Franciszek Gajowniczek - Franciszek Gajowniczek

Franciszek Gajowniczek
Franciszek Gajowniczek
Franciszek Gajowniczek, 1941,
Osvětim vězeň 5659
narozený(1901-11-15)15. listopadu 1901
Strachomin, Polsko
Zemřel13. března 1995(1995-03-13) (ve věku 93)
Brzeg, Polsko
Národnostpolština
Známý jakoUloženo Maximilián Kolbe[1]

Franciszek Gajowniczek (15. listopadu 1901 - 13. března 1995)[2][3] byl Polská armáda seržant jehož život zachránil v Osvětimi kněz Maximilián Kolbe, který se dobrovolně rozhodl zemřít na jeho místo.[2] Gajowniczek byl poslán na Koncentrační tábor Osvětim z věznice gestapa v Tarnów. Byl zajat při přechodu hranice do Slovensko po porážce Modlinská pevnost během roku 1939 invaze do Polska podle nacistické Německo. Gajowniczek a Kolbe se setkali jako vězni Osvětimi v květnu 1941.[2]

Životopis

Franciszek Gajowniczek, a římský katolík,[2] byl narozen v Strachomin u Mińsk Mazowiecki.[2] Po rekonstituce suverénního Polska, přestěhoval se do Varšava v roce 1921 se oženil a měl dva syny. Byl to profesionální voják, který se podílel na obraně Wieluń stejně jako Varšava v září 1939. Gajowniczek byl v roce zajat gestapem Zakopane a odsouzen k nuceným pracím v Tarnów. Do Osvětimi dorazil dne 8. října 1940. Když se zdálo, že uprchl táborový vězeň,[3] SS -Hauptsturmführer Karl Fritzsch nařídil, aby zemřelo dalších deset vězňů hladovění v odvetě. Gajowniczek (vězeň číslo 5659) byl jedním z těch, kteří byli vybráni při jmenování. Když Františkánský kněz, Kolbe, slyšel Gajowniczek křičet v agónii nad osudem své rodiny, nabídl se místo toho (za což byl později kanonizován ).[2] Kolbova přesná slova byla zapomenuta, ale jeden záznam očitých svědků zaznamenává jeho slova jako: „Jsem katolický kněz z Polska; rád bych zaujal jeho místo, protože má manželku a děti.“[4] Přepínač byl povolen a trest byl změřen. Poté, co všichni jeho spoluvězni zemřeli, byl Kolbe (vězeň číslo 16670) usmrcen injekcí kyselina karbolová.[3]

Gajowniczek byl poslán z Osvětimi do Koncentrační tábor Sachsenhausen dne 25. října 1944.[2] Byl tam osvobozen spojenci poté, co strávil celkem pět let, pět měsíců a devět dní v koncentračních táborech. O půl roku později se sešel se svou manželkou Helenou Rawa Mazowiecka. I když válku přežila, jeho synové byli zabiti sovětským bombardováním nacisty okupovaného Polska v roce 1945 před jeho propuštěním.[3]

Po druhé světové válce

Dne 17. října 1971 byl Gajowniczek hostem Papež Pavel VI ve Vatikánu, když byl Maximilián Kolbe blahořečen za jeho mučednictví. V roce 1972 Čas časopis uvedl, že více než 150 000 lidí vydělalo pouť do Osvětimi na počest výročí Maximiliánova blahořečení. Jedním z prvních, kdo promluvil, byl Gajowniczek, který prohlásil: „Chci vyjádřit své poděkování za dar života.“[3] Jeho manželka Helena zemřela v roce 1977.[3] Gajowniczek byl znovu ve Vatikánu, tentokrát jako host Papež Jan Pavel II, kdy byla Kolbe kanonizována 10. října 1982.[2][3]

V roce 1994 navštívil Gajowniczek katolický kostel sv. Maximiliána Kolbeho v Kladně Houston, Texas, kde řekl svému překladateli kaplanovi Thaddeovi Horbowymu, že „pokud ... má dech v plicích, považoval by za svou povinnost vyprávět lidem o hrdinském milostném činu Maximiliána Kolbeho.“ Gajowniczek zemřel ve městě Brzeg dne 13. března 1995 ve věku 93 let.[2] Byl pohřben v a klášter hřbitov v Niepokalanów,[2] 53 let poté, co mu Kolbe zachránil život. Přežila ho jeho druhá manželka Janina.[3]

Reference

  1. ^ „Wspomnienie Franciszka Gajowniczka“. Wikidot.com. Citováno 13. března 2015.
  2. ^ A b C d E F G h i j W. P. (13. března 2009). „Franciszek Gajowniczek (1901-1995)“. Aktualności (v polštině). Serwis informacyjny Franciszkanie.pl. Archivovány od originál dne 13. března 2013. Citováno 2. července 2013. Wychowany jestem w atmosferze religii katolickiej, wiarę swoją w najcięższych momentach zachowałem, religia była dla mnie wówczas jedyną dźwignią i nadzieją. - Fr. Gajowniczek.
  3. ^ A b C d E F G h David Binder. „Franciszek Gajowniczek mrtvý; kněz za něj zemřel v Osvětimi.“ The New York Times, 15. března 1995. Vyvolány 2 July 2013.
  4. ^ „Maximilian Kolbe“, Židovská virtuální knihovna