Hans-Friedrich Blunck - Hans-Friedrich Blunck

Hans-Friedrich Blunck (3. září 1888 - 24. dubna 1961) byl Němec právník a spisovatel. V době Třetí říše, působil na různých pozicích v nacistický kulturní instituce.

Život

V roce se narodil Blunck, učitelův syn Altona u Hamburg a studoval zákon na University of Kiel a Univerzita Ruprechta Karla v Heidelbergu. Na druhé univerzitě Blunck získal doktorát v roce 1912 disertační prací Die Anefangsklage. Eine rechtsgeschichtliche Studie.

Byl povolán do sil v První světová válka a sloužil jako důstojník. V letech 1920 až 1928 pracoval jako vládní poradce a od roku 1925 do roku 1928 jako a syndic na Univerzita v Hamburku.

Blunck žil v letech 1919 až 1924 v okrese Vierbergen Ahrensburg a později žil v Hoisdorf. V roce 1931 se Blunck přestěhoval do svého statku „Mölenhoff“ v Grebinu poblíž Plön.

V letech 1920 až 1940 publikoval Blunck mnoho romány a příběhy, které jsou v moderní době považovány za pokus o nastolení cesty k Národní socialismus. Blunck se zvláště zajímal Severské témata a Hanzovní historii, kterou formoval s důrazem na nacionalistické aspekty a „völkisch "myšlenkové tělo. Jeho práce zahrnuje konflikty s germánský panteon, Severské ságy, pohádky, duchařské historky a Nízký saský poezie.

Po Adolf Hitler a nacisty chytil moc, Blunck byl vybrán 7. Června 1933 jako druhý předseda Sekce pro poezii Pruská akademie umění; první předseda byl Hanns Johst. Blunck předtím převzal jeden z příspěvků, který nakonec zůstal otevřený židovský členové byli vyloučeni.

V roce 1933 dostal Blunck rozkaz převzít funkci prvního prezidenta Komory pro říšskou literaturu (Reichsschrifttumskammer), jehož úkolem bylo podporovat kontrolu a Gleichschaltung literární produkce a distribuce. Blunck podepsal „slib nejvěrnější věrnosti „Adolfu Hitlerovi ve stejném roce. Avšak do října 1935 byl z této pozice odvolán v Hans Hinkel podnět. Na rozdíl od svého nástupce Johsta ještě nebyl Blunck členem NSDAP (Nacistická strana) a vystupoval proti pronásledování Židů, kteří sloužili v první světové válce. Blunck byl jmenován zahraničním zástupcem říšské literární komory a čestným „předsedou podle seniority“.

V roce 1936 založil Blunck „Nadaci německých děl v zahraničí“ („Stiftung Deutsches Auslandswerk“), jehož cílem bylo propagovat pozitivní obraz Třetí říše v zahraničí. Vstoupil do nacistické strany v roce 1937.

Blunck se stal členem „Eutiner Dichterkreis “, jedna z nejhorlivějších nacistických básnických společností ve Třetí říši, jejíž patronem byl Hinrich Lohse (ostatní členové byli Gunnar Gunnarsson, Helene Voigt-Diederichs, a Gustav Frenssen ). Blunck byl prvním prezidentem a od roku 1940 působil jako čestný prezident nadace, která po konzultaci s říšskými ministerstvy a organizacemi NSDAP koordinovala aktivity německých společností se sídlem v zahraničí.

V roce 1952 Blunck vydal své monografie pod názvem Unwegsame Zeiten („Pathless Times“). Zemřel 24. dubna 1961.

Citace

Slova v noci (po první světové válce)
Mnoho mrtvých cestuje po Německu,
Mnoho duší neznámých mrtvých,
Plní ustaraných otázek, zda zemřeli nadarmo
A ptát se, jestli si je připomínáme.
Odpověď dává - protože ostatní mlčí - básník
V noci truchlí po temných ulicích
A staví v jeho srdci pomníky za mrtvé. -
Protože ví, že mnoho dalších zemře,
Před založením věčné říše všech Němců;
Obrací své srdce v zástavu a obejme stíny
Políbí jejich rány a stará se o jejich vystřelená čela,
Chrání je a odrazuje slova nenávisti,
Že se svět šíří proti mrtvým
A milovaná země, která ztratila svobodu.
Básník vždy bude zpívat o právu všech národů
Splést svůj vlastní osud.
Vždy bude básník požadovat jednotu všech Němců,
Jeho srdce by zemřelo, kdyby neměl naději.
A vy, moji mrtví přátelé, jste nepadli nadarmo.
Dnes Bůh mlčí, ale promluví znovu,
Rozdrtí sílu zbraní
Odfoukne sílu nenávistníků jako prach v bouři.
Doufám, moji bratři, a chraňte se, připomínejte mrtvé
V hloubce tvých zářících srdcí a tvé víry.
(v antologii „Balady a básně“)[1]

Básně znepokojující (1934)
Já
Ptáš se, příteli, kde vidíme náznaky,
- Ty dupe - jak si jen přejeme spravedlnost
A mír, vždy mír?
Předtuchy, které nás dnes probouzí
Jsou stejní, kteří dřív zvedli hlavu -
Stále si pamatujete - před obrovským Hororem ve světě.
Bouře, které nás dnes sucho obklopují,
Jsou stejní jako ... Pane, nedopusť to!
(v antologii „Balady a básně“)[2]

