Eugène Frot - Eugène Frot

Eugène Frot
Eugène Frot.jpg
Pěna v roce 1929
Ministr obchodní lodi
V kanceláři
31. ledna 1933-24. Října 1933
PředcházetLéon Meyer
UspělJacques Stern
Ministr práce a sociálního zabezpečení
V kanceláři
26. října 1933 - 23. listopadu 1933
PředcházetFrançois Albert
UspělLucien Lamoureux
Ministr obchodní lodi
V kanceláři
26. listopadu 1933 - 9. ledna 1934
PředcházetJacques Stern
UspělWilliam Bertrand
Ministr práce a sociálního zabezpečení
V kanceláři
9. ledna 1934 - 27. ledna 1934
PředcházetLucien Lamoureux
UspělJean Valadier
Ministr vnitra
V kanceláři
30. ledna 1934 - 7. února 1934
PředcházetCamille Chautemps
UspělAlbert Sarraut
Osobní údaje
narozený(1893-10-02)2. října 1893
Montargis, Loiret, Francie
Zemřel10. dubna 1983(1983-04-10) (ve věku 99)
Château-Landon, Seine-et-Marne, Francie
Národnostfrancouzština

Eugène Frot (2. října 1893 - 10. dubna 1983) byl francouzský politik, který byl Ministr obchodní lodi (dvakrát), Ministr práce a sociálního zabezpečení (dvakrát) a Ministr vnitra v různých krátkodobých kabinetech mezi prosincem 1932 a únorem 1934. Zatímco byl ministrem vnitra, organizovaly pravicové skupiny v Paříži dne 6. února 1934 pouliční demonstrace, při nichž policie zastřelila čtrnáct lidí. V následku byl kabinet nucen rezignovat. Frot podporoval republikánské instituce, ale na konci 30. let byl oddaným pacifistou. V červenci 1940 hlasoval pro ústavní změnu, která založila kolaboranta Vichyho vláda. Výsledkem bylo, že byl po válce vyloučen z politiky.

Raná léta (1883–1924)

Eugène Frot se narodil 2. října 1893 v Montargis, Loiret.[1]Stal se právníkem pařížského odvolacího soudu a publicistou. Ve všeobecných volbách v roce 1919 kandidoval Loiret v čele seznamu republikánských koncentrací a renovací, ale nebyl zvolen.[2]

Politická kariéra (1924–1941)

Zástupce (1924–1932)

Dne 11. května 1924 Frot kandidoval znovu jako kandidát na levou unii a byl zvolen. Připojil se k socialistické skupině v komoře.[2]Byl znovu zvolen v prvním kole za volební obvod Montargis na seznamu Unie radikálních levic a socialistů. Připojil se k výborům pro zahraniční věci a pro veřejné práce a komunikace. V prvním kole byl znovu zvolen v roce 1932.[3]

Pozice kabinetu (1932–34)

Pěna (vlevo), Joseph Paul-Boncour a Henri Chéron opouštět Élysée v roce 1933

Frot byl státním tajemníkem předsedy rady od 18. prosince 1932 do 28. ledna 1933 v kabinetu Joseph Paul-Boncour Byl Ministr obchodní lodi od 31. ledna 1933 do 24. října 1933 v kabinetu Édouard Daladier Byl Ministr práce a sociálního zabezpečení od 26. října 1933 do 23. listopadu 1933 v kabinetu Albert Sarraut.[3]Byl Ministr obchodní lodi od 26. listopadu 1933 do 9. ledna 1934. Byl Ministr práce a sociálního zabezpečení od 9. ledna 1934 do 27. ledna 1934.[2]

Ministr vnitra (30. ledna 1934 - 7. února 1934)

