Fedsure Life Assurance proti Přechodné městské radě v Velkém Johannesburgu - Fedsure Life Assurance v Greater Johannesburg Transitional Metropolitan Council - Wikipedia

Fedsure Life Assurance proti Přechodné městské radě v Velkém Johannesburgu
Ústavní soud Jihoafrické republiky.jpeg
SoudÚstavní soud Jihoafrické republiky
Celý název případuFedsure Life Assurance Ltd a další v Přechodná metropolitní rada Velkého Johannesburgu a další
Rozhodnuto14. října 1998 (1998-10-14)
Citace[1998] ZACC 17, 1999 (1) SA 374 (CC); 1998 (12) BCLR 1458 (CC)
Historie případu
Odvolání odWitwatersrand místní divize
Členství v soudu
Soudci sedíChaskalson P, Lango DP, Ackermann, Goldstone, Kriegler, Madala, Mokgoro, O'Regan, Sachs & Yacoob JJ
Názory na případy
RozhodnutíChaskalson, Goldstone a O'Regan

Fedsure Life Assurance Ltd a další v Přechodná metropolitní rada Velkého Johannesburgu a další[1] je důležitým případem v Jihoafrické právo, vyslechnutý u Ústavního soudu ve dnech 18. a 20. srpna 1998, s vynesením rozsudku ze dne 14. října. Lavici obsadili Chaskalson P, Langa DP, Ackermann J, Goldstone J, Kriegler J, Madala J, Mokgoro J, O'Regan J, Sachs J a Yacoob J. Pro navrhovatele se objevil DJB Osborn (s ním PJ Van Blerk) , RM Wise (s ním J. Kentridge) pro prvního respondenta a CZ Cohen (s ním M. Chaskalson) pro druhého, třetího, čtvrtého a pátého respondenta.

Zásady

The prozatímní ústava uznává a zajišťuje tři úrovně správy: národní, provinční a místní. Každá úroveň vlády odvozuje své pravomoci z prozatímní ústavy. V případě místní správy však pravomoci podléhají definici a regulaci buď národními, nebo provinčními vládami, které jsou „příslušnými orgány“ pro přijetí takové legislativy. Podle čl. 174 odst. 1 prozatímní ústavy však „příslušný orgán“ má ústavní povinnost zřídit místní samosprávu, která musí být „autonomní a v mezích stanovených zákonem […] oprávněn regulovat své záležitosti. “[2] V čl. 174 odst. 4 je výslovně stanoveno, že „parlament nebo zemský zákonodárce nesmí zasahovat do pravomocí, funkcí a struktury místní samosprávy v takovém rozsahu, aby to ohrozilo její základní postavení, účel a charakter. " Ve smyslu § 175 odst. 2 je příslušný orgán rovněž povinen přidělit místní vládě „pravomoci a funkce, které jsou nezbytné k poskytování služeb pro udržování a podporu blahobytu všech osob v její oblasti jurisdikce." V čl. 175 odst. 4 prozatímní ústava výslovně stanoví, že „místní samospráva má pravomoc vydávat stanovy, které nejsou v rozporu s touto ústavou nebo zákonem parlamentu nebo příslušným provinčním zákonem“. § 178 odst. 2 dává místní správě daňovou pravomoc za určitých podmínek. Ústavní status místní správy se tak podstatně liší od toho, jaký byl v době, kdy byl nejvyšší parlament, kdy nejen moc, ale samotná existence místní správy zcela závisela na vyšších zákonodárných sborech. Přestože podrobné pravomoci a funkce místních samospráv musí být stanoveny zákony příslušného orgánu, neznamená to, že pravomoci, které vykonávají, jsou „přenesené“ pravomoci; ani nebrání tomu, aby byly pravomoci považovány za „původní“ a nikoli „přenesené“.[3]

