Igino Giordani - Igino Giordani

Boží služebník
Igino Giordani
Giordani con i giovani.jpg
„Foco“, Giordani
narozený(1894-09-24)24. září 1894
Tivoli, Lazio, Itálie
Zemřel18.dubna 1980(1980-04-18) (ve věku 85)
Rocca di Papa, Itálie

Igino Giordani (Hyginus Giordani), (24. září 1894 - 18. dubna 1980) byl italský politik, spisovatel a novinář, narozen v Tivoli. Byl také významnou osobností katolické / ekumenické Fokoláre Hnutí.

Životopis

Časný život

Igino byl prvním ze šesti dětí Mariana a Ursuly Antonelli. V roce 1900 začal základní škola, po jehož ukončení se vyučil jako a kamenný zedník, ve stopách svého otce.[1] Muž, pro kterého udělal nějakou práci, zaplatil za to, že se zúčastnil diecéze Seminář na Tivoli. Udělal své bakalaureát a navštěvoval Fakultu humanitních věd na Vysoké škole ekonomické v Praze University of Rome.[2]

V době první světová válka, Giordani byl podporučík, na Řeka Isonzo u 111. pěšího pluku a v roce 1916 byl těžce zraněn a převezen k nemocnice,[2] kde ukončil studium literatury a filozofie. Po získání jeho Bakalář v oboru dopisů začal učit a zároveň zahájil první spolupráce a příspěvky do recenzí, časopisů a novin.

2. února 1920 se oženil v Tivoli, Mya Salvati a přestěhoval se do Řím. Měli čtyři děti: Mario, Sergio, Brando a Bonizza (Ganjawala Aragno). Na podzim se setkal Luigi Sturzo a připojil se k Italské lidové straně.[3] V říjnu napsal své první politické články pro Il Populo Nuovo , jeho týdeník. Giordani se stal redaktorem v roce 1924.

Po specializovaném kurzu v Bibliografie a Knihovna Studie v Spojené státy, kde se stal a Terciární z Dominikánský řád v roce 1928,[4] byl najat jako Knihovník na Vatikánská knihovna.[2] Byl editorem jedné z prvních organických příruček pro katalogizaci jejích tištěných děl a ručně psaných rukopisů. Režíroval také deník Fides.[3] V témže roce se o něj zvlášť staral Alcide De Gasperi který byl nedávno propuštěn z vězení a aby odstranil obtěžování policií. Igino Giordani si vzpomněl na svůj zásah Benito Mussolini:

Vzpomínám si, že jsem odešel od jezuitského otce Tacchiho Venturiho, který měl u Il Duce značné uznání, a prosil ho, aby zasáhl, a následně byl De Gasperi ponechán v míru. Bylo mi řečeno, že když pracoval na svědomí Mussoliniho, byl překvapen a že i De Gasperi byl ohromen; Mussolini však vydal rozkaz nechat ho v klidu.

— Igino Giordani v rozhovoru o De Gasperim propuštěn Historia [5]

Dne 2. Června 1946 byl zvolen do ústavodárného shromáždění Itálie pro okres z Řím V srpnu vystřídal Guido Gonella ve vedení časopisu Il Populo (1946-1947). V listopadu téhož roku byl zvolen do městské rady (nebo komuny) v Římě.

Fokoláre

Dne 17. Září 1948 v Montecitorio setkal se Chiara Lubich a poté sdílel ideály Hnutí fokoláre, kterou založila v roce 1943. Igino Giordani byl první ženatý laik, který přijal sliby zasvěcení na Bůh v hnutí fokoláre. Velmi se obrátil na zakladatelku Chiaru Lubich se všemi svými zkušenostmi v politické a křesťanské sféře, s jeho znalostmi realit manželského života, v rodině i ve vzdělávání. Říká, že „v něm viděla celé lidstvo“; považovala ho za „semeno pro všechna laická povolání“ v hnutí fokoláre, počínaje ním „gen“ (hnutí mladých lidí, „nová generace“), ale v jeho postavě „viděla“ i kněze, řeholníky a mladé semináře a nováčky, kteří se měli připojit k Hnutí. Viděla v něm „toto samotné lidstvo shrnuté a obnovené ideálem jednoty“; On byl „Foco“, „oheň“ hnutí, protože ho považovala za investovaného se skutečným charismatem hnutí. Za to všechno krátce po smrti Igina ho Chiara spolu s knězem Pasquale Foresim a německým biskupem Klausem Hemmerlem prohlásili za „spoluzakladatele“ hnutí.[3]

Byl jedním z autorů prvního Účtovat na odpůrci z důvodu svědomí V roce 1949. Poté, v roce 1953, rezignoval na politiku a byl zaměstnancem Osservatore Romano a Il Populo. Během tohoto období se věnoval intenzivní kulturní činnosti.

