Evropský komisař pro životní prostředí - European Commissioner for the Environment

The Komisař pro životní prostředí je členem Evropská komise zodpovědný za Politika EU v oblasti životního prostředí. Současný komisař je Virginijus Sinkevičius.

Evropská unie učinila řadu environmentálních kroků, částečně s ohledem na změnu klimatu. Nejvíce pozoruhodně to podepsalo Kjótský protokol v roce 1998 založil Systém obchodování s emisemi v roce 2005 a v současné době souhlasí s jednostranným snížením emisí o 20% do roku 2020. (Viz: Energetická politika Evropské unie )

Mezi další zásady patří Natura 2000, rozšířená a úspěšná síť lokalit na ochranu přírody, Registrace, hodnocení a povolování chemických látek Směrnice (REACH) vyžadující testování bezpečnosti u široce používaných chemikálií a Rámcová směrnice o vodě zajištění kvality vody dosáhne vyšších standardů.

Současný komisař

Příklad a Energetický štítek Evropské unie.

Současný komisař je Virginijus Sinkevičius Litvy.


Bývalí komisaři

Karmenu Vella

2014–2019 byl komisař Karmenu Vella Malty. Na jednání před Výborem pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin a Výborem pro rybolov,[1] a ve svém úvodním prohlášení Evropskému parlamentu,[2] Vella uvedl jako své priority Zelený růst, ochranu přírodní kapitál a ochrana občanů Unie před tlaky a riziky pro zdraví souvisejícími s životním prostředím.

Stavros Dimas

Během slyšení s Evropský parlament, Stavros Dimas oznámil čtyři hlavní priority svého funkčního období: klimatická změna, biologická rozmanitost, veřejné zdraví a udržitelnost; Zdůraznění významu Kjótského protokolu, projektu Natura 2000, směrnice REACH a potřeby lepšího prosazování stávajících právních předpisů EU v oblasti životního prostředí. Na Dimasových webových stránkách uvádí následující klíčové oblasti politiky; Vzduch, Biotechnologie, Chemikálie, Civilní ochrana a Nehody na životním prostředí, Klimatická změna, Environmentální technologie, Zdraví, Mezinárodní vydání a Rozšíření, Příroda a Biodiverzita, Hluk, Půda, Udržitelný rozvoj, Městské prostředí, Odpad a Voda.

V OSN Buenos Aires jednání o změně klimatu v prosinci 2004 se pokusil vyjednat povinné snížení emisí v návaznosti na vypršení platnosti Kjótského protokolu v roce 2012. To se setkalo s odporem USA, jejichž představitelé o tom odmítli diskutovat.

Dimas dohlížel na zavedení EU obchodování s emisemi režim, který vstoupil v platnost 1. ledna 2005, navzdory tomu, že plány na snížení emisí z Polska, Itálie, České republiky a Řecka nebyly včas schváleny. Rovněž se snažil zahrnout společnosti provozující letadla v režimu obchodování s emisemi.

V únoru 2007 předložil komisař své plány na zvýšení standardů palivové účinnosti automobilů tak, aby emise nepřekračovaly 130 g CO2 na km, pokles ze 162 g / km v roce 2005. To vyvolalo hněv evropského automobilového průmyslu[3] který podnítil komisař požadující japonské auto, a Toyota Prius, místo evropské značky díky lepším ekologickým standardům Toyota. [4]

V reakci na odmítnutí zemí ratifikovat Kjótský protokol, jako jsou Spojené státy a Austrálie (tyto státy si v této věci vyměnily názory s EU)[4]) se EU snaží zdanit výrobky dovážené z těch zemí, které nepřijímají nízkouhlíkové politiky (Úpravy hraniční daně ).[5] (Austrálie od té doby ratifikovala Kjótský protokol na COP na Bali v prosinci 2007).

Carlo Ripa di Meana

Carlo Ripa di Meana byl jmenován komisařem pro životní prostředí v roce 1990, což se shodovalo se zvýšeným zájmem a povědomím veřejnosti o otázkách životního prostředí. Jmenování Ripy di Meany proběhlo ve stejnou dobu jako jmenování nového generálního ředitelství Brinkhorst. Oba se pokusili změnit image GŘ XI (nyní GŘ pro životní prostředí) odpovědného za otázky životního prostředí a učinit z něj běžnějšího aktéra.[6] Podle Schön-Quinlivana [7] tehdejší předseda Komise Jacques Delors neocenil politický styl Ripy di Meany a jejich vztah byl napjatý. Ripa di Meana byl nakonec nahrazen Karlem Van Miertem na dobu šesti měsíců, dokud nebylo možné najít náhradu na plný úvazek. Van Miert přesto podpořil to, co se před ním stalo, a popsal environmentální politiku jako „jednu z našich nejúspěšnějších politik a jednu z nejlépe pochopených“.[8]

Seznam komisařů

názevZeměDobaKomise
1Carlo Ripa di Meana Itálie1990–1992Delorsova komise
2Karel Van Miert Belgie1992–1993Delorsova komise
3Ioannis Paleokrassas Řecko1993–1995Delorsova komise
4Ritt Bjerregaard Dánsko1995–1999Santerova komise
5Margot Wallström Švédsko1999–2004Prodiho komise
6Stavros Dimas Řecko2004–2010Barrosova komise Já
7Janez Potočnik Slovinsko2010–2014Barrosova komise II
8Karmenu Vella Malta2014–2019Junckerova komise
9Virginijus Sinkevičius Litva2019-Von der Leyenova komise

Viz také

externí odkazy

Reference

  1. ^ „Slyšení: Karmenu Vella“. Evropský parlament. Citováno 12. prosince 2014.
  2. ^ „Úvodní prohlášení kandidáta na komisaře“ (PDF). Evropský parlament. 29. září 2014. Citováno 12. prosince 2014.
  3. ^ [1]
  4. ^ [2]
  5. ^ [3]
  6. ^ Schön-Quinlivan (2012) Evropská komise, In: Jordan, A.J. a Adelle, C. (eds) Environmentální politika v Evropské unii: kontexty, aktéři a dynamika politiky (3e). Earthscan: London and Sterling, VA.
  7. ^ Schön-Quinlivan (2012) Evropská komise, In: Jordan, A.J. a Adelle, C. (eds) Environmentální politika v Evropské unii: kontexty, aktéři a dynamika politiky (3e). Earthscan: London and Sterling, VA.
  8. ^ Cini, M. (2003) „Actors and Institutions in Environmental Governance“, v A. Weale et al. Správa životního prostředí v Evropě, OUP, Oxford. p88.