Zatímco článek 24 prozatímní ústavy se vztahuje na výkon pravomocí přenesených radou na její funkcionáře, soud v projednávané věci shledal, že je obtížné pochopit, jak může být použitelné na stanovy samotné rady. Rada je poradním zákonodárným orgánem, jehož členové jsou voleni. Legislativní rozhodnutí, která přijmou, jsou ovlivněna politickými úvahami, za které jsou politicky odpovědní voličům. Taková rozhodnutí musí být samozřejmě zákonná, ale požadavek zákonnosti existuje nezávisle na ustanoveních čl. 24 písm. A) a nezávisí na nich. Postupy, podle nichž mají být přijímána legislativní rozhodnutí, jsou předepsány ústavou, zmocňovací legislativou a pravidly rady. Zatímco tento legislativní rámec podléhá přezkumu souladu s ústavou, tvorba stanov a ukládání daní radou v souladu s předepsaným právním rámcem nemůže být náležitě předmětem zpochybnění „každou osobou“ jimi dotčenou z důvodů uvedených v § 24 písm. b). Soud shledal, že ustanovení § 24 písm. C) nebo d) se nepoužijí na rozhodnutí přijatá poradním zákonodárným sborem. Jednání obvykle probíhá na shromáždění na veřejnosti, kde členové formulují své vlastní názory na předmět navrhovaných usnesení. Každý člen má nárok na své vlastní důvody pro hlasování pro nebo proti jakémukoli usnesení a je oprávněn tak učinit z politických důvodů. Posouzení toho, co je za takových okolností relevantní, přísluší členům, nikoli soudům. Na taková rozhodnutí nelze přiměřeně použít § 24 písm. C) ad). Přijetí legislativy volenou místní radou v souladu s ústavou je v běžném slova smyslu legislativním a nikoli správním aktem.[4]

Zdá se být zřejmé, soud rozhodl, že když zákonodárce, ať už celostátní, provinční nebo místní, vykonává pravomoc přiznanou v čl. 178 odst. 2 prozatímní ústavy, zvyšovat daně nebo sazby, nebo určuje prostředky, které mají být vytvořeny z veřejných prostředků, vykonává moc, která je podle Ústavy moc zvláštní pro volené zákonodárné orgány. Jde o moc, kterou vykonávají demokraticky zvolení zástupci po řádném zvážení. Takový postup obecních zákonodárců při rozhodování o stanovení sazeb, výběru příspěvku a vyplácení dotace z veřejných prostředků nelze považovat za správní žalobu, jak to předpokládá článek 24 prozatímní ústavy. V minulosti byla akce obecního zastupitelstva při stanovování sazeb považována za akci, která byla předmětem soudního přezkumu na základě zásad správního práva, ale zásady, na nichž byla tato judikatura založena, již nejsou použitelné. Z toho vyplývá, že uložení sazeb a odvodů a vyplácení subvencí nepředstavují „správní opatření“ podle článku 24 prozatímní ústavy.[5]

Rozsudek

Soud proto rozhodl, že sazby stanovené prvním odpůrcem, přechodnou městskou radou a jejími čtyřmi metropolitními podstrukturami, odvody zaplacené dvěma ze substruktur prvnímu odpůrci a subvence zaplacené prvním odpůrcem dalším dvěma substrukturám, pokud jde o pravomoci, které jim byly svěřeny prozatímní ústavou, čtěte s Premier's Proclamations 24 z roku 1994 (Gauteng), 35 z roku 1995 (Gauteng) a 42 z roku 1995 (Gauteng), které byly uzákoněny ve smyslu oddílu 10 místní správy Přechodný zákon,[6] nepředstavoval „správní žalobu“ podle článku 24 prozatímní ústavy.[7]

Primární ustanovení prozatímní ústavy upravující místní správu jsou obsažena v kapitole 10. Pokud tedy místní vláda jedná v rozporu s jedním z přímých a závazných ustanovení kapitoly 10, je zřejmé, že toto porušení bude porušení ústavy a podléhající ústavní výzvě. Na místní správu se rovněž vztahuje kapitola 3 prozatímní ústavy. Z kapitoly 10 je rovněž zřejmé, že pravomoci, funkce a struktury místní správy stanovené v ústavě budou doplněny o pravomoci, funkce a struktury stanovené v jiných zákonech vydaných příslušným orgánem. Není pochyb, soud rozhodl, že zásady obecného práva z ultra vires zůstávají pod novým ústavním pořádkem. Jsou však podepřeny (a případně doplněny) ústavním principem legality. Ve vztahu k „správní žalobě“ je zásada zákonnosti zakotvena v čl. 24 písm. A) ústavy. Pokud jde o právní předpisy a výkonné akty, které nepředstavují „správní opatření“, je zásada zákonnosti nutně implicitně obsažena v ústavě. Otázka tedy, zda místní samosprávy jednají či nikoli intra vires při ukládání sazeb a odvodů a vyplácení dotací zůstává ústavní otázkou.[8]

Soud dále rozhodl, že ústavní zpochybnění stěžovatelů ohledně platnosti výběru dotyčných sazeb druhým žalovaným (Eastern Metropolitan Substructure) na základě údajného nedodržení čl. 178 odst. 2 prozatímní ústavy a Výzva k platnosti rozpočtů prvního a druhého respondenta, vycházející z nedodržení ustanovení § 58 nařízení vlády 17 ze dne 1939 (T), spočívala v analýze skutečností, která selhala. Soud rozhodl, že sazby byly platně uloženy.[9]

