Indiculus superstitionum et paganiarum - Indiculus superstitionum et paganiarum

Faxová reprodukce prvních dvaceti kapitol kapitoly Indiculus superstitionum et paganiarumpod Starosaský křestní slib

The Indiculus superstitionum et paganiarum (Malý rejstřík pověr a pohanství) je latinský sbírka kapituláry identifikace a odsouzení pověrčivých a pohanských vír nalezených na severu Galie[1] a mezi Sasové v době jejich podrobení a přeměny Karel Veliký.

Z původního rukopisu zůstala pouze obálka, která obsahuje třicet kapitol. Rukopis je uložen v Vatikánská knihovna ve sbírce (Codex Palatinus Latinus 577), který pravděpodobně pochází z Fulda a odtud cestoval do Mainz, přijíždějící tam v roce 1479. Z Mohuče šla do Bibliotheca Palatina v Heidelberg, a do Říma dorazil nejpozději v roce 1623 Indiculus je tzv Starosaský křestní slib. Text se upravuje v Karlomanni Principis Capitulare, publikoval Monumenta Germaniae Historica.

datum

Codex Palatinus Latinus Zdá se, že 577 bylo zkopírováno ca. 800 v Fulda nebo Mainz. Alain Dierkens argumentuje na základě volby slova (korespondence mezi frází superstitionem et paganiarum a dikci, kterou Boniface použil ve své 742[2] dopis Papež Zachary ) a srovnání obsahu Indiculus a závěry Concilium Germanicum (744), že Indiculus byl skutečně připojen nebo se vztahoval k rozhodnutím učiněným na Concilium Germanicum a dvou následných franských synodách v Estinnes a Soissons.[3] Jinými slovy, nebyly produktem písaře z konce sedmého století ve Fuldě, ani zákazy, které by konkrétně nebo výlučně směřovaly k Sasům.[1]

Význam

Rejstřík poskytuje cenný vhled do náboženské kultury pohanských Sasů (z křesťanského hlediska) a do každodenních praktik křesťanských misionářů působících v této oblasti. Vzhledem k tomu, že je víceméně moderní s aktivitami společnosti Svatý Bonifác v současném Německu byl označován za „vůdčí vliv“ na jeho sestavení.[4] Podle Alaina Dierkensa Indiculus, který podle něj pochází z „doprovodu“ Bonifáce, dokazuje pokračující praxi předkřesťanských praktik, včetně věštění, používání amuletů, magie a čarodějnictví, a naznačuje, že církev povolila nebo transformovala určité praktiky, kterými byla nelze vyhnat.[5]

Edice

Viz také

Reference

Poznámky
  1. ^ A b Dierkens 24.
  2. ^ Tangl, dopis 50, 80 a násl.
  3. ^ Dierkens 23.
  4. ^ Filotas 173.
  5. ^ Dierkens 25-26.
Bibliografie
  • Dierkens, Alain (1984). „Superstitions, christianisme et paganisme à la fin de l'époque mérovingienne: à propos de l'Indiculus superstitionem et paganiarum". V Hervé Hasquin (ed.). Magie, čarodějnictví, parapsychologie. Brusel: Éditions de l'Université de Bruxelles. str. 9–26.
  • Filotas, Bernadette (2005). Pohanští přeživší, pověry a populární kultury v raně středověké pastorační literatuře. Papežský institut středověkých studií. Studie a texty. 151. Toronto: Papežský institut středověkých studií. ISBN  978-0-88844-151-5.
  • Homann, Holger. Der Indiculus superstitionum et paganiarum und verwandte Denkmäler. PhD., Filozofická fakulta, Univerzita v Göttingenu, 28. listopadu 1966.
  • Homann, Holger; Eckard Meineke a Ruth Schmidt-Wiegand. Indiculus superstitionum et paganiarum. In: Heinrich Beck, Dieter Geuenich, Heiko Steuer (eds.), Reallexikon der Germanischen Altertumskunde Svazek 15. Berlín / New York: de Gruyter, 2000. ISBN  3-11-016649-6. 369–384.
  • Saupe, Heinrich Albin. Der Indiculus superstitionum et paganiarum, ein Verzeichnis heidnischer nnd abergläubischer Gebräuche und Meinungen aus der Zeit Karls des Großen, aus zumeist gleichzeitigen Schriften erläutert. Programm der Städtischen Realgymnasiums zu Leipzig, 1890.
  • Tangl, Michael (1916). Die Briefe des Heiligen Bonifatius und Lullus. Monumenta Germaniae Historica, Epistolae Selectae. 1. Berlín: Weidmann.