Prostřednictvím svých knih a různých novinářských aktivit očekával v letech před Druhým vatikánským koncilem některá témata týkající se spirituality rodiny a role laiků v církvi. Z tohoto důvodu je často připomínán jako předchůdce koncilní obnovy.

Pokračoval jako důležitý pracovník v hnutí fokoláre:

  • V roce 1959 byl jmenován redaktorem Città Nuova. “
  • V roce 1961 byl umístěn do čela „Centro Uno“, ekumenické hnutí.
  • V roce 1965 byl jmenován prezidentem Mezinárodního institutu Mystici corporis v Loppiano.

Po smrti této manželky a se souhlasem svých dětí žil posledních sedm let svého života v komunitě „fokoláre“ v Rocca di Papa.

Jeho dílo a jeho ideály jsou udržovány mnoha asociacemi, které jsou pojmenovány na jeho počest.

Jeho příčina kanonizace je v současné době podporována a jeho příčina byla dokončena v diecézní fázi 27. září 2009.

Funguje

Bibliografický záznam, který napsal Thomas Sally a publikoval v Giordani segno dei tempi nuovi, Rome, 1994, s. 175–192, obsahuje 104 titulů včetně esejů a překladů, kromě seznamu menších esejů vydaných jako brožury nebo seriály a originály jsou uchovány v archivech centra Igino Giordani v Rocca di Papa. Uvádíme zde některé z nejdůležitějších titulů:

  • Rivolta cattolica, Turín, Gobetti, 1925 (pozdější vydání z roku 1945, 1962, 1997);
  • Le due città: religione e politica nella vicenda delle liberta umane, Řím, Città Nuova Editrice, 1961;
  • Segno di contraddizione, Brescia, Morcelliana, 1933, (následující vydání 1934, 1941, 1944, 1964);
  • La repubblica dei marmocchi, Řím, Casa Ed. Pro Familia, 1940, (následující vydání 1940, 1963, 2003);
  • La rivoluzione cristiana, Řím, Città nuova, 1969;
  • Famiglia comunità d'amore, Rome, Città nuova, 1969, (postupná vydání 1991, 1994);
  • Pensiero sociale della Chiesa oggi, Řím, Città nuova, 1974;
  • Diario di fuoco, Řím, Città nuova, 1980 (následná vydání 1985, 1990, 1992, 1999, 2001);
  • Memorie di un cristiano ingenuo, Rome, Città nuova, 1981 (následná vydání 1984, 1994);
  • Il laico chiesa: la vocazione dei laici. Pagine scelte, editoval Tommaso Sorgi, Rome, Città nuova, 1987, (následná vydání 1988);

Dědictví

Je pro něj pojmenována ulice v Římě a také ulice v Tivoli, Via Igino Giordani. Sorocaba, Brazílie má Rua Igino Giordani.

Viz také

Poznámky

  1. ^ „Biografie Igino Giordani“, Centrum Igino Giordani
  2. ^ A b C „Servo di Dio Igino Giordani“, Santi e Beati, 16. června 2017
  3. ^ A b C "Igino Giordani", Nové Město - Filipínské vydání, 20. října 2018
  4. ^ I. Giordani, Erinnerungen, München u.a. 1991, 46; Zaida Ferreira Rocha, Kleine Geschichte des Europäischen Rates der Dominikanischen Laiengemeinschaften, Johannes Weise, Hg., Jeder ist ein Wort Gottes für die Anderen, Leipzig 2009, 18-33, 20; Agenzia Fides 6/4/2004 - Righe 29; Parole 412
  5. ^ I Igino Giordani, Alcide De Gasperi, il ricostruttore článek publikovaný v Historia Duben 1963, č. 65, strana 20

Bibliografie

  • Tommaso Sorgi, Giordani segno di tempi nuovi, Řím, Città nuova, 1994, s bohatou a komplexní bibliografií v příloze;
  • Tommaso Sorgi, Un'anima di fuoco: profilo di Igino Giordani, 1894-1980, 2. vydání, Řím, Città Nuova, 2003;

externí odkazy