Fritz Maenicke - Fritz Maenicke - Wikipedia

Fritz Maenicke (23. října 1892-16. Března 1970) byl a Němec sochař a restaurátor.^[1]

Život

Fritz Maenicke se narodil v roce Halle. Karl Maenicke, jeho otec, byl zkušený strojní inženýr („Maschinenbaumeister“). Během svého dětství a mládí žil postupně v Halle, Cottbus, Falkenberg, Torgau a Lipsko. V letech 1907 až 1915 se učil na Bruno Wollstädter sochařská dílna v Lipsko. Po obdržení jeho kvalifikace („Gesellenbrief“) působil jako sochařský asistent v letech 1911 až 1915, současně navštěvoval Královská akademie umění („Königliche Kunstakademie und Kunstgewerbeschule“), jak bylo v té době známo, v Lipsko. Na akademii byl žákem Adolf Lehnert. V letech 1913 a 1914 také studoval v Berlín, navštěvující Akademii umění a „Škola grafiky a knižního umění“ na Muzeum dekorativního umění. Včetně jeho učitelů v Berlíně Emil Orlik a Josef Wackerle. Kromě toho byl přijat na mistrovské kurzy pořádané Walther Schmarje.^[1]

Maenicke se účastnil válka jako německý voják mezi lety 1915 a 1918 a poté se vrátil do Lipsko kde pracoval jako sochař na volné noze. V letech 1921 až 1932 se vrátil ke svému dřívějšímu zaměstnání a pracoval jako sochařský asistent. Poté se přesunul na sever do Magdeburg, kde se v letech 1932 až 1943 živil jako sochař na volné noze. V roce 1943, přestože mu bylo přes padesát, byl odveden zpět do armáda.^[1]

V roce 1927 Magdeburg hostil Výstava německého divadla ve městě Rotehornpark. Použití konceptu z Albin Müller, Maenicke vyrobil své „figurky koně“ ("Pferdefigur") pro vstup „Pferdetor“ na výstavu.^[2] Jemu je také připisováno alespoň jedním zdrojem, že produkoval film „Magdeburger Maiden“ („Magdeburger Jungfrau“), který zdobil roh „Rozhledny“ („Aussichtsturm Rotehornpark“), opět pomocí konceptu designu od Albin Müller.^[1] Na rozdíl od většiny Maenickových výstupů z tohoto období lze oba tyto kousky stále vidět. Také stále vystaveno, tentokrát na hlavní poště v Magdeburgu („Fernmeldeamt“), jsou Maenickovy čtyři větší než životní alegorické ženské postavy, které zdobí přední část budovy a představují telefonii, telegrafii, poštovní zásilku a leteckou poštu.^[3]

Britské „kobercové bombardování“ dne 16. ledna 1945 zničil většinu starého centra Magdeburgu, včetně Maenickeho ateliéru. Velká část jeho celoživotního díla byla zničena během jediné noci. Válka skončila formálně v květnu 1945 opouští střední část Německa, včetně Magdeburku, Lipska a velké části Berlína, podáváno jako Zóna sovětské okupace. Pro příštích několik let Maenicke zůstal stranou od svého umění, pracoval až do roku 1949 pro vinařství v Roßbach (Naumburg ).^[1]

V říjnu 1949 Zóna sovětské okupace ustoupila Sovětský sponzor Německá demokratická republika (východní Německo). Maenicke pokračoval v jeho umělecké činnosti v roce 1950 a produkoval sérii vysoké kvality kousky. V roce 1955 se přestěhoval zpět do Magdeburg. S novými zeměmi už byl v kontaktu Ústav pro péči o národní památky („Institut für Denkmalpflege“) přes plány na obnovu Magdeburský rytíř („der Magdeburger Reiter“), středověká socha mezinárodního významu. Obnova Magdeburského rytíře se stala důležitým projektem, na kterém pracoval v letech 1957 až 1961.^[1] Dnes, po další restaurování, je socha v Muzeum umění a historie („Kulturhistorisches Museum Magdeburg“), zatímco kopie byla umístěna na „Starou tržnici“ města. Druhým hlavním zaměřením jeho práce v těchto letech, ve kterých mu byla nápomocna Heinrich Apel, byl rozsáhlý program sochařské restaurování v Praze Magdeburská katedrála který byl během války bombardováním velmi těžce poškozen.^[4] V následujících letech se také úzce podílel na řadě dalších restaurátorských projektů v kostelech, opatství a zámcích v regionu, nyní známém jako Sachsen-Anhalt.^[1]

Oslava

V roce 1963 Fritz Meinicke obdržel Národní cena Německé demokratické republiky, Třída III pro umění a literaturu. Později město Madgeburg pojmenovalo na jeho počest novou ulici „Fritz-Maenicke-Straße“.^[5]

Reference