Giuseppe Fiocco - Giuseppe Fiocco

Nesmí být zaměňována s Giuseppe Ficco, italský vzpěrač.

Giuseppe Fiocco (16. listopadu 1884 - 5. října 1971) byl Ital historik umění, umělecký kritik a akademické. On je známý pro jeho výzkum a spisy na benátský a Florentský umělci.

Životopis

Fiocco se narodil 16. listopadu 1884 v Giacciano con Baruchella, Veneto, Itálie.[1][2] Jeho rodiče byli Luigi a Maria Carpani.[1] V roce 1904 promoval na Právnické fakultě Univerzita Sapienza v Římě.[1][2] V roce 1908 získal diplom z literatury Boloňská univerzita, kde předložil a teze na historie umění; malíř a kritik umění Igino Benvenuto Supino sloužil jako vedoucí práce.[1][2] Po Bologna, Fiocco se vrátil na univerzitu v Sapienza v Římě, kde absolvoval postgraduální studium dějin umění Adolfo Venturi, který obdržel diplom v roce 1911.[1][2] Pod Venturiho vedením se Fiocco seznámil s učením tehdejších významných italských a rakouských historiků umění a teoretici jako Giovanni Battista Cavalcaselle, Giovanni Morelli, Emanuel Löwy, a Alois Riegl.[1]

Dne 7. prosince 1918 se Fiocco oženil s Agnese Branchi. Společně měli dvě dcery, Luisu a Angelu Marii.[1]

Během a po studiích Fiocco hodně cestoval Rakousko, Švýcarsko, a Německo. Díky svým cestám byl Fiocco již v roce 1909 obeznámen impresionista díla, zejména díla ve vlastnictví sběratelů Marcell Nemes v Mnichov.[1][2] Setkal se také s historiky umění a kritiky Hugo von Tschudi a Julius Meier-Graefe v Mnichově.[1][2] V roce 1918 vyhrál soutěž o stáž u vrchního dozorce Gallerie dell'Accademia v Benátky, kde pobýval až do roku 1925, kdy byl přeložen do vrchní správy Galleria dell'Accademia v Florencie.[1][2] V roce 1926 se stal předsedou dějin umění na Univerzita v Pise, ale přestěhoval se do University of Florence později ten rok.[1][2] V roce 1929 byla na Fakultě literatury v Brně Univerzita v Padově najal ho, aby tam založil předsedu dějin umění; učil v Padově do školního roku 1955–1956.[1][2]

Se vzestupem Fašismus v Itálii se Fiocco pokusilo zůstat v dobré milosti nových úřadů. Byl však známý svou „pověstnou chlípnou a polemickou povahou“ a byl zatčen v roce 1944 pro podezření, že vystupoval proti Italská sociální republika.[1]

V roce 1947 řídící výbor časopisu Arte Veneta zvolila Fiocco jako svou židli.[1][3] Následně byl přijat do Accademia dei Lincei, Accademia di San Luca a mnoho dalších italských akademií.[1] V roce 1954 byl Fiocco jmenován prvním ředitelem Institutu dějin umění Giorgia Nadace Cini v Benátkách, kde v této pozici sloužil až do své smrti.[1][2][4] Pod jeho vedením se ústav stal vydáváním katalogů sbírek umění v Benátkách uměleckým centrem Fondazione Querini Stampalia a občanská nebo městská muzea v Belluno, Treviso, a Vicenza; financování stipendií a výstav; a zřízení knihovny a knihovny fotografií v jejím sídle dne San Giorgio Maggiore.[1] Vlastní výzkum a spisy společnosti Fiocco se zaměřují na benátské a florentské umění, umělce a patrony, se zvláštním zájmem o Luigi Cornaro, Andrea Mantegna, Palla Strozzi, a Paolo Veronese.[1][2][5] V důsledku své práce znovuobjevil umělce Francesco Vecellio, Pietro Marescalchi, a Il Pordenone, mezi ostatními.[2]

Fiocco zemřel 5. října 1971 ve svém domě v Padově.[1][2]

Publikovaná díla

Tento seznam publikovaných prací Fiocco ještě není vyčerpávající.

  • Giovanni Giocondo Veronese, Verona, G. Franchini, 1916.
  • Francesco Guardi, druhé vydání, Florence, L. Battistelli, 1923.
  • L'arte di Andrea Mantegna, Bologna, Apollo, 1927.
  • Paolo Veronese 1528-1588„Bologna, Casa Editrice Apollo, 1928.
  • La pittura veneziana del Seicento e Settecento, Verona, Apollo, 1929.
  • Carpaccio, Roma, Casa upravit. d'arte Valori Plastici, 1930.
  • Appunti delle lezioni di storia dell'arte medievale-moderna, Padova, Gruppo universitario fascista, 1936.
  • Giorgione, Bergamo, Istituto Italiano d'Arti Grafiche, 1941.
  • La pittura toscana del Quattrocento, Novara, De Agostini, 1941.
  • Giovanni Antonio Pordenone, druhé vydání, Padova, Le Tre Venezie, 1943.
  • Giambattista Crosato, druhé vydání, Padova, Le Tre Venezie, 1944.
  • Francesco Guardi: l'Angelo Raffaele, Turín, Edizioni Radio Italiana, 1958.

Reference

  1. ^ A b C d E F G h i j k l m n Ó str q r s Coltellacci, Stefano (1997). „FIOCCO, Giuseppe“. Treccani (v italštině). Istituto della Enciclopedia Italiana. Citováno 26. října 2020.
  2. ^ A b C d E F G h i j k l m Furlan, Italo (2016). „Fiocco Giuseppe - Storico dell'Arte“. Dizionario biografico dei friulani (v italštině). Istituto Pio Paschini per la storia della Chiesa ve Friuli. Citováno 26. října 2020.
  3. ^ Veronesi, Irene (18. srpna 2009). „Indice della rivista << Arte Veneta >>“ (PDF) (v italštině). Banca Dati "Nuovo Rinascimento". Citováno 26. října 2020.
  4. ^ „Sbírka Giuseppe Fiocco“. Fondazione Giorgi Cini Onlus (v angličtině a italštině). Benátky: Giorgio Nadace Cini. Citováno 26. října 2020.
  5. ^ Pallucchini, Rodolfo (22. dubna 2005). „Ricordo di Giuseppe Fiocco“. archimagazine (v italštině). archimagazine. Citováno 26. října 2020.