Soud dále rozhodl, že uložení poplatku prvním respondentem druhému respondentovi ve výši rovnající se rozpočtovanému přebytku druhého respondenta za rozpočtový rok končící 30. června 1997 a použití tohoto poplatku ke splnění schodků rozpočty prvního respondenta a dalších dvou metropolitních podstruktur prvního respondenta (čtvrtý a pátý respondent) nemohly být odůvodněny jako „grant nebo dar“ podle § 79 odst. 15 písm. i) nařízení místní správy, as to nebylo rozhodnutí, které přijala rada druhého respondenta. Rada projednala návrh rozpočtu za předpokladu, že spadá do pravomocí prvního respondenta vybírat příspěvek druhému respondentovi za účelem dotování sebe a čtvrtého a pátého respondenta. Nebylo známo, jaký by byl postoj členů rady druhého respondenta, kdyby byli konfrontováni s rozhodnutím o poskytnutí daru nebo grantu: Tato otázka nikdy nebyla před radou druhého respondenta. Rozdíl mezi nimi byl navíc podstatný a ne pouze formální.[10]

Zda je položka 23 (c) přílohy A k Premier's Proclamation 35 z roku 1995 (Gauteng), která je stejná jako položka 23 (c) přílohy 2 k zákonu o přechodu na místní samosprávu 209 z roku 1993, vykládána jako podmínka pro vznesení poplatek stanovený v zákoně o přechodu na místní samosprávu příslušným orgánem, jak to předpokládá čl. 178 odst. 2 prozatímní ústavy, nebo jako moc svěřená přechodné metropolitní radě Velkého Johannesburgu nezávisle na čl. 178 odst. 2, „odvod“ soud, musí dodržovat ustanovení bodu 23 písm. c).[11]

Pokud jde o otázku, zda poplatek vznesený prvním respondentem proti druhému a třetímu respondentům splňoval požadavek bodu 23 písm. C), konkrétně že se jednalo o „spravedlivý příspěvek ze„ spodní stavby “na základě hrubého nebo hodnotí příjem takové „spodní stavby“, byl Účetní dvůr rovnoměrně rozdělen. Ve společném rozsudku Chaskalson P, Goldstone J a O'Regan J (shodují se Ackermann J a Madala J) bylo konstatováno, že význam a význam musí být přičítány odlišným požadavkům bodu 23 (c). Pouhá skutečnost, že lze za všech okolností říci, že poplatek je spravedlivý, nevyvrátila ani nezhoršila podmínku, že musí být také založena na hrubém příjmu nebo na sazbách. Dále bylo rozhodnuto, že slovo „založeno“ v položce 23 písm. C) znamená, že by měl existovat také určitý vztah mezi výpočtem dávky a uvedenými příjmy. Poplatek uložený prvním respondentem druhému a třetímu respondentovi nebyl stanoven jako podíl ani procento hrubého ani sazebního příjmu; ani to nijak přímo nesouviselo ani s hrubým, ani s úrokovým příjmem. Poplatek byl přebytkem vytvořeným z celkového příjmu po dosažení dohody ohledně výdajů druhého a třetího respondenta: Přečíst „hrubý nebo ohodnotit příjem“ ve smyslu „čistý příjem po zohlednění všech výdajů na spodní konstrukci „bylo ignorovat zahrnutí slov„ brutto nebo sazby “do fráze, a tím učinit násilí vůči ustanovení jako celku. Dávka tedy nebyla založena na hrubém příjmu ani na sazbách, a proto nesplňovala požadavky bodu 23 písm. C).[12]

