Gottlob Heinrich Curt von Tottleben - Gottlob Heinrich Curt von Tottleben

Hrabě von Tottleben

Gottlob Curt Heinrich Graf von Tottleben, Herr auf Tottleben, Zeippau und Hausdorf im Saganschen (taky Tottleben, Todtleben Todleben; ruština: Готлиб-Генрих Тотлебен) (21. prosince 1715 - 20. března 1773) byl a Němec -narozený Ruská říše Všeobecné známý svým dobrodružstvím a rozporuplnou vojenskou kariérou během Sedmiletá válka a pak Rusko-turecká válka (1768–1774) jako velitel prvních ruských expedičních sil v Gruzii.

Ranná kariéra

Totleben se narodil v roce Tottleben, Durynsko a sloužil u soudu v Augustus III, Polský král a saský kurfiřt. Po obvinění z korupce uprchl ze Saska. Poté působil různá období u soudů v Saxe-Weissenfels, Bavorsko, Nizozemská republika Během Válka o rakouské dědictví a Království Pruska. V roce 1747 je zmíněn jako velitel pluku pěchoty Nizozemské republiky, ale pluk existoval pouze na papíře a nebyl nikdy realizován. Do té doby už měl pověst darebáka.[1]

Hrabě Totleben vstoupil do ruských služeb během Sedmiletá válka (1757-1763). Vyznamenal se na Bitva u Kunersdorfu (1759) a byl povýšen na generála. Totleben získal zvláštní slávu jeho krátké zaměstnání z pruský hlavní město Berlín v roce 1760.[2] Krátce, záloha Fridrich Veliký Je Pruská armáda přinutil ho k ústupu. V červnu 1761 byl obviněn ze zrady a zatčen Pomořansko. Odesláno v řetězech uživateli Petrohrad, byl odsouzen k smrti prostřednictvím čtvrtletí, ale císařovna Kateřina Veliká odpustil mu v roce 1763. Přesto byl Totleben zbaven všech svých titulů a ocenění a poslán do exilu do zahraničí (nebo do Sibiř, podle jednoho účtu[2]).

Expedice do Gruzie

V roce 1768, s vypuknutím válka s Osmanská říše, byl znovu povolán do aktivní služby, tentokrát v Zakavkazsko, kde poprvé v historie rusko-tureckých válek, Catherine se rozhodla zorganizovat vojenský odklon proti hraničním provinciím Osmanů. Totleben se tak stal prvním velitelem, který přes Zakavkazsko přivedl organizovanou ruskou vojenskou sílu Daryal Pass.[3] Dostal pokyn, aby spojil své síly s Kingem Heraclius II Gruzie kteří doufali, že ve spojení s Ruskem dobijí osmanské jižní gruzínské země. Totleben se však brzy pohádal s gruzínským králem a jeho veliteli, kterými pohrdal jako „neznalými orientály“[4] a požadoval vyloučení všech gruzínských důstojníků z kombinované armády. Několik ruských důstojníků plánovalo proti Totlebenovi, který zase obvinil Gruzínce z podněcování všech intrik.[5] Vztahy mezi ruským velitelem a Heracliem byly vystaveny většímu napětí v dubnu 1770, kdy rusko-gruzínská armáda pochodovala proti Achaltsikhe, osmanská pevnost v Gruzii. Totleben najednou projevil neochotu zapojit se do bitvy a opustil krále na bojišti. Zatímco bitva zuřila mezi Gruzínci a Turky, Totleben pochodoval k Tiflisovi a spojil se se skupinou opozičních gruzínských šlechticů, aby provedli převrat. Heracliusovo vítězství nad Turky u Bitva o Aspindzu učinil tento plán nerealizovatelným. Ruská vláda vyslala kapitána Yazykova, aby záležitost prošetřil, ale Totleben už do ní vstoupil Imereti, západní Gruzie, kde jednal energičtěji. Totleben zbavil Turky pevností Shorapani a Baghdati a pomohl Kingovi Solomon I z Imereti získat zpět jeho kapitál Kutaisi dne 6. srpna 1770. Poté na svém pochodu k. směroval 25 000 osmanských vojsk Černé moře a oblehli pevnost Poti. Totleben se však znovu ocitl ve středu intrik mezi Šalomounem a jeho vzdorovitými vazalskými knížaty Mingrelia a Guria kteří chtěli proti sobě zajistit ruskou podporu. Obléhání Poti obléhatelům nedopadlo dobře a Totlebenovy vztahy se Šalomounem se rychle zhoršily.[5] Totleben byl odvolán z Gruzie v lednu 1771[6] a pověřen vedením divize v Varšava kde brzy zemřel. (Pozadí viz Ruské dobytí Kavkazu.)

Poznámky

  1. ^ F.L. Kersteman, „Den oorlog zwerver het leven van den grave van Tottleven“, publikoval J.W. Karreman, Zaltbommel, 1761.
  2. ^ A b Ruský biografický slovník
  3. ^ Avtorkhanov a Broxup, strana 73.
  4. ^ Lang, strana 36.
  5. ^ A b Potto (2006)
  6. ^ Jeho nástupce, generálmajor Sukhotin, pokračoval v neplodném obléhání Poti a po neúspěšném pokusu zaútočit na pevnost se stáhl do Tiflis. Ruskou výpravu si Catherine nakonec připomněla počátkem roku 1772 a zanechala po sobě několik gangů dezertérů. Jeden z nich, o síle 300 mužů, kterému velil kapitán Semitryev, se zapojil do rozsáhlých loupeží a rabování a prorazil Kaspický odkud dosáhla Volga jen aby byl směrován pravidelnou armádou. Potto (2006)

Reference

  • Potto, Vasilij (2006, původně publikováno 1899), Кавказская война. В 5 томах. Том 1. От древнейших времен до Ермолова (Kavkazská válka. Sv. 1: Od nejranějších dob po Yermolov), Центрполиграф (Tsentripoligraf), ISBN  5-9524-2105-9, 5-9524-2104-0 (v ruštině).
  • Lang, David Marshall (1962), Moderní dějiny Gruzie. Londýn: Weidenfeld a Nicolson.
  • D. M. Lang, výprava hraběte Todtlebena do Gruzie 1769-1771 podle francouzského očitého svědka. Bulletin Školy orientálních a afrických studií, University of London, Sv. 13, č. 4 (1951), str. 878–907.
  • Avtorkhanov, Abdurakhman & Broxup, Marie (1992), Bariéra na severním Kavkaze: Ruský pokrok směrem k muslimskému světu. Vydavatelé C. Hurst & Co., ISBN  1-85065-305-4.
  • (v Rusku) Готлиб-Генрих Тотлебен, v: Ruský biografický slovník.
  • Kneschke, Ernst Heinrich, prof. Dr. Verlag Degener & Co., Inhaber Oswald Spohr, Lipsko 1930
  • (v Rusku)Репинский, Г. К .: Граф Готтлоб-Курт-Генрих Тоттлебен v roce 1715—1763 г.г. Материалы для биографии, в: «Русская старина» за октябрь 1888 г., июнь, сентябрь и октябрь (выпуски LX, LXII, LXIII, LXIV)