOS v letech od svého vzniku vyvinula a přijala řadu dalších chart a doktrinálních textů, které poskytují odborníkům na ochranu dědictví rady při jejich práci. Většina těchto dokumentů je vytvářena mezinárodními výbory organizace a poté přijata na tříletém valném shromáždění. Každý z těchto textů se věnuje konkrétní oblasti odborné praxe v památkově chráněných profesích. Po 17. Valném shromáždění ICOMOS, které se konalo v Paříži v listopadu 2011, je seznam charterů následující:[7]
- Historické zahrady (Charta Florencie) 1981
- Charta na ochranu historických měst a městských oblastí (Washingtonská charta) 1987
- Charta na ochranu a správu archeologického dědictví 1990
- Charta o ochraně a správě podmořského kulturního dědictví z roku 1996
- Charta mezinárodní kulturní turistiky - Správa cestovního ruchu na významných památkách 1999
- Zásady pro ochranu dřevěných konstrukcí 1999
- Charta o lidovém dědictví z roku 1999
- Charta ICOMOS - Zásady pro analýzu, konzervaci a strukturální obnovu architektonického dědictví 2003
- Zásady ICOMOS pro konzervaci a konzervaci-restaurování nástěnných maleb 2003
- Charta ICOMOS o kulturních trasách 2008 [8]
- Charta ICOMOS pro interpretaci a prezentaci míst kulturního dědictví (také známá jako „Charta Ename“) 2008
- Společný ICOMOS - TICCIH Zásady pro ochranu lokalit, struktur, oblastí a krajin průmyslového dědictví 2011
- Vallettské zásady pro ochranu a správu historických měst, měst a městských oblastí 2011 (nahrazuje Washingtonskou chartu)
- Principy ICOMOS-IFLA týkající se venkovské krajiny jako dědictví - 2017
- Dokument o historických městských veřejných parcích - 2017
- Pokyny Salalahu pro správu veřejných archeologických nalezišť - 2017
- Zásady pro zachování dřevěného dědictví - 2017
Kromě výše uvedeného existuje ještě patnáct dalších doktrinálních textů. Patří mezi ně „dokument Nara“.
Mnoho národních výborů ICOMOS přijalo své vlastní charty, které stanovují standardy pro postupy zachování kulturního dědictví na národní úrovni.[9]
ICOMOS a Úmluva o světovém dědictví
V roce 1972 byl ICOMOS pojmenován UNESCO Úmluva o světovém dědictví jako jeden ze tří formálních poradních orgánů Výboru pro světové dědictví spolu s Mezinárodní unie pro ochranu přírody (IUCN) a Mezinárodního střediska pro studium ochrany a obnovy kulturních statků (ICCROM). Jako odborný a vědecký poradce výboru pro všechny aspekty kulturního dědictví zodpovídá ICOMOS za hodnocení všech nominací kulturních statků provedených do Seznam světového dědictví s kritérii stanovenými Výbor pro světové dědictví. Kromě základního kritéria „vynikající univerzální hodnoty“ ICOMOS hodnotí nominace na aspekty související s autenticitou, správou a ochranou, jak je uvedeno v Úmluvě o světovém dědictví.
Hodnocení nominací zahrnuje konzultace mezi širokou odborností představovanou členstvím organizace a jejími národními a vědeckými výbory. Členové jsou také vysíláni na expertní mise k provádění hodnocení jmenovaných nemovitostí na místě. Výsledkem této rozsáhlé konzultace je příprava podrobných doporučení, která jsou předkládána Výboru pro světové dědictví na jeho výročních zasedáních.
ICOMOS se také prostřednictvím svého mezinárodního sekretariátu a svých národních a vědeckých výborů podílí na přípravě zpráv o stavu ochrany objektů zapsaných na seznam světového dědictví. Doporučuje Centrum světového dědictví UNESCO o žádostech o technickou pomoc přijatých od států, které jsou stranami (tj. ratifikovaly) Úmluvy o světovém dědictví. ICOMOS udržuje úplný archiv nominací a zpráv v dokumentačním centru v pařížském sídle.
