Demokratické hnutí za národní osvobození - Democratic Movement for National Liberation

Demokratické hnutí za národní osvobození
الحركة الديمقراطية للتحرر الوطنى
VůdceHenri Curiel
Založený1947
Rozpuštěno1955
Novinyal-Jamahir
Křídlo pro mládežKomunistická studentská liga
Členství (1952)2,000-3,000
IdeologieKomunismus

The Demokratické hnutí za národní osvobození (arabština: الحركة الديمقراطية للتحرر الوطنى, Zkráceně حدتو, HADITU, francouzština: Mouvement démocratique de libération nationale, zkráceně M.D.L.N.) byl komunistický organizace v Egypt od roku 1947 do roku 1955. Vedl HADITU Henri Curiel.[1] Hnutí následovalo linii národně demokratické revoluce.[2]

Dějiny

HADITU byl založen v červenci 1947 sloučením dvou komunistických frakcí, Egyptské hnutí za národní osvobození a Iskra.[3][4] Brzy po založení HADITU měla organizace přibližně 1400 členů, což byla v té době největší komunistická organizace v Egyptě.[5]

HADITU vydával legální týdeník, al-Jamahir (الجماهير, 'The Masses').[6] Al-Jamahir měl pravidelný oběh 7-8 000, ale oběh občas vyvrcholil kolem 15 000.[7] Al-Jamahir hrála důležitou roli v růstu HADITU. Zdarma kopie novin byly rozdány dělníkům v továrnách a noviny se staly důležitým shromažďovacím místem pro šíření vlivu hnutí mezi dělníky v průmyslu. Noviny měly relativně vysoký žurnalistický standard, fotografické eseje a expozice o průmyslových podmínkách.[8] Dokument byl uzavřen v roce 1948 na základě ustanovení stanného práva, která egyptská vláda prosadila na začátku 1948 arabsko-izraelská válka.[9]

Na začátku roku 1948 Curiel představil ústřednímu výboru HADITU dokument „Linie národních a demokratických sil“, dokument, který se stal důležitým referenčním bodem v organizaci. Dokument obsahoval kritiku proti dřívějšímu vedení a politické linii egyptského komunistického hnutí.[4]

HADITU měl studentskou frontu, Komunistická studentská liga.[10] HADITU také vedl přípravný výbor pro federaci egyptských studentů.[11]

HADITU prošel řadou rozkolů. Jednou z prvních skupin, které se odtrhly, byla Revoluční blok, vedené Shudi Atiya ash-Shafi (Odešel poté, co nebyl zařazen do ústředního výboru HADITU, protože došlo k reorganizaci hnutí. Ash-Shafi tvrdil, že HADITU měl buržoazní výhled). V dubnu 1948 se dvě odštěpené skupiny HADITU, Směrem k bolševické organizaci a Hlas opozice, spojily a vytvořily Egyptská komunistická organizace. Další skupina třísek HADITU byla Směrem k egyptské komunistické straně (NAHSHAM).[4][12]

Po volbách v Egyptě v lednu 1950 se politické klima poněkud normalizovalo. Otevřenější politické prostředí umožnilo HADITU efektivněji pracovat a rozšířit svůj vliv. HADITU byl v té době nejúčinnější politickou silou v dělnickém hnutí a v různých hrách hrál hlavní roli odbory.[13]

V létě roku 1950 byl Curiel vyloučen z Egypta. Curiel byl klasifikován jako „cizinec“, ačkoli byl držitelem egyptského občanství po dobu 15 let. V exilu se Curiel usadila Paříž kde založil pobočku egyptsko-židovských emigrantů HADITU. Tato skupina se stala známou jako „Rome Group“. Římská skupina dokázala zajistit některé finanční zásoby pro HADITU a překládala dokumenty HADITU do francouzštiny a šířila je do Evropy. Zatímco Curiel formálně zůstal členem ústředního výboru HADITU, při rozhodování organizace již nehrál žádnou roli. Nebyly s ním konzultovány žádné zásadní záležitosti.[14]

HADITU podporoval 1952 státní převrat jako jediná komunistická frakce to udělala.[15] Několik významných osobností v Rada revolučního velení a Zdarma důstojníci měl odkazy na HADITU. Člen RCC Yusuf Siddiq byl členem HADITU. Další člen RCC, Khalid Muhyi ad-Din, byl krátce přidružen k HADITU v roce 1947. I když nebyl členem RCC, byl členem HADITU Ahmed Hamrush prominentní osobností Hnutí svobodných důstojníků. Člen HADITU Ahmed Fu'ad, vojenský soudce, působil jako prostředník mezi HADITU a Gamal Abdel Nasser. Při zpětném pohledu se však zdá, že HADITU nadhodnotil svůj vliv na RCC. RCC také obsahovala stoupence muslimské bratrství a ani HADITU, ani Bratrstvo neměly kontrolu nad revolucí.[16]

Ke konci roku 1952 měla HADITU přibližně 2 000–3 000 členů.[17]