Probuzení
1. Rád otevřu oči.
Před ranním oknem
Kos zpívá svůj pozdrav
Stále klidný a něžný jako stříbřitý proud
V prvním odlivu východního světla.
2. A moje rty se smějí, protože
Moje žena otevře víčka
A stále snění poslouchá ptáka
A přijímá své štěstí
A stará se o svého milovaného.
3. Nyní ji chytím za ruku
A tiše ho líbám:
A oba posloucháme, okouzleni,
Jak to splétá píseň z větve do větve
A vidíme světlo blikat oknem.
4. Ó, až jednoho dne odjedeme,
Takto bychom chtěli být vzkříšeni:
Vzrušený písní kosu
Kryté stejnou přikrývkou
A poslouchat ruku v ruce.
(v antologii „Balady a básně“)[3]

Literatura

  • Jürgen Blunck: Bibliographie Hans Friedrich Blunck. Mit einem Anhang: Schriften von und über Barthold Blunck. Hamburk: Ges. zur Förderung d. Werkes von Hans Friedrich Blunck e. V. 1981. (= Jahrbuch der Gesellschaft zur Förderung des Werkes von Hans Friedrich Blunck; 1981)
  • W. Scott Hoerle: Hans Friedrich Blunck. Básník a nacistický spolupracovník. 1888-1961. Oxford, USA: Peter Lang. 2003. (= Studie v moderní německé literatuře; 97) ISBN  0-8204-6292-6
  • Christian Jenssen: Hans Friedrich Blunck. Leben und Werk. Berlin: Buch- und Tiefdr.-Ges., Abt. Buchverl. 1935.
  • Kai-Uwe Scholz: Chamäleon oder Die vielen Gesichter des Hans-Friedrich Blunck. Anpassungsstratregien eines prominenten NS-Kulturfunktionärs vor und nach 1945. In: Ludwig Fischer (Hrsg.): Dann waren die Sieger da. Studien zur literarischen Kultur v Hamburku 1945-1950. Hamburk: Dölling und Galitz. 1999. (= Schriftenreihe der Hamburgischen Kulturstiftung; 7) ISBN  3-930802-83-X

Reference

  1. ^ Antologie: Balladen und Gedichte (tj. Balady a básně), Hanseatische Verlagsanstalt Hamburg, 1937, s. 225. Originál v němčině: „Worte in der Nacht / Viele Tote fahren wieder über Deutschland, / Viele Seelen unbekannter Toter, / Banger Fragen voll, ob sie vergeblich starben, / Ob wir ihrer heimlich wohl gedenken. / Antwort gibt, da die andern schweigen, der Dichter / Und trauert längs der dunklen Straßen der Nacht / Und richtet den Toten das Denkmal seines Herzens. - / Denn er weiß, dass noch viele sterben werden, / Bis das ewige Reich aller Deutschen ersteht; / Er setzt sein Leben zu Pfand und umarmt die Schatten, / Küsst ihre Wunden und schließt die zerschossenen Stirnen / Und fängt die Worte des Hasses schützend auf, / Die die Welt gegen die Toten ausstreut / Und gegen ein vielgeliebtes Land, das seine Freiheit verlor. vom Recht der Völker sprechen, / Ihr eigenes Schicksal zu weben, / Immer wird der Dichter die Einheit der Deutschen verlangen, / Sein Herz stürb ', wenn er die Hoffnung nicht hätte. / Auch ihr, meine toten Freunde, seid nicht umsonst gefallen. / Heute noch schweigt Gott, er wird wieder reden, / Die Macht der Geschütze wird er tilgen, / Die Macht der Hasser wird er fortblasen wie Staub vorm Sturm. / Hofft, meine Brüder, und wappnet euch, denkt der Toten / In der Tiefe eures glühenden Herzens und eures Glaubens. "
  2. ^ Antologie: Balladen und Gedichte (tj. Balady a básně), Hanseatische Verlagsanstalt Hamburg, 1937, s. 222. Originál v němčině: „Gedichte der Sorge (1934) / I / Du fragst mich, Freund, wo wir den Vorspuk sehn, / - Mein Tor - da wir doch nichts denn Recht und Frieden / Und immer wieder Frieden heischend stehn? - / Die Wetterzeichen, die uns heute wecken, / Es sind die gleichen, die sich einstmals hoben - / Wisst ihr es noch - vorm großen Welterschrecken. / Die Stürme, die uns wüstenhaft umwehn, / Es sind die gleichen wie - Herr, lass es nicht geschehn! "
  3. ^ Antologie: Balladen und Gedichte (tj. Balady a básně), Hanseatische Verlagsanstalt Hamburg, 1937, s. 291. Originál v němčině:
    „Erwachen / 1. Ich tu entzückt die Augen auf. / Vor meinem Morgenfenster / trillert die Amsel ihren Gruß, / noch leis, zart wie ein Silberfluss / in ersten Ostens Lichterguss. / 2. Und meine Lippen lachen, weil / mein Weib die Lider öffnet, / aus letztem Traum dem Vogel horcht / und schon von ihm den Glücksschein borgt / und gleich nach ihrem Liebsten sorgt. / 3. Nun fang ich ihre Hand und zieh / sie still an meine Lippe; / und beide lauschen wir entrückt, / wie Zweig an Zweig das Liedlein pflückt / und erstes Licht ins Fenster zückt. / 4. Ach, wenn eir gestorben sind, / so möchten wir erwachen: / von einer Amsel Schlag geweckt, / von gleicher Decke überdeckt / Ruční gestreckt. “

externí odkazy