Françoise Giroud - Françoise Giroud - Wikipedia
Françoise Giroud | |
---|---|
Ministr kultury | |
V kanceláři 24. srpna 1976-30. Března 1977 | |
Prezident | Valéry Giscard d'Estaing |
premiér | Raymond Barre |
Předcházet | Michel Guy |
Uspěl | Michel d'Ornano |
Státní tajemnice pro práva žen | |
V kanceláři 1974–1976 | |
Prezident | Valéry Giscard d'Estaing |
premiér | Jacques Chirac |
Uspěl | Monique Pelletier |
Osobní údaje | |
narozený | Lea France Gourdji 21. září 1916 Lausanne, Švýcarsko |
Zemřel | 19. ledna 2003 Neuilly-sur-Seine, Francie | (ve věku 86)
Národnost | francouzština |
Politická strana | UDF |
Děti | 2 |
Profese | Novinář |
Françoise Giroud, narozený Lea France Gourdji (21 září 1916 v Lausanne, Švýcarsko a ne v Ženevě, jak se často píše - 19. Ledna 2003 v Neuilly-sur-Seine ) byl Francouz novinář, scénárista, spisovatel a politik.
Životopis
Giroud se narodil imigrantským sefardským tureckým židovským rodičům; jejím otcem byl Salih Gourdji, ředitel Agence Télégraphique Ottomane v Ženevě.[1]Byla vzdělaná na Lycée Molière a Collège de Groslay.[2] Nedokončila univerzitu.[3] Provdala se a měla dvě děti, syna (který zemřel před ní) a dceru.[1][4]
Kariéra
Giroudova práce v kině začala režisérem Marc Allégret jako scénáristka v jeho verzi z roku 1932 Marcel Pagnol je Číča. V roce 1936 pracovala s Jean Renoir na množině La Grande Illusion. Později psala scénáře, nakonec dokončila 30 celovečerních knih (beletrii i literaturu faktu) a psala novinové sloupky.[5] Byla redaktorkou Elle časopis od roku 1946 (krátce poté, co byl založen) až do roku 1953, kdy ona a Jean-Jacques Servan-Schreiber založil francouzský zpravodajský časopis L'Express. Upravila L'Express do roku 1971, poté byla jeho ředitelkou do roku 1974, kdy byla požádána o účast ve francouzské národní vládě.
Od roku 1984 do roku 1988 byl Giroud prezidentem Action Internationale contre la Faim. V letech 1989 až 1991 byla předsedkyní komise pro zlepšení prodeje lístků do kina. Byla literární kritička Le Journal du Dimanche, a přispívala týdenním sloupcem do Le Nouvel Observateur od roku 1983 až do své smrti. Zemřela u Americká nemocnice v Paříži při léčbě poranění hlavy při pádu.[3]
Politická kariéra
V roce 1974 Francouzský prezident Valéry Giscard d'Estaing nominován Giroud na pozici Secrétaire d'État à la Condition ženský, kterou zastávala od 16. července 1974 do 27. srpna 1976, kdy byla jmenována do funkce Ministr kultury. V této pozici zůstala až do března 1977, celkem 32 měsíců, ve službách kabinetů Jacques Chirac a Raymond Barre. Byla členkou Radikální strana, a na volebních dokumentech uvedla své povolání jako „novinářka“ (nebo novinářka v angličtině).[6]
Další aktivity
Giroud obdržel Légion d'honneur. Zvládla to ACF, Nobelova vítězná charitativní organizace, od roku 1984 do roku 1988.[1][7]
Giroud často vyjadřovala svůj cíl: dostat Francii „z rutiny“. Řekla, že Američané mají správnou představu; nedostali se do rutiny. Při své první návštěvě v New York City brzy po skončení druhé světové války ji zasáhla „míra optimismu, nadšení“, kterou tam našla. Tento pohled jí zůstal: „Ve Spojených státech existuje síla, kterou my v Evropě máme neustále tendenci podceňovat.“[8]
Do svých 80. let se Giroud objevila ve francouzské televizi v pořadu 100 odpovědí (který zkoumá možnost žít na sto). Objevila se s obličejem a rukama ovázaným od pádu těsně před začátkem natáčení. Byla požádána, aby doporučila stravu, která zajistí dlouhověkost; odpověděla „nasekaný steak a saláty“. Zkoušela (a nedokázala) oloupat jablko obvázanými rukama; když nemohla, vybuchla smíchy.
Několik pochvalných novinových článků o její smrti zmiňovalo její třpytivý smysl pro humor.
Zvláštní vydání L'Express kryl Giroudovu smrt. Uvedl:
- Ženy všude něco ztratily. Paní Giroudová je bránila tak inteligentně a tak silně.[9]
Publikovaná díla
- Françoise Giroud vous présente le Tout-Paris (1953)
- Nouveaux portréty (1954)
- La Nouvelle vague: portraits de la jeunesse (1958)
- Dávám vám své slovo (1973)
- La comédie du pouvoir (1977)
- Ce que je crois (1978)
- Le Bon Plaisir (1983)
- Une Femme honorable (1981) (publikováno v angličtině jako Marie Curie: A Life (1986))
- Le Bon Plaisir (scénář) (1984)
- Dior (1987)
- Alma Mahler, ou l'art d'être aimée (1988)
- Leçons particulières (ISBN 978-2-213-02598-8, 1990)
- Marie Curie, une Femme ctihodná (televizní seriál) (1991)
- Jenny Marx ou le femme du diable (1992)
- Les Hommes et les femmes (s Bernard-Henri Lévy, 1993).
- Journal d'une Parisienne (1994)
- La rumeur du monde: journal, 1997 et 1998 (1999)
- On ne peut pas être heureux tout le temps: récit (2000)
- C'est arrivé hier: journal 1999 (2000)
- Profession journaliste: conversations avec Martine de Rabaudy (2001)
- Demain, déjà: journal, 2000-2003 (2003)
Filmografie
- Fantômas (1946)
- Poslední láska (1949)
Viz také
- L'Amour, madam (1952, film)
- Julietta (1953, film)
Reference
- Citace
- ^ A b C Nekrolog v Londýně Nezávislý (zveřejněno 21. ledna 2003)
- ^ Chambers Životopisný slovník. Komory. 28. září 2007. str. 625.
- ^ A b Nekrolog, Milwaukee Journal Sentinel, publikovaná 20. ledna 2003
- ^ Web aplikace Questia Archivováno 05.08.2011 na Wayback Machine, zpřístupněno 24. prosince 2009
- ^ „Françoise Giroud“ Britannica online], přístup k 24. prosinci 2009
- ^ Christine Bard, Les premières femmes au Gouvernement (Francie, 1936-1981), Histoire @ Politique, č. 1, květen – červen 2007 (francouzsky)
- ^ Web „France In London“, recenze FG Biography od Christine Ockrent
- ^ Nekrolog Ekonom (25. ledna 2003)
- ^ Ctihodná Lucie Pépin, senátorka Archivováno 2011-07-27 na Wayback Machine
- Bibliografie
- Françoise Giroud, ambiciózní française, autorizovaná biografie Christine Ockrent (2003)