Dějiny školství v Čadu - History of education in Chad

Založení protestant misijní školy na jihu Čad ve 20. letech 20. století a poté římský katolík a koloniální státní zařízení v pozdějších desetiletích znamenala počátek západního vzdělávání v Čadu.

Koloniální éra

Od počátku koloniální správa vyžadovala, aby byly všechny instrukce francouzština, s výjimkou hodin náboženství, které lze vyučovat v místních jazycích. Již v roce 1925 zavedl stát standardní osnovy pro všechny instituce, které si přály oficiální uznání a vládní dotace. Stát rozšířil svůj vliv na vzdělávání, přestože většina čadských studentů navštěvovala soukromé kurzy misijní školy před druhá světová válka.[1]

Vzdělávání v Čadu se zaměřilo na primární instrukce. Do roku 1942 studenti, kteří toužili po sekulárních středoškolské vzdělání musel chodit do škol v Brazzaville, hlavní město AEF. Toto omezení omezovalo počet studentů středních škol. Mezi první světová válka a druhá světová válka, studoval v Brazzaville jen tucet Čadianů. Poté, co byli v Brazzaville, dostali studenti spíše technický výcvik než a svobodná umění vzdělání, vstup do tříletých programů určených k výrobě zdravotnických asistentů, úředníků nebo techniků na nízké úrovni. Státní střední školy byly otevřeny v Čadu v roce 1942, ale uznávané certifikační programy začaly až v polovině padesátých let.[1]

Nezávislost

Při nezávislosti v roce 1960 stanovila vláda cíl univerzální základní vzdělání a školní docházka byla povinná až do dvanácti let. Rozvoj standardních učebních plánů však brzdil omezený počet škol, existence dvou- a tříletých zařízení vedle standardních pětiletých a sedmiletých vysokých škol a lyceí a muslimský preference pro Korán vzdělávání. V polovině šedesátých let však bylo ve škole 17 procent studentů ve věku od šesti do osmi let. Toto číslo představovalo podstatný nárůst oproti 8 procentům navštěvujícím školu v polovině 50. let a proti 1,4 procentům bezprostředně po druhé světové válce. Přestože akademický rok v Čadu odpovídá francouzskému rozvrhu, který probíhá od října do června, není to zvlášť vhodné pro zemi, kde je nejteplejší část dubna a května.[1]

Koránové školy v saharských a sahelských oblastech učí studenty číst arabština a recitovat verš Koránu. Ačkoli tradiční islámské vzdělávání na sekundární úrovni existuje od devatenáctého století, studenti, kteří hledají pokročilé učení, obvykle studovali v severních Kamerun, Nigérie, Súdán nebo na Středním východě. Mezi moderní islámské střední školy v Čadu patřila Ecole Mohamed Illech, která byla založena v roce 1918 a byla vytvořena po vzoru egyptských vzdělávacích institucí. Mezi další školy patřila Lycée Franco-Arabe, založená koloniální správou v roce Abéché v roce 1952. Lycée nabídlo směs arabského, koránského a světského francouzského vzdělání. Mnoho pozorovatelů věřilo, že ačkoli bylo vytvoření francouzsko-islámského studijního programu chvályhodné, hlavním cílem administrativy bylo spíše čelit cizímu islámskému vlivu než nabízet životaschopné alternativní osnovy.[1]

Přes vládní úsilí zůstala celková úroveň vzdělání na konci prvního desetiletí nezávislosti nízká. V roce 1971 asi 88 procent mužů a 99 procent žen starších patnácti let neumělo číst, psát nebo mluvit francouzsky, v té době jediným oficiálním národním jazykem; gramotnost v arabštině činila 7,8 procenta. V roce 1982 činila celková míra gramotnosti přibližně 15 procent.[1]

Rozvoj čadského školství od získání nezávislosti bránily zásadní problémy. Financování bylo velmi omezené. Veřejné výdaje na vzdělávání činily v roce 1963 pouze 14 procent státního rozpočtu. Výdaje se v příštích několika letech zvýšily, ale ke konci dekády poklesly. V roce 1969 kleslo financování školství na 11 procent rozpočtu; v příštím roce poklesla ještě dále na 9 procent. Na konci 80. let vláda vyčlenila na vzdělávání pouze asi 7 procent svého rozpočtu, což je číslo nižší než u všech kromě několika afrických zemí.[1]