Další komunistické skupiny vyjádřily ostrou kritiku vlády za její násilné potlačování stávky v roce Kafr Dawar a poprava dvou pracovníků obviněných z toho, že byli vůdci stávky.[15] Po popravách dvou dělnických vůdců agitovali HADITU a nekomunističtí odboráři v dělnických čtvrtích Alexandrie a Kafr Dawar (ve vozidlech s reproduktory půjčenými od armády), ale vyzvali pracovníky, aby zůstali v klidu. Podpora vlády po zásahu Kafra Dawara snížila vliv HADITU na dělnické hnutí a mezi stranou a jejími odborovými kádry se vyvinuly vnitřní rozpory.[11]

V lednu 1953 vláda ukončila legální tisk HADITU. Komunistická studentská liga se zúčastnila militantních protestů proti Nasserovi, ale to bylo vytýkáno HADITU. HADITU v srpnu 1953 obrátila svoji politiku nekritizovat vládu, protože vláda na doporučení amerického velvyslanectví v Káhiře zahájila zákrok proti komunistickým skupinám.[15]

1953–1955 bylo na HADITU obdobím zmatku. Organizace byla oslabena kvůli sporům o tom, jak se vztahují k režimu. Hnutí mělo potíže se zvládáním stoupání Panarabista nacionalismus. Jeden sektor upřednostňoval podporu vlády kvůli její panarabské orientaci v zahraniční politice.[18] V září 1954 došlo k zásadnímu zásahu proti organizaci a 25 jejích kádrů bylo zatčeno.[19] Ve stejném roce byla zatčena Joyce Blau, která fungovala jako kurýr mezi Curiel's Rome Group a stranou v Egyptě. Po jejím zatčení byla přerušena komunikace mezi egyptskou stranou a vyhnanci.[15]

Role Curiel byla považována za spornou. V září 1952 francouzský komunistický deník L'Humanité publikoval článek obviňující Curiel z toho, že měl kontakty s Trockista informátor během Druhá světová válka. Když se HADITU pokusil vést diskuse o jednotě s jinými komunistickými frakcemi, otázka Curielova členství (byla poznamenána obviněními z L'Humanité) se stal kamenem úrazu.[20]

V únoru 1955 se HADITU spojila s šesti dalšími frakcemi a vytvořila Sjednocená egyptská komunistická strana. Římská skupina nebyla o fúzi konzultována ani o ní nebyla informována (ačkoli, jakmile se Curiel o fúzi doslechla, on i zbytek římské skupiny ji podpořili). Po dokončení fúze bylo pozastaveno členství Curiel a vůdce HADITU Kamal Abd al-Halim (blízký spolupracovník Curiel).[21]

Reference

  1. ^ Beinin, Joel. Letěla tam červená vlajka?: Marxistická politika a arabsko-izraelský konflikt v Egyptě a Izraeli, 1948-1965. Berkeley: University of California Press, 1990, s. 106.
  2. ^ Beinin, Joel a Zachary Lockman. Pracovníci na Nilu: nacionalismus, komunismus, islám a egyptská dělnická třída, 1882 - 1954. Káhira: Americká univerzita v Káhiře Press, 1998, s. 452.
  3. ^ Beinin, Létala tam rudá vlajka?, 1990. str. 58.
  4. ^ A b C Meijer, Roel. Pátrání po moderně: sekulární liberál a levicové politické myšlení v Egyptě, 1945-1958. London: RoutledgeCurzon, 2002, str. 120.
  5. ^ Beinin, Létala tam rudá vlajka?, 1990, s. 57, 59.
  6. ^ Gallagher, Nancy Elizabeth (01.01.1990). Egyptské další války: Epidemie a politika veřejného zdraví. Syracuse University Press. str. 203. ISBN  9780815625070.
  7. ^ Beinin. Létala tam rudá vlajka?, 1990. str. 59
  8. ^ Beinin a Lockman, Pracovníci na Nilu, 1998, s. 352–353.
  9. ^ Beinin, Joel (1998). „Rozptyl egyptského židovstva: kultura, politika a formování moderní diaspory“. publishing.cdlib.org. University of California Press. Citováno 2016-05-29.
  10. ^ Beinin, Létala tam rudá vlajka?, 1990, s. 111.
  11. ^ A b Beinin a Lockman, Pracovníci na Nilu, 1998, s. 427.
  12. ^ Beinin, Létala tam rudá vlajka?, 1990, str. 105, 110.
  13. ^ Beinin a Lockman, Pracovníci na Nilu, 1998, str. 397, 406.
  14. ^ Beinin, Létala tam rudá vlajka?, 1990, s. 106–107.
  15. ^ A b C d Beinin, Létala tam rudá vlajka?, 1990, s. 107, 111.
  16. ^ Beinin a Lockman, Pracovníci na Nilu, 1998, s. 419.
  17. ^ Beinin a Lockman, Pracovníci na Nilu, 1998, s. 405.
  18. ^ Beinin, Létala tam rudá vlajka?, 1990, s. 113.
  19. ^ Beinin, Létala tam rudá vlajka?, 1990. str. 109.
  20. ^ Beinin, Létala tam rudá vlajka?, 1990, s. 113–114.
  21. ^ Beinin, Létala tam rudá vlajka?, 1990, s. 114.