Dokument Nara o pravosti
V listopadu 1994, v Nara Konference o autentičnosti, ICOMOS zveřejnil Dokument Nara o pravosti, která řeší potřebu širšího chápání kulturní rozmanitosti a kulturního dědictví v zachování úsilí týkající se míst kulturního dědictví.[10][11]
Ocenění Piero Gazzola
V roce 1979 ICOMOS zavedl nejvyšší ocenění, pojmenované po svém prvním prezidentovi Pierovi Gazzolovi, aby ocenil celoživotní úspěchy jednoho z jeho členů. Cena se uděluje každé tři roky a zahrnuje pamětní medaili, diplom a 10 000 amerických dolarů.[12]
Seznam oceněných
- 1981 - Jean Trouvelot[13]
- 1984 - Stanislaw Lorentz[13]
- 1987 - Masuru Sekino[14]
- 1990 - Gertrud Tripp[13]
- 1993 - Bernard Feilden[15]
- 1996 - Ernest Allan Connally[13]
- 1999 - Roland Silva[15]
- 2002 - Cevat Erder[16]
- 2005 - Ann Webster Smith[17]
- 2008 - Carmen Añón Feliu[15]
- 2011 - Nobuo Ito[15]
- 2014 - Henry Cleere[18]
- 2017 - Saleh Lamei Mostafa [19]
Seznam generálních shromáždění, prezidentů a tajemníků ICOMOS
Č. | Čas | Valné shromáždění | Období | Prezident | Generální tajemník | |||
---|---|---|---|---|---|---|---|---|
19. | 2017 | Dillí | ![]() | 2017–2020 | Toshiyuki Kono | ![]() | Peter Phillips | ![]() |
18. | 2014 | Florencie | ![]() | 2014–2017 | Gustavo Araoz | ![]() | Kirsti Kovanen | ![]() |
17. | 2011 | Paříž | ![]() | 2011–2014 | Gustavo Araoz | ![]() | Kirsti Kovanen | ![]() |
16. | 2008 | Québec | ![]() | 2008–2011 | Gustavo Araoz | ![]() | Bénédicte Selfslagh | ![]() |
15. | 2005 | Xi'an | ![]() | 2005–2008 | Michael Petzet | ![]() | Dinu Bumbaru | ![]() |
14. | 2003 | Viktoriiny vodopády | ![]() | |||||
13. | 2002 | Madrid | ![]() | 2002–2005 | Michael Petzet | ![]() | Dinu Bumbaru | ![]() |
12. | 1999 | Mexico City | ![]() | 1999–2002 | Michael Petzet | ![]() | Jean-Louis Luxen | ![]() |
11. | 1996 | Sofie | ![]() | 1996–1999 | Roland Silva | ![]() | Jean-Louis Luxen | ![]() |
10. | 1993 | Colombo | ![]() | 1993–1996 | Roland Silva | ![]() | Jean-Louis Luxen | ![]() |
9. | 1990 | Lausanne | ![]() | 1990–1993 | Roland Silva | ![]() | Bylinková lopata | ![]() |
8. | 1987 | Washington DC. | ![]() | 1987–1990 | Roberto di Stefano | ![]() | Helmut Stelzer | ![]() |
7. | 1984 | Rostock | ![]() | 1984–1987 | Michel Parent | ![]() | Abdelaziz Daoulatli | ![]() |
6. | 1981 | Řím | ![]() | 1981–1984 | Michel Parent | ![]() | Abdelaziz Daoulatli | ![]() |
5. | 1978 | Moskva | ![]() | 1978–1981 | Raymond M. Lemaire | ![]() | Ernest Allen Connaly | ![]() |
4. | 1975 | Rothenburg ob der Tauber | ![]() | 1975–1978 | Raymond M. Lemaire | ![]() | Ernest Allen Connaly | ![]() |
3. | 1972 | Budapešť | ![]() | 1972–1975 | Piero Gazzola | ![]() | Raymond M. Lemaire | ![]() |
2. | 1969 | Oxford | ![]() | 1969–1972 | Piero Gazzola | ![]() | Raymond M. Lemaire | ![]() |
1. | 1965 | Krakov | ![]() | 1965–1969 | Piero Gazzola | ![]() | Raymond M. Lemaire | ![]() |
Reference
- ^ „Představujeme ICOMOS - Mezinárodní radu pro památky a sídla“. www.icomos.org. Citováno 2019-01-06.