Na kontr, Kriegler J (shodují se Langa DP, Mokgoro J, Sachs J a Yacoob J) za prvé rozhodl, že útok na uložení poplatku vycházející z tvrzení, že byl v rozporu s požadavkem § 178 odst. 2 prozatímního Ústava, protože nebyla „založena na jednotné struktuře oblasti její jurisdikce“, nemohla uspět. Nelze říci, že bylo použito cokoli jiného než jednotná struktura. Samotným účelem koordinace rozpočtů prvního respondenta a jeho čtyř substruktur (druhé až páté respondentky) bylo použití jednotné metody odhadu příjmů i výdajů každé substruktury. Bylo výslovnou součástí této metody, že každý rozpočet bude vyvážen a že této rovnováhy bude dosaženo jednotně odstraněním přebytku a doplněním případného schodku. Část 178 odst. 2 vyžadovala jednotnou strukturu, na jejímž základě se měly zvyšovat příjmy, nikoli stejné sazby nebo tarify. V projednávané věci existoval jednotný základ pro účtování všech městských podvodů v celé metropolitní oblasti. Výzva založená na nesouladu s oddílem 178 (2) selhala.[13] Zadruhé, co se týče údajného nesouladu s bodem 23 písm. C) přílohy A prohlášení 35 z roku 1995, bylo rozhodnuto, že neexistuje žádný důvod, který by naznačoval, že poplatek nebyl spravedlivý a měl by být zrušen z důvodu nespravedlnost.[14] Dále se konstatovalo, že položka 23 písm. C) používala frázi široké obecnosti k propojení příspěvku s příjmem, konkrétně „na základě“. Nebylo upřesněno, že dávka musí být zlomkem nebo procentem z příjmu a vše, co bylo požadováno, byl nějaký vztah mezi příspěvkem a příjmem. Výše uvedená jednotná struktura zahrnovala přijetí platformy, nad kterou by se na substrukturu ukládal poplatek, a společná platforma, nad kterou byl poplatek splatný, byly odhadované výdaje substruktury. Výše odvodu souvisela také s hrubým příjmem spodní stavby. Překročení takového hrubého příjmu nad rámec výdajů představovalo daň. To, že se dávka rovnala přebytku, neznamenalo - a logicky nemohlo - znamenat, že dávka nesouvisela s hrubým příjmem; naopak hrubý příjem byl samotným základem pro jeho výpočet. Nebylo správné, jak tvrdí soud Chaskalson P, Goldstone J a O'Regan J, že tento závěr znamenal čtení „hrubého nebo sazebního příjmu“ ve smyslu „čistého příjmu po zohlednění všech nákladů na spodní konstrukci“. Příspěvek nebyl založen na čistém příjmu; skutečně to byl čistý příjem založený na hrubém příjmu a výdaji. Poplatek za každou ze substruktur byl zjevně přebytkem vytvořeným poté, co byly zohledněny výdaje rozpočtované touto substrukturou. Tento přebytek byl založen na hrubém příjmu. V souladu s tím byl poplatek jasně založen na hrubém nebo sazebním příjmu každé ze substruktur. V důsledku toho musely být zamítnuty útoky navrhovatelů založené na údajném nedodržení požadavků čl. 178 odst. 2 prozatímní ústavy a bodu 23 písm. C) přílohy A prohlášení 35 z roku 1995.[15]

Soud tedy rozhodl, že jelikož bylo jednomyslné, že sazby stanovené druhým odpůrcem byly zákonné, bylo třeba útok, který na ně navrhovatelky provedly, zamítnout. Vzhledem k tomu, že Soud byl rovnoměrně rozdělen na legalitu příspěvků vybíraných prvním odpůrcem od druhého a třetího odpůrce, nebyl kasační opravný prostředek v těchto otázkách úspěšný a musel být zamítnut. V důsledku toho bylo třeba zamítnout kasační opravný prostředek jako celek.[16]

S ohledem na bod 17 přílohy 6 zákona o ústavě Jihoafrické republiky z roku 108 z roku 1996 je v zájmu spravedlnosti, aby v souvislosti s ústavními otázkami podle prozatímní ústavy, které jí mohou v budoucnu předcházet, SCA, jako nástupce odvolacího oddělení by měl vykonávat jurisdikci, která mu byla svěřena nad ústavními záležitostmi kapitolou 8 Ústavy z roku 1996. Její výkon této pravomoci však nebude mít vliv na zásadu uvedenou v S v Mhlungu[17] a Du Plessis v De Klerk[18] ve smyslu kterého má být ústavnost aktu stanovena hmotněprávními ustanoveními platnými v té době.[19]

Rozhodnutí v místní divizi Witwatersrand v Fedsure Life Assurance proti Přechodné městské radě v Velkém Johannesburgu,[20] bylo tedy potvrzeno.

Viz také

Reference

Judikatura

Legislativa

  • Zákon o přechodu na místní správu 209 z roku 1993.

Poznámky

  1. ^ 1999 (1) SA 374 (CC).
  2. ^ s 174 (3).
  3. ^ Body 35–39.
  4. ^ Body 41–42.
  5. ^ Odstavec 45.
  6. ^ Zákon 209 z roku 1993.
  7. ^ Odstavec 45.
  8. ^ Paras 53-54, 59.
  9. ^ Paras 62-64, 67-71, 73.
  10. ^ Paras 76-78.
  11. ^ Odstavec 88.
  12. ^ Paras 92-95, číst s odstavcem 74.
  13. ^ Paras 166-168.
  14. ^ Odstavec 169.
  15. ^ Paras 170-173, 177-178.
  16. ^ Odstavec 115.
  17. ^ 1995 (3) SA 867 (CC).
  18. ^ 1996 (3) SA 850 (CC).
  19. ^ Odstavec 113.
  20. ^ 1997 (5) BCLR 657.