Dne 30. ledna 1934 byl jmenován Frot Ministr vnitra v novém kabinetu Daladier.[3]Pravicové skupiny začaly šířit zvěsti, že Frot byl vůdcem skupiny Daladierových ministrů, která měla za cíl nastolit „diktaturu levice“.[4]Tyto skupiny uspořádaly a pouliční demonstrace 6. února 1934 v Paříži, která se změnila ve vzpouru. Policie zahájila palbu na demonstranty. Čtrnáct bylo zabito, 57 bylo zraněno kulkou a 655 bylo zraněno. Jeden policista byl zabit.[5]Frot zůstal ten večer na ministerstvu vnitra a snažil se sledovat, co se děje, ale byl znevýhodněn divoce nepřesnými zprávami, které nezmiňovaly civilní oběti, ale zdůrazňovaly násilí proti policii.[5]

Daladier, několik ministrů a vyšších úředníků se sešlo na ministerstvu vnitra, kde Frot doporučil vyhlášení stavu obléhání, preventivní zatčení a zákaz prodeje zbraní. Proti němu se postavil generální prokurátor Charles Donat-Guigue z různých právních a ústavních důvodů.[6]Poté, co Donat-Guigue odešel, Frot dal Perrierovi, šéfovi policejního zpravodajství, pravomoc zatknout vůdce extrémní pravice a extrémní levice, kteří nebyli členy rady, poslanci, novináři a staré bojovníky.[7]Poté, co ostatní odešli, Frot zabavil armádní jednotky a zahájil vyšetřování proti pravicovým vůdcům Charles Maurras a Maurice Pujo, vyzval k prozatímnímu zákazu všech veřejných demonstrací a informoval tisk a rozhlas o přijatých opatřeních. Řekl: „Zítra možná budeme muset znovu bránit pořádek; uděláme to pro Francii a republiku.“[7]

Při preventivním zatýkání policie nebyla účinná. Nemohli najít Pujo. Maurras, který tvrdě spal, neotevřel své dveře Garde Républicaine a policie byla demoralizována a obviňovala úřady z problémů stejně jako davy.[8]Následujícího rána Frot obdržel zprávy, že demonstrace budou pokračovat, přičemž demonstranti nyní nesli zbraně a granáty. Croix-de-Feu a Akce Française Koordinovali své kroky a ten odsoudil Frota k smrti. Frot poslal zprávu Daladierovi s doporučením, aby rezignoval, aby se vyhnul občanské válce. Frot rezignoval a v 13:30 také Daladier rezignoval.[9]

Zástupce (1934–1941)

V následku Akce Française deník obvinil Daladier, Frot, Pierre Cot a Léon Blum pokusu o státní převrat, a vyzval k jejich potrestání za masakr nevinných.[10]Frot byl obviněn z toho, že nařídil svým ozbrojeným agentům střílet na neozbrojené lidi. Byl nazýván „ministrem krvavými rukama“ a „Frotem katem“ (Frot-le-fusilleurJeho kolegové ho vyloučili.[11]Skupina s názvem "Avocats du 6 Février", členové Camelots du Roi, pokusil se zabránit tomu, aby Frot pracoval jako právník, a začal bojovat, kdykoli Frot vstoupil do Palais de Justice.[12]Když Frot kampaň v roce 1935 pro Lidová fronta kamkoli ho ve Francii obtěžovali kamameloti.[13]Nicméně, Frot byl znovu zvolen v prvním kole dne 26. dubna 1936. Seděl u Socialistické a republikánské unie, ale byl méně aktivní v komoře.[3]

Frot kolísal ve svých politických pozicích.[14]Pacifista Léon Emery uvedl na kongresu 1935 v roce 1935 Ligue des droits de l'homme „„ Parlament za posledních dvacet let neudělal nic pro demokracii ... rozdělení mezi fašistickými a demokratickými státy je pouze otázkou míry a není zásadní. “Frot se vyslovil proti tomuto postoji slovy:„ parlament je koneckonců ... odraz přání všeobecného volebního práva. “ To vyvolalo boos, který ho donutil opustit pódium.[15]Na konci 30. let se přidal k extrémním pacifistům.[14]V průběhu druhá světová válka (1939–1945) hlasoval 10. července 1940 ve prospěch ústavního zákona, který dal maršálovi plnou moc Philippe Pétain.[16]