- ^ „Stanovy ICOMOS přijaté V. valným shromážděním dne 22. května 1978 v Moskvě“ (PDF). Citováno 2013-12-22.
- ^ Článek 12 stanov ICOMOS přijatých V. valným shromážděním dne 22. května 1978 v Moskvě
- ^ „Členové poradního výboru“ (PDF). International.icomos.org. Citováno 2015-08-05.
- ^ Článek 14 stanov ICOMOS přijatých V. valným shromážděním dne 22. května 1978 v Moskvě
- ^ „Seznam mezinárodních vědeckých výborů“. ICOMOS. Citováno 21. prosince 2013.
- ^ Charty ICOMOS a další doktrinální texty. Citováno 3/4/2018.
- ^ „Charta kulturních tras“ (PDF). Citováno 6. ledna 2019.
- ^ „CHARTY PŘIJATÉ VALNÝM SHROMÁŽDĚNÍM ICOMOS“. ICOMOS. Citováno 21. prosince 2013.
- ^ „Dokumenty k politice kulturního dědictví: Dokument Nara o autentičnosti (1994)“. Getty Conservation Institute. Citováno 13. června 2012.
- ^ „Dokument Nara o pravosti, setkání odborníků“. Centrum světového dědictví UNESCO. Citováno 13. června 2012.
- ^ Ocenění, vyznamenání a ceny: mezinárodní i zahraniční. 2. Gale Group. 2001. s. 312. ISBN 978-0-7876-3405-6.
- ^ A b C d „Dr. E.A. Connally honored by the International Preservation Community“ (PDF). Správa kulturních zdrojů. 19 (9): 44. Citováno 3. srpna 2015.
- ^ Sacré, Dirk; Tournoy, Gilbert, eds. (2000). Myricae: Eseje o novolatinské literatuře na památku Josefa IJsewijna. Univerzita v Lovani. p. 98. ISBN 978-90-5867-054-0.
- ^ A b C d Rössler, Mechtild; Cameron, Christina (2013). Mnoho hlasů, jedna vize: Počátky úmluvy o světovém dědictví. Ashgate. ISBN 978-1-4094-8477-6.
- ^ Madeleine, Regan, ed. (2005). „USA / ICOMOS radí nejlepší světové památkové ceně udílené v Číně“ (PDF). E-Newsletter. Světová archeologická rada. 7: 47. Archivovány od originál (PDF) dne 30. listopadu 2011. Citováno 3. srpna 2015.
- ^ „Ann W. Smith, 81; světově proslulý ochránce práv“. The Washington Post. 28.dubna 2006.
- ^ „Henry Cleere získal prestižní cenu Gazzola Prize“ (Tisková zpráva). UCL Institute of Architecture. 27. ledna 2015. Citováno 3. srpna 2015.
- ^ Vyznamenání a ocenění ICOMOS. Citováno 3/4/2018.
- ^ Minulí prezidenti ICOMOS. Citováno 12/12/2015.
- ^ Obecná shromáždění ICOMOS. Citováno 12/12/2015.
- ^ Rada ICOMOS. Citováno 3/4/2018.
Viz také
externí odkazy
- Oficiální webové stránky
- Seznam národních výborů
- Databáze ICOMOS, unesco.org
- Přátelé světového dědictví Nezisková organizace, která identifikuje projekty podporující místní podniky cestovního ruchu, které mohou pomoci zmírnit chudobu a chránit místa světového dědictví.
- Dokument Nara o pravosti (1994)
- Modrý štít