Omezené vybavení a personál také znesnadnilo vzdělávacímu systému poskytovat odpovídající pokyny. Přeplněnost je velkým problémem; některé třídy mají až 100 studentů, z nichž mnozí jsou opakovači. V letech těsně po získání nezávislosti mělo mnoho učitelů základních škol pouze okrajovou kvalifikaci. Na sekundární úrovni byla situace ještě horší; na konci šedesátých let například Lycée Ahmad Mangué v Sarh (dříve Fort-Archambault) měla mezi několika desítkami členů fakulty jen hrstku Čadianů. Během těchto let chyběl Čad dostatečný prostor pro technické a odborné vzdělávání vyškolit potřebné techniky na střední úrovni, a nebyl žádný univerzita.[1]

V 70. a 80. letech dosáhl Čad značného pokroku při řešení problémů zařízení a personálu. Pro zlepšení výuky byly pro učitele základních škol zavedeny kontrolní schůzky a aktualizační programy. Na sekundární úrovni se v řadách fakulty umístil stále větší počet Čadianů. Během školního roku 1971–72 byl dále Université du Tchad otevřela dveře.[1]

Dalším problémem nezávislosti bylo, že francouzština osnovy čadských škol omezovaly jejich účinnost. Primární výuka probíhala ve francouzštině, ačkoli většina studentů při vstupu do školy nemluvila tímto jazykem a metody a materiály pro výuku často špatně vyhovovaly venkovskému prostředí většiny škol. Akademický program zděděný po francouzštině navíc nepřipravil studenty na možnosti zaměstnání v Čadu. Od konce 60. let se vláda pokusila tyto problémy řešit. Řada modelových škol zavrhla francouzský styl formálního klasického vzdělávání ve prospěch nového přístupu, který učil děti reinterpretovat a modifikovat své sociální a ekonomické prostředí. Místo toho, aby se francouzské děti učily francouzštinu, jak se na francouzských školách vyučovalo, ji modelové školy učily vhodněji jako cizí jazyk. Tyto nové školy rovněž zavedly kurzy základních dovedností ve čtvrtém ročníku základní školy. Studenti, kteří by pravděpodobně nešli na střední školu, dostali příležitost navštěvovat zemědělská výcviková střediska.[1]

Všechny předchozí problémy byly komplikovány čtvrtou obtížností: Čadská občanská válka. O tom, jak tento konflikt narušil vzdělávání, bylo napsáno konkrétně málo, ale lze rozumně předpokládat několik účinků. Nedostatečné zabezpečení v rozsáhlých částech země nepochybně znesnadnilo vysílat učitele na jejich pracovní místa a udržovat je tam, což bylo obzvláště problematické, protože jako státní zaměstnanci byli učitelé často ztotožňováni s vládními politikami. Kromě toho válka vyvolala mobilitu, která zmátla pokusy přimět děti pravidelně navštěvovat kurzy. Přesměrování zdrojů do konfliktu také zabránilo vládě v udržení úrovně výdajů zjištěných při nezávislosti, což ještě méně rozšiřuje dostupné finanční prostředky. Nakonec si násilí vybralo svou daň mezi učiteli, studenty a zařízeními. Jedním z dramatičtějších případů to bylo zničení a rabování základních škol, lyceí a dokonce i národních archivů připojených k Université du Tchad během bitev o N'Djamena v letech 1979 a 1980.[1]

Vláda vyvinula velké úsilí k překonání těchto problémů. V roce 1983 ministerstvo plánování a rekonstrukce uvedlo, že otevření školního roku 1982–83 bylo nejúspěšnější od převratů v roce 1979. V roce 1984 Université du Tchad, Ecole Nationale d'Administration a Ecole Nationale des Travaux Publics znovu otevřeli své dveře.[1]

Ministerstvo školství

Na konci 80. let bylo za veškeré formální vzdělávání odpovědné ministerstvo školství. Kvůli letům občanských sporů však místní komunity převzaly řadu funkcí ministerstva, včetně výstavby a údržby škol a výplaty platů učitelů.[1]

Reference

  1. ^ A b C d E F G h i j k l Studie o čadské zemi. Tento článek včlení text z tohoto zdroje, který je v veřejná doména.