Pozdější kariéra (1941–83)

Frot publikoval články v René Château dokument o spolupráci France Socialiste.[14]Souhlasil, že bude sedět v národní radě ve Vichy, ale brzy rezignoval a v roce 1941 odmítl vstoupit do vlády admirála François Darlan.[1]V letech 1941–42 napsal řadu článků na obranu republiky.[14]Pomohl Nord hnutí, ale aktivně se neúčastnil Francouzský odpor.Po Osvobození Francie čestná porota prohlásila, že není způsobilý pro volenou funkci kvůli jeho hlasování dne 10. července 1940. Na krátkou dobu obnovil svou kariéru právníka, poté se zapojil do řízení společnosti. Eugène Frot zemřel 10. dubna 1983 v Château-Landon, Seine-et-Marne.[1]

Poznámky

  1. ^ A b C Collectif 2001.
  2. ^ A b C Veselá 1960–1977, str. 1748.
  3. ^ A b C d Veselá 1960–1977, str. 1749.
  4. ^ Kennedy 2007, PP62.
  5. ^ A b Jenkins & Millington 2015, PT88.
  6. ^ Jenkins & Millington 2015, PT89.
  7. ^ A b Jenkins & Millington 2015, PT90.
  8. ^ Weber 1962, str. 343.
  9. ^ Jenkins & Millington 2015, PT91.
  10. ^ Weber 1962, str. 346.
  11. ^ Leduc 2011, str. 75.
  12. ^ Weber 1962, str. 362.
  13. ^ Callil 2008, str. 124.
  14. ^ A b C d Irvine 2006, str. 203.
  15. ^ Irvine 2006, str. 48.
  16. ^ Veselá 1960–1977, str. 1750.

Zdroje

  • Callil, Carmen (10.12.2008). Bad Faith: A Forgotten History of Family, Fatherland and Vichy France. Nakladatelská skupina Knopf Doubleday. ISBN  978-0-307-48188-7. Citováno 2015-12-01.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Collectif (2001). „Eugène FROT“. Dictionnaire des parlementaires français de 1940 à 1958 (francouzsky). 4. E-K. Paris: La Documentation française. Citováno 2015-11-30.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Irvine, William (08.12.2006). Mezi spravedlností a politikou: Ligue Des Droits De L'Homme, 1898–1945. Press Stanford University. ISBN  978-0-8047-6787-3. Citováno 2015-12-01.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Jenkins, Brian; Millington, Chris (2015-03-24). Francie a fašismus: únor 1934 a dynamika politické krize. Taylor & Francis. ISBN  978-1-317-50724-6. Citováno 2015-12-01.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Jolly, Jean (1960–1977). „Frot (Eugène)“ (PDF). Dictionnaire des parlementaires français; oznámení biografie sur les ministres, députés et sénateurs français de 1889 à 1940 (francouzsky). Paříž: Presses universitaires de France. ISBN  2-1100-1998-0. Citováno 2015-11-30.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Kennedy, Sean (2007-02-27). Smiřování Francie proti demokracii: Croix de Feu a Parti Social Français, 1927–1945. MQUP. ISBN  978-0-7735-7814-2. Citováno 2015-12-01.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Leduc, Édouard (2011). Une affaire d’État: le dossier Stavisky (francouzsky). Vydání Publibook. ISBN  978-2-7483-7300-4. Citováno 2015-12-01.CS1 maint: ref = harv (odkaz)
  • Weber, Eugen (1962). Action Française: Royalism and Reaction in Twentieth Century France. Press Stanford University. ISBN  978-0-8047-0134-1. Citováno 2015-12-01.CS1 maint: ref = harv (odkaz)

Další čtení

  • Vouette, Roland (2012). Eugène Frot: l'homme du 6 février 1934: fusilleur du peuple ou sauveur de la République?. Éditions de l'Écluse. p. 185. ISBN  978-2-916564-47-0.