Vévoda (Lombard) - Duke (Lombard) - Wikipedia

Mezi Longobardi, vévoda nebo dux byl muž, který působil jako politický a vojenský velitel souboru "vojenských rodin" (dále jen "EU") Fara ), bez ohledu na územní prostředky.

Etymologie

Správný Lombardský jazyk výraz pro postavu vévody není znám; nejstarší lombardské historiografické zdroje (anonymní Origo gentis Langobardorum a Historia Langobardorum z Paul Deacon ) byly psány latinsky. Latinské slovo dux byl přijat k označení politické a vojenské osobnosti, která neměla přesný ekvivalent v klasickém světě, čímž předefinovala pojem „vévoda“ ve formě, která se bude dále rozvíjet i v pozdějších stoletích.

Dějiny

Postava vévody se objevila mezi 4. a 5. stoletím, po Němci usadil se mezi Labe a současný severní Čechy. V té době byli Longobardi nomádi, kteří tvořili homogenní skupiny a kompaktní rodiny pocházející ze stejného šlechtice klan a jsou schopni se organizovat do kvót s vojenskými funkcemi: Jízdné.[1] Vévodové byli vůdci jízdného. V této kanceláři byli poctěni jako válečníci za dynastické vazby a jejich srdnatost projevené ve válce a později odměněni král. Postava lombardského vévody zahrnovala směsici vojenských, ušlechtilých, sakrálních (investovaných králem, účastnilo se jeho „charisma“), politických, soudních a administrativních prvků. Na shromáždění lidí ve zbrani („Gairethinx „), vévodové měli prominentní roli a byli rozhodující při volbě krále.[2]

Poté, co v Itálii, vévodská instituce postupně stal se spojený s územím, ale vždy podřízen politicko-vojenské postavení vévody. Od doby, kdy první město dobyli Alboin v 568, Cividale byl v jakémkoli vojensky významném městském centru jmenován vévoda s mandátem vést longobardské válečníky usazené v blízkých oblastech “ve Fara„proti jakýmkoli nepřátelským hrozbám. Od tohoto prvního osídlení však měla vévodská instituce dvojí charakter: na jedné straně byl vévoda velitelem armády, na druhé straně byl hlavou zlomku lidu ( "geny"), a proto podléhá očekáváním a tradicím (řízení moci, vojenská činnost, rozdělení bohatství) samotného lidu. Vévoda tak dostal královskou investituru a politicko-vojenskou povahu, ale zároveň také nesl jedinečná moc jako garant určité sociální struktury (Fara). Tyto koexistující, ale protichůdné faktory charakterizují Lombardské království, v neustálém napětí mezi centralizujícími impulsy suverénní moci a aspiracemi na autonomii vévodů; v průběhu staletí bylo vidět přechod od větší vévodské nezávislosti (tak, že po dobu deseti let tzv Pravidlo vévodů, 574 až 584, vládli jako absolutní monarchové na svých místech) k rostoucímu prosazování ústřední moci, ačkoli jejich aspirace na autonomii nebyly zcela vyřešeny.[3]

Lombardská vévodství, a to jak v Langobardia Maior, tak v Langobardia Minor, nebyla zrušena s poklesem v říši v roce 774 a byla později začleněna do Karolínská říše. Jedinou výjimkou je Vévodství Benevento, byl brzy povýšen do hodnosti knížectví (i když oslaben odtržením), udržel si svou autonomii a skutečně hrál důležitou politickou roli až do příchodu Normani v 11. století. S porážkou lombardského království Franks z Karel Veliký, byla postava lombardského vévody nahrazena Franky počet; nicméně Vévodství Benevento zůstal mimo karolinskou říši a udržoval si značnou míru autonomie.

Seznam lombardských vévodství

Viz také

Reference

  1. ^ Sergio Rovagnati, Já Longobardi, str. 108.
  2. ^ Rovangati, str. 19.
  3. ^ Lida Capo, Commento Paolo Diacono, Storia dei Longobardi, str. 432-433.

Zdroje

Bibliografie

  • Lidia Capo. Komentář na Paul Deacon (1992). Lidia Capo (ed.). Storia dei Longobardi (v italštině). Milan: Lorenzo Valla / Mondadori. ISBN  88-04-33010-4. Citovat má prázdné neznámé parametry: | altri =, | url_capitolo =, | capitolo =, | cid =, | citazione =, | spoluautoři =, | pagine =, | mese =, a | jméno = (Pomoc)
  • Rovagnati, Sergio (2003). Já Longobardi (v italštině). Milano: Xenia. ISBN  88-7273-484-3. Citovat má prázdné neznámé parametry: | dataoriginale =, | cid =, | měsíc =, | mesediaccesso =, | annodiaccesso =, | meseoriginale =, a | spoluautoři = (Pomoc)
  • Jörg Jarnut, Storia dei Longobardi, Turín, Einaudi, 2002. ISBN  88-464-4085-4
  • Sergio Rovagnati, Já Longobardi, Milan, Xenia, 2003. ISBN  88